Dvacátého osmého prosince 1938 – je to dnes právě 85 let – ministerstvo vnitra Beranovy vlády, tedy Národního sjednocení, vlastně agrárníků, zakázalo Komunistickou stranu Československa. Lidé otupělí obratem naší republiky v té době zavření ve slupce svých domovů a jen zpovzdálí sledující, co se děje, nebyli schopni říci dost, přestože nešlo jen o komunisty. Stojí za to si znovu v této souvislosti připomenout slova pastora Niemöllera, pozdějšího jednoho z nejpřednějších církevních ekumenických vůdců Německa: Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.
Šlo vlastně o dovršení kroku, který byl přijat brzy po Mnichovu. Napřed na Slovensku, kde se moci chopila už fašistická vláda, i když stále ještě v rámci Česko-Slovenska, poté i v českých zemích. Co však s takovou existencí, která nemůže politicky pracovat? Musí se tvářit, že nepracuje, ale o to víc pracovat ilegálně. Proto vedle tzv. oficiálního vedení, v jehož čele stál Antonín Zápotocký, bylo i ilegální vedení KSČ v čele se Zikou a bratry Synky. Komunisté byli tedy připraveni. Ale může být někdo připraven na to, co mělo teprve přijít a přitom nikdo netušil, co to bude?
Tehdejší vláda pravicové strany už sjednotila pod jednu střechu, nepotřebovala koalici, prostě spolykala ty malé. Jen ještě na čas nechala žít jakousi opozici, ale nekousající, i když také ona měla být podle Beranova plánu brzy zlikvidována. Vzorem byla Hitlerova NSDAP a jediná pravda, pravda vládnoucích.
Po letech se ve stejných stopách chtěla vydat vláda Mirka Topolánka. Je to přibližně patnáct let, kdy na ministerstvu vnitra seděl jako ministr Ivan Langer (ODS) a začal se připravovat zakazující krok. Tehdy v onom topolánkovsko-langerovském období se naštěstí zvedli někteří představitelé kultury a myšlenkových směrů a postavili se proti. Také příklad prohrané bitvy z jedné z pobaltských zemí, kde soudní dvůr dokonce nechal odškodnit neprávem vězněného komunistického představitele, mohl hrát svou roli. Zákaz se nekonal.
Dnes, po dalších letech, vládne fialovská pravice. Zatím se ještě tvářící, že se skládá z pěti stran, ale jde o jeden subjekt ve stylu vlády Rudolfa Berana. Už se nejedná jenom o komunisty. Ti ho momentálně neohrožují, i když třeba výsledek eurovoleb by mohl napovědět, že se s nimi musí také znovu počítat. Ale jde o všechny síly, které oponují nedemokratické vládě. A ty nabývají na síle. Přesto, že pravice společně s přeběhlíky (za Berana tu byli také, viz ministr Emanuel Moravec či bývalý komunistický novinář Vajtauer) ovládla všechna ústavní místa. Od funkce prezidenta, po Poslaneckou sněmovnu, Senát, Ústavní soud, média a rozhodující úřady. Jenže rostou opoziční hlasy. Ze všech stran. Od leva do prava. I když už byl vytvořen jedině správný výklad všeho, jenž je vsugerováván dětem od mateřských po vysoké školy, denně opakován v médiích, především však v České televizi, počet nepříznivců vlády narůstá.
Zatím ve skrytu pan středoškolský profesor Rakušan připravuje určité represívní zákony. Nelze pochybovat o tom, že hlasovací mašinérie ze Sněmovny, Senátu, posvěcená prezidentem, je zárukou, že beranovská Fialova vláda udělá všechno, aby se udržela u moci a tím její příznivci dosáhli na lukrativní úřady a dostávali zajímavé zakázky. Aby si však mohla být jista, že nadále bude vládnout, musí ve jménu státu a dokonce i církve, jak se ukázalo při pohřbu Karla Schwarzenberga, zatočit s oponenty. Zatím je třeba v lidech vybudit strach. A opravdu. Lidé se začínají bát a bát se budou stále víc a víc. A o to jde. Nemyslíte? Neměli bychom jejich tlaku a zneužívání moci konečně čelit společně?
Jiří Vábr
Diskuze je uzavřena.