Nad Trumpovým projevem v OSN

Byl to… prostě, byl to projev. Tedy Trumpova řeč. Správně čtený. S pathosem. Žádné faux pas, jako tomu bylo loni, kdy prý nešel čtecí přístroj. Potlesk následoval. Skoro každý přítomný v sále tleskal, jen někdo víc, někdo méně. Ti, co netleskali, odešli při samotném projevu, nebo vůbec nepřišli, se negativně zapsali a nebudou pozváni do Oválné pracovny Bílého domu. Jistě je to bude mrzet a nepochybuji, že citlivější zapláčí. Někteří odpůrci však dokonce nebyli puštěni do Spojených států. Nebylo to pro nebezpečí šíření eboly nebo malomocenství. Mělo to pro ně své výhody. Nemuseli alespoň tleskat anebo případným netleskáním na sebe uvalit americké sankce a nepřízeň samotného prezidenta Trumpa.

Donald Trump mohl tedy mluvit bez nebezpečí, že někdo zvedne proti němu hlas. V sále bylo ticho, nikdo nepískal, když prohlásil, že vlastně Spojené státy jsou pánem světa, že díky jim (jemu) skončily mnohé války a i ta na východě Evropy brzy skončí, že smlouva s Dánskem a Grónskem bude vzápětí podepsána a umožní USA nejen zde mít vojáky, ale co se bude dít v této zemi, bude vlastně rozhodováno ve Washingtonu, že dokázal světu a především jeho USA otevřít kohoutky venezuelské ropy, že ministr zahraničí Rubio jedná s Kubánci o převzetí moci, protože je nemyslitelné, aby tak blízko byl komunistický režim a mohl ohrožovat Spojené státy, že soudci z Mezinárodního soudu by se měli rozpustit, protože USA nikdy nepřipustí, aby byť jediného amerického vojáka právě oni soudili… Bylo toho moc, co řekl.

Opomněl ovšem sdělit, že cestou k jeho míru museli být povražděni vojáci z ochranky venezuelského prezidenta a že ho pirátsky nechal stejně jako několik tankerů s ropou unést, že nařídil vyvraždit skoro celé vedení Íránu a dívky z jedné místní školy, že v Gaze se sice už tak nestřílí, ale plánovači ve Státech připravují program vystěhování Palestinců a zřízení luxusních hotelů ve zdejším kraji (to před časem navrhl on – nevymyslel jsem si to), že pomoc USA Ukrajině musí Evropa zaplatit, že s demokracií je to v tzv. nejdemokratičtější zemi na světě nalevačku a kdo nemá peníze, nemůže do ničeho mluvit, protože se ani nedostane do voleb. Také OSN vyčinil. Není k ničemu, když ho neposlouchá…

Šťastní by měli být ti, kterým americké orgány nedaly vízum. Ať již šlo o šéfa palestinské samosprávy Abbáse, náměstka zahraničí Ruska, jenž má v resortu OSN, Alimova, nebo členy íránského komunikačního týmu. Jistě bychom našli i dalším jména. Je zřejmě nebezpečí, že jmenovaní by v aktovce přivezli semtex anebo smrtící novičok.

Ostatně stejně se američtí úředníci zachovali v případě somálského rozhodčího, který byl nominován k rozhodování jednoho ze zápasů mistrovství světa ve fotbale. Na to se už bohužel zapomnělo.

Spojené státy jsou tedy, podle amerického prezidenta, vůdcem světa. Mají největší armádu, jsou vyvolení. Přinášejí všude, kam došlápne noha amerického vojáka, mír, demokracii a svobodu. »Ty země, které o sobě tvrdí, že jsou nejsvobodnější, ve skutečnosti skýtají svým obyvatelům nejmíň svobody a celý jejich život je mají pod kuratelou. Každá země, kde se mluví o svobodě, která prý je uvnitř jejich hranic, je podezřelá.« (Bruno Traven)

O mrtvých, kteříza těmito vojáky zůstali, však Donald Trump pomlčel. Mír dosažený zbraněmi stejně nebývá nikdy stabilním. Napadá mě jedna myšlenka Antoina de Saint-Exupéryho: »Vedu-li válku proto, abych dosáhl míru, vytvářím válku. Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou. Jestliže uvěřím v mír dosažený zbraní, pak zemřu, sotva odzbrojím…«

Kolotoč se pak dále točí. Kolotoč válek. Všechno se stále roztáčí, až ten, kdo byl nahoře, se dostává dospod. Pak jde jen o to, kdy to bude a kdo první pozvedne prapor odplaty. Byl Řím, pak přišel se svými Vizigóty Alarich a byl konec římské supervlády, Byl také Karel Veliký, který si v 8. a 9. století podřídil skoro celou římskou říši. Poté co zemřel, si ji jeho tři synové rozdělili. Už v té chvíli byla určena k úplnému rozpadu. Krok za krokem se atomizovala. Byl i Alexander Makedonský, který zemřel na vrcholu moci, a na rozebrání jeho říše stačili hamižní generálové.

Ani Trump nedosáhne do nebes. Vše jednou začíná a vše jednou končí. On sám to zřejmě dotáhne do příštích amerických prezidentských voleb. Jeho vize, zbožné přání, nikoli skutečnost, o světovládných Spojených státech se postupně rozplyne. A co dál? Nechtěl bych být v kůži amerických politiků, až na tuto otázku budou hledat odpověď.

Jaroslav Kojzar