Ústavní soud nedávno rozhodnul o stížnosti 48 senátorů z roku 2018, která zpochybnila celou řadu pilířů, o něž se opírá náš zdravotnický systém. Ústavní soud v podstatě svým rozhodnutím vzkázal, že současná právní úprava je z hlediska Ústavy ČR v pořádku a tvorba zdravotnické politiky státu mu nepřísluší. To oceňují politici, zdravotní pojišťovny i další odborníci. Ministr Válek by si mohl oddychnout, kdyby zároveň nebylo jasné, že stát musí systém dále rozvíjet, a to spíše evoluční než revoluční cestou, především na základě politické dohody, nejlépe společenského konsensu. Význam těchto slov ovšem současné vládě pětikoalice není prakticky znám.
Samotný zákon 48 o veřejném zdravotním pojištění vznikl v 90. letech jako provizorium na jeden rok, ale za více než dvacet let se nepodařilo vytvořit nic lepšího. Historicky ministerstvo zdravotnictví, ať už bylo v rukou kohokoli, opakovaně selhávalo jak v případě otevření diskuze o těchto problémech, tak u návrhů řešení a legislativních změn. Ústavní stížnost tak poslala vzkaz s důraznou výtkou k vládě i zákonodárcům.
Poukázala na dlouhodobě neřešené nerovnosti pacientů v přístupu k hrazené zdravotní péči, pokřivené prostředí v oblasti ekonomiky zdravotnictví, kdy poskytovatelé stejného typu dostávali a přes rozvoj hrazení podle DRG stále dostávají za tytéž služby zaplaceno odlišně pouze z historicko-politických důvodů. Senátoři pranýřovali i neetická pravidla úhrad, cenotvorné mechanismy nezohledňující náklady a přiměřený zisk a celkovou nepředvídatelnost úhradového systému. Ostatně tuto nepředvídatelnost chtěla KSČM v minulosti opakovaně řešit automatickou valorizací plateb za státní pojištěnce. Jejich návrh byl ale pravicí i ANO odmítán.
Zásadní zůstává rozpor mezi stanoveným nárokem pacienta a dostupnými finančními zdroji. Nárok v zákoně 48 je spíše proklamativní a na jeho úplné naplnění dnes chybí v rozpočtu zdravotnictví 2-3krát více miliard korun. I když se finanční prostředky do systému veřejného zdravotního pojištění navyšují, a v posledních letech hlavně kvůli covidovým výdajům, nestačí na nárůst potřeby hradit moderní léčbu a inovativní léky všem pacientům, zajistit síť poskytovatelů primární a odborné péče, rozvoj nemocnic a specializovaných center. Zvlášť nyní, kdy musí zdravotnická zařízení čelit zvyšující se inflaci, cenám za energie a především zajistit dostatek zdravotnického personálu. Není proto namístě rozhodnutí Ústavního soudu tleskat, ale urychleně konat v zájmu pacientů i poskytovatelů zdravotní péče a v neposlední řadě i zdravotních pojišťoven. Pětikoaliční nechutné handrkování o miliardy, které budou díky nepochopitelnému snížení plateb za státní pojištěnce v systému chybět, řešením rozhodně není.
Soňa Marková