Česká levice má zejména po nedávných volbách, kdy se levicově strany nedostaly do Sněmovny, tendenci atomizovat se a programově tápat.
Nezdá se, že by momentálně existovala síla, která by jí dokázala spojit, homogenizovat na základě programu a vytvořit z ní údernou politickou sílu, jež by hrála v české politice roli nikoliv okrajovou. Jistě v prvních letech nikoliv rozhodující, jako před lety, ale významnou. Alespoň takovou, jako se to po totálním volebním fiasku a rozbití levice v roce 2005 podařilo levicovým silám v Polsku. Ty se dnes účastní na práci liberální vlády.
Před několika dny prezentoval známý sociolog Ondřej Prokop vydání své nové knihy Spravedlivý růst. Myslím, že z analýzy v ní obsažené by mohla česká levice vycházet při formulaci nového programového paradigmatu, který by vyhovoval jejím potenciálním voličům. Paradigmatu, který je vzdálen představám hnutí ANO, jež dnes v podstatě supluje roli levice v české politice.
Prokop ve své knize píše, co všichni asi dobře empiricky cítíme, na základě sociologické analýzy faktů, že česká společnost je hluboce rozdělená a to nejen názorově, ale také sociálně-ekonomicky.
V zásadě čím dál větší roli v našich životech hraje majetek. V české společnosti dochází k paradoxní situaci, že je velmi důsledně zdaňována práce a naopak není nějak podstatněji zdaňován majetek. Respektive velké majetky, které se v posledních letech, možná dvou desetiletích, v Česku vytvořily. A tak pokud prodáváte například dům, neplatíte z něj daň z převodu nemovitosti, jako tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Ale každý zaměstnanec platí srážkově daně. A je snahou, aby v rámci spravedlivého přístupu platili daně z příjmu třeba i malí živnostníci. Je to jistě morálně v pořádku, ale asi není v pořádku, pokud nejsou zdaňovány velké majetky. Česko je tak daňovým rájem pro velké vlastníky nemovitostí. To by samo o sobě nebylo nic tak vážného, kdyby se to nepromítalo mj. do života nejmladší generace. Uveďme jeden důležitý údaj z Prokopovy knihy: jedno procento české populace vlastní zhruba třetinu veškerého majetku na území státu. A je samozřejmé, že ti kdo mají majetek, disponují většinou i penězi a následně pak i lepším přístupem ke vzdělání.
Pak jejich děti mají lepší výchozí možnosti k tomu, aby se prosadily ke studiu na lepší střední školy. Vzdělanější a bohatší rodiče mají větší možnosti opatřit svým dětem lepší informace o tom, jaká škola je dobrá či nejlepší a která škola je připraví lépe na další vzdělávání na vysoké škole.
Podle Ondřeje Prokopa je zřejmé, že zhruba čtvrtina dětí z rodin, které patří k těm majetkově a příjmově handicapovaným, nemá stejné příležitosti v přístupu ke vzdělání ve srovnání s dětmi z rodin s velkým majetkovým a finančním zázemím.
Česká republika je tak zemí, která – podle sociologa Prokopa – logicky nedokáže využít významnou část svých mladých talentů, kterými potenciálně disponuje. A to se projevuje pochopitelně již dnes v ekonomické výkonnosti českého hospodářství. Kvalitní školství je pro významnou část společnosti často nedosažitelné. A přitom právě ono je předpokladem k tomu, aby lidé s kvalitním vzděláním byli schopni zvládat kreativně těžší a těžší úkoly, plynoucí ze současné vývojové etapy ekonomiky. Ta je charakteristická robotizací, automatizací, digitalizací či zaváděním AI. Tedy zvládnutím dovedností, které by posunovaly ekonomiku tak, abychom snižovali zaostávání za nejvyspělejšími západoevropskými zeměmi, Spojenými státy a Kanadou anebo i Čínou.
Právě v takové analýze společnosti, jakou ukázal ve své knize Ondřej Prokop, já vidím příležitost pro moderní českou levici. Aby uchopila téma zvýšení kvality vzdělávání pro všechny, rovnost příležitostí ve vzdělání pro všechny. A s tím také související zdanění velkých majetků, například nad 50 milionů korun tak, aby stát získal více peněz pro financování svých projektů zejména v oblasti vzdělávání. S tím souvisí také to, aby stát nevyhazoval neproduktivně peníze způsobem, který prosazovala zejména minulá vláda a také prezident republiky (tento můj závěr ovšem v Prokopově knize nenajdete).
Pokud bude stát vydávat přes 400 miliard korun ročně na zbrojení a související výdaje, je to hrozba (nejen) pro vzdělávací systém a jeho kvalitu. I tohoto tématu, tedy ekonomické kapacitě státu přiměřené výdaje na zbrojení, by se tedy levice měla nesmlouvavě ujmout.
Z obrovské kumulace majetku a peněz u jen velmi úzké vrstvy lidí plyne oligarchizace, které jsme přihlížejícími svědky např. v mediální oblasti.
Zejména v létech 2022 a 2023 se projevily zvláště v cenové oblasti také dopady monopolizace a oligopolizace v mnoha oblastech: v energetice, maloobchodě, telekomunikačních službách ad.
Jiří Paroubek