Knihovna Václava Havla

Zaujalo mě, co se děje kolem Knihovny Václava Havla. Kauza kolem této knihovny vypadá na první pohled jako bouře ve sklenici vody. Kdo je, nebo není ředitelem této zbytečné instituce, a to, jestli bude nebo nebude dál existovat, by mohlo být veřejnosti celkem jedno. Ale je zajímavé, že tato kauza přitáhla pozornost k aktérům a je dobré popřemýšlet, co to vlastně Knihovna Václava Havla je.

Když se podíváme na webové stránky, zjistíme, že informačně je to skutečně zbytečná záležitost. Celkem mě až udivilo, že Havlovu nejslavnější politickou esej, Dopis Václava Havla Gustávu Husákovi ze dne 8. 4. 1975, tam zkrátka nenajdete. Najdete tam texty o tom, jak ji máme správně rozumět, několik krátkých zpráv o tom, že tato esej má výročí, nebo do jakého okrajového jazyka byla přeložena, ale text nenajdete ani tam, ani na celém internetu bez jakési registrace. Jedinou volně přístupnou verzi jsem našel ve slovenštině, a tedy to skoro vypadá, jako by se ji někdo snažil utajit. No ale po registraci někde se mi ji podařilo stáhnout a přečíst.

Po otevření mě nejdříve překvapil velký rozsah tohoto díla. Třináct stran A4 velmi drobným písmem. V knize by to zabralo kolem 30 stran. No a tak jsem se do tohoto textu našeho slavného literáta s nadšeným očekáváním pustil. A musím tedy říct, že mě to zklamalo. Je to jednak velmi upovídaná nuda, ve které Václav Gustávovi píše, že lidé jsou zkrátka svině, že jsou nemorální a prospěcháři. Dále pak sděluje, že by bylo lepší mít svobodnou politickou soutěž. A na závěr nám vysvětluje, co to je entropie. Já jsem opravdu naivně čekal, že Václav Havel v tomto textu přednese nějaké myšlenky, a zároveň, že to bude literárně zajímavé a čtivé. A že by s ním šlo třeba souhlasit nebo polemizovat, nebo zkrátka popřemýšlet. Že to zkrátka alespoň něčím zaujme.

No po přečtení jsem pochopil, proč je tento zásadní text tak utajený a raději se jen píše, jak mu má veřejnost rozumět. Protože spíš připomíná slohovou práci nějakého gymnazisty. Tím nechci snižovat Havlův dramatický talent, ale co se týče jeho filosofických myšlenek, tak jsem tam žádnou neobjevil.

Knihovna tedy nefunguje jako knihovna, tedy k poskytování informací. Tak k čemu tedy je? Tomáš Sedláček, stále současný, ale exkomunikovaný ředitel, v nedávném rozhovoru řekl, že knihovna slouží k šíření víry, jakou měl Václav Havel. Tedy je to jakási základna k šíření jakési víry spojované s Václavem Havlem. A tak je zajímavé, kdo vlastně je touto základnou vyživován, aby tuto víru mohl šířit, protože hlavním donátorem byl Zdeněk Bakala, který každý rok do této základny sypal desítky milionů korun. A dvě výrazné osobnosti spojené s KVH jsou Tomáš Sedláček, stále současný ředitel, a Tomáš Halík, po dlouhá léta člen správní rady.

A tato dvojka Tomášů je zajímavá napojením na další instituci, a tou je Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. Tomáš Halík se v současnosti přesunul na Filozofickou fakultu, ale s Fakultou sociálních věd jsou oba spjati velmi úzce. A tato fakulta, vzniknuvší velmi záhy po listopadovém převratu, 1. června roku 1990, se stala hlavní zásobárnou kádrů pro obsazování ministerstev a vládních úřadů. V podstatě můžeme přirovnat Knihovnu Václava Havla k takovému malému českému Aspenu a Sociologickou fakultu ke školicímu středisku pro své pěšáky.

A tato ideová základna se nyní do krve rozhádala, protože se zřejmě neděje vše podle představ jakýchsi postav v pozadí. A nebo jim možná jen vyschl nějaký penězovod a šíření havlistické víry zadarmo nikoho nezajímá. Před pár dny Dáša Havlová dokonce zakázala Knihovně používat jméno Václava Havla. A tak dění kolem Knihovny Václava Havla a hlavně i její personální obsazení od jejího vzniku po současnost je vlastně velmi zajímavé a navíc i celkem komické.

Václav Hrabák