Na název Smetanova šestidílného cyklu symfonických básní jsem si v těchto dnech vzpomněl mnohokrát a dokonce si pustil některé její části.
Její první kompletní provedení je totiž spojeno s datem 5. listopadu 1882, což je dnes přesně před sto čtyřiceti lety. Nejsem muzikolog, nechci rozebírat úroveň jednotlivých šesti dílů, chci se zastavit jen u politického sdělení symfonické básně, protože takové, jaké nám nechal hluchý Bedřich Smetana, nemá snad žádný jiný národ. A to, že dodnes Mou vlast se zaujetím posloucháme, svědčí o její vysoké umělecké hodnotě a nadčasovosti.
V září 1874 začal Bedřich Smetana skládat prvou část. Tehdy však nevěděl, že vlastně vytváří cyklus, jenž jednou bude jedním celkem. Tou prvou částí byl Vyšehrad, pod nímž plynuly vody Vltavy. Zachytil mohutný hrad zničený za válek, včetně těch husitských, i to, jak se z dálky »chlubí« svými troskami a mohutnou vyšehradskou skálou, z níž měl do Vltavy skočit odvážný Horymír se svým Šemíkem. Za Smetanovy doby se jevil stále jako mohutná protiváha pyšných Hradčan.
Smetana komponoval, ač už tehdy začal mít potíže se sluchem. Dokončil tuto část již jako neslyšící. Přesto se vrhl do další podobné symfonické básně. Sluch mu zabránil vést operu Národního divadla, ale zůstalo mu hudební myšlení. Prý říkával, že mu »vybylo trochu času«. Proto ještě tentýž rok dokončil Vltavu, aby na řadu přišla Šárka a v říjnu následujícího roku Z českých luhů a hájů.
Zastavme se na moment v našem vyprávění. Argument, že se vlastně zatím zabývá jen tím, co bylo v bezprostřední blízkosti Prahy, že ho zajímá jen Vltava, že akcentuje jen boje a válečné scény, Smetana smetl ze stolu. Klidové téma »luhů a hájů« nám totiž připomíná labskou krajinu, od lesů, které jí dávají hraniční ráz na východě, přes úrodná pole, až k Bráně Čech, k Portě Bohemica. Tady nejsou bojové písně, ale pasáže velebící úrodu a radost. Jsme opravdu u části Z českých luhů a hájů komponovaných v Jabkenicích, kde žil u své dcery a za »humny« měl skutečný les, mokřady a rybníky, jež vnímal očima a v hlavě si domýšlel »jejich melodie«.
Pak na čas odložil pokračování – Smetana vlastně stále ani nevěděl, že pod jeho rukama vzniká jeden z nejnádhernějších hudebních cyklů, jímž se později národ bude vyznávat k lásce ke své zemi. Měl však i jiné záměry, na nichž pracoval a pral se s nimi přes svou hluchotu.
Pak si uvědomil, že čtyři symfonické básně patří k sobě, ale že je třeba »jen« domyslet nějaké zakončení hudebního poselství. Tak v prosinci roku 1878 vznikl Tábor a následně pak na něj navazující Blaník. Tábor, to sice byli »boží bojovníci« a také jejich chorál v něm zaznívá. Vítězství i porážky, aby se nakonec ti poražení husité skryli na hoře Blaník a až bude potřeba, přišli na pomoc svým Čechům, Moravanům a Slezanům.
Jednotlivé části se hrály samostatně. Měly i neměly úspěch. Bylo až příliš mnoho subjektivity, jež využíval i Smetanův oponent, jeho nástupce ve funkci v Národním divadle, podprůměrný dirigent Maýr. Úroveň divadla se za jeho éry prudce snížila, změna musela přijít, ale to jsme už v jiném desetiletí, v období spojeném se skladatelem Karlem Kovařovicem. Nás dnes zajímá 5. listopad 1882, kdy na pražském Žofíně pod vedením dirigenta Adolfa Čecha mohla být konečně představena celá Má vlast i s jejím do jisté míry revolučním vyzněním. Její velikost však ocenila až popřevratová doba nově vzniklé republiky a zvláště pak doba po květnu 1945.
Nechci být nařčen z toho, že propaguji předlistopadovou dobu, je přece zákonem schválená jako »zločinná«, přesto strach z ní vede dnešní poplatné umělce k dalším a dalším filmům, hrám a literárním »skvostům«, za něž se dostávají ceny, ale to, aby hudební »Pražské jaro« bylo každoročně zahajováno Smetanovou Mou vlastí, je zásluhou Zdeňka Nejedlého, dnes znevažovaného vědce a ministra, jemuž jeho kritici nesahají ani »pod kotníky«.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.