V médiích jsem narazil na seznam zemí, které obdržely pozvánku od prezidenta USA Donalda Trumpa k účasti v tzv. Mírové radě pro Gazu – iniciativě, jež má ambici řešit nejen situaci na Blízkém východě, ale potenciálně i válku na Ukrajině a vztahy s Ruskem. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o jednu z mnoha amerických geopolitických improvizací, které není třeba brát příliš vážně. Při bližším pohledu však tento seznam odhaluje něco mnohem podstatnějšího: skutečné postavení České republiky v současném světovém mocenském uspořádání.
Seznam pozvaných států je pestrý a ideologicky i geopoliticky velmi různorodý – od tradičních spojenců USA přes autoritářské režimy až po země, které otevřeně deklarují vlastní suverénní cestu, včetně států s komunistickou nebo socialistickou orientací. Přesto mezi nimi Česká republika chybí. A to navzdory tomu, že české vlády posledních let se předháněly v demonstrativní loajalitě vůči Spojeným státům, NATO i izraelské politice.
Zarážející je zejména srovnání s našimi sousedy. Pozvánku obdržely Rakousko, Polsko i Maďarsko. Každý z těchto států přitom vůči USA i Evropské unii uplatňuje výrazně suverénnější, někdy až konfliktní, politiku než Česká republika. Přesto – nebo právě proto – jsou považovány za relevantní partnery. Česká republika se naopak ocitá v paradoxní pozici: je poslušná, ale nezajímavá. Jednoduše řečeno nikoho nezajímá. Jsme zadnicí Evropy.
Argument velikosti státu zde neobstojí. Mezi pozvanými najdeme řadu menších zemí. Neobstojí ani ideologické vysvětlení – Vietnam, Bělorusko či Saúdská Arábie sotva zapadají do obrazu »demokratických hodnot«, jimiž česká zahraniční politika tak ráda legitimizuje své kroky. O to více se nabízí otázka, zda slepá orientace na jeden mocenský pól bez vlastního hlasu a bez pokusu o skutečně autonomní politiku nevede nutně k marginalizaci.
Česká zahraniční politika se v posledních letech redukovala na morální pózování a mechanické přejímání postojů silnějších. Byla tím proslavena zejména minulá vláda osvětového vůdce Petra Fialy a jeho ministra zahraničí expiráta Jana Lipavského. Místo aktivní diplomacie a obhajoby vlastních – a především sociálních a mírových – zájmů se spokojila s rolí hlasitého přikyvovače. Výsledkem je stav, kdy Česká republika nemá dostatečnou váhu ani důvěryhodnost, aby byla přizvána k jednáním, která skutečně rozhodují.
Z levicové perspektivy je tento stav obzvlášť problematický. Místo podpory mezinárodního práva, role OSN, mírových iniciativ a multilateralismu jsme svědky přizpůsobování se mocenským hrám velmocí, které často vedou k dalším konfliktům, militarizaci a utrpení civilního obyvatelstva. Česká republika tak nejenže ztrácí politickou významnost, ale zároveň se morálně spolupodílí na politice, jež prohlubuje globální nerovnosti a násilí.
Absence pozvánky do Mírové rady může být paradoxně úlevná – není třeba se podílet na projektu, který může oslabovat stávající mezinárodní instituce a legitimizovat jednostranná řešení. Zároveň však tato absence odhaluje nepříjemnou pravdu: náš názor nikoho nezajímá. Ne proto, že bychom byli malí, ale proto, že jsme se vzdali ambice být slyšet. A když už jsme byli slyšet, tak jen ve vztahu »téměř« vyhlášení války Rusku a bezhlavé podpoře Ukrajiny.
Pokud má Česká republika znovu získat smysluplné postavení ve světě, bude muset opustit roli poslušného vazala a začít prosazovat suverénní, sociálně odpovědnou a mírově orientovanou zahraniční politiku. Takovou, která nebude odvozena od momentální přízně velmocí, ale od skutečných zájmů společnosti. Bez toho zůstaneme jen periferním aktérem – hlasitým doma, ale neviditelným ve světě.
Jan Klán
Kláne, vy jste nesmírně hloupé stvoření, které si ani neumí dohledat, že do té americké Rady míru jsme pozváni byli. Komické je především to, že v tomto případě by vám vůbec nevadilo vyhodit miliardu dolarů na činnost pofidérní instituce, o které nevíme vůbec nic, místo abychom ty peníze dali raději našim seniorům a rodinám s dětmi.