Začátek nového roku 2026 je plný událostí. Vše překryly události ve Venezuele, ale chtěl bych se zastavit u tří článků, které se zabývaly stavem a perspektivami naší armády.
Nebudu čtenáře zdržovat shrnováním obsahu článků, ale přiložím odkazy, aby si případný zájemce mohl články přečíst a sám si udělat názor.
Hned 1. ledna vyšel na Novinkách článek »Bývalý generál Mičánek: Dvě procenta HDP na obranu jsou start, ne cíl«.Nevím, jestli je to záznam rozhovoru nebo přepis textu napsaný generálem Mičánkem, ale upoutaly mě v něm některé myšlenky. V článku je vyslovena myšlenka, že není podstatné, jak velký je procentuální podíl vojenských výdajů ve vztahu k celkovému HDP a že rozdíl několika desetin nehraje zase tak velkou roli. S tím se dá souhlasit. S tezí, že plánovat rozvoj armády se nedá naplánovat v případě takovéhoto kolísání podílu na HDP, se už souhlasit nedá. Dovolím si také zpochybnit myšlenku, že nemůže krátkodobě dojít ke skokovému zvýšení podílu z důvodu financování zvlášť nákladného vyzbrojovacího projektu. Pokud je v armádě správně nastaven systém plánování, neměl by to být problém. Pan generál byl v části své kariéry odpovědný za nastavení systému plánování a nese přímou osobní odpovědnost za to, že nebyl nastaven v souladu s aliančními postupy. To by totiž nemohla nastat situace, cituji: »Nakoupenou techniku musí někdo obsluhovat, udržovat a provozovat. Mandatorní i běžné výdaje tomu budou muset odpovídat.« Tím vlastně přiznává, že systém armádního plánování není správně nastaven a projekty nejsou do plánu vkládány v souladu s aliančními postupy. Nakonec na tento neutěšený stav opakovaně upozorňuje, ve svých zprávách NKÚ.
Druhý článek, na který chci upozornit, má název »Chybí, není, nemáme. A Řehka? Mimořádně drsná slova o stavu armády«avyšel také 1. ledna 2026, ale na Parlamentních listech. Jde o rozhovor s analytikem Štěpánem Kotrbou. Je opravdu »výživný«. Obsahuje hodně otázek, které napadnou každého, kdo se o problematiku obrany opravdu zajímá. Je tvrdý, otevřený, nebere si servítky. Každý nemusí s jeho názory souhlasit, ale politici by měli umět na jím položené otázky odpovědět.
Upozorňuje, že: »Musíme pak najít shodu na tom, co chceme od české armády.« S tím naprosto souhlasím. Vlastně od roku 1989 zde nebyla politická reprezentace, která by jasně stanovila, jaké úkoly má AČR plnit. Vždy to nechali na vojácích, kteří si zadání psali vlastně sami a následně zpracované dokumenty předložili politikům na vědomí. Politická reprezentace se omezila maximálně na vzetí na vědomí zpracovaných dokumentů. Jak je zadání plněno, nikdo nekontroloval a občas se stalo, že po výměně vlády se dokumenty přijaté za té předchozí okamžitě zrušily. Obrana republiky nebyla brána jako priorita a o dosažení společenského konsensu se nikdo ani nepokusil. Tak se stalo, že mohl Štěpán Kotrba konstatovat: »Česká armáda stále neví, jestli chce být expedičním sborem žoldáků, vysoce specializovanou složkou NATO nebo územně obranným sborem. Nejblíže má k armádě špatně placených žoldáků.«
Mimochodem politické reprezentaci se za celou tu dobu nepovedlo nastavit funkční kompetence mezi ministerstvem obrany a Generálním štábem AČR. Dokazují to spory mezi ministry a NGŠ AČR, duplicity v kompetencích, neochota vojáků podřizovat se civilnímu řízení. Tato situace se bude opravdu těžko napravovat a vyžadovalo by to na funkci ministra silnou osobnost a schopnost politiků orientovat se v otázkách politického zadání úkolů pro armádu.
V článku je také uveden přehled úkolů, které by měly plnit v rámci zabezpečení obrany a krizového řízení také ostatní složky státní správy. Vlastně chybí představy, jak by republika čelila výpadkům energie, jak by bylo zabezpečeno zásobování obyvatel potravinami, pitnou vodou, jaké by bylo zdravotnické zabezpečení atd. V ČSSR za koordinaci těchto opatření odpovídala armáda a její organizační složka – civilní obrana. Politici připustili, že se systém rozpadl a dnes není jasné, kdo všechna tato opatření vlastně koordinuje. Část kompetencí byla přenesena na Hasičský záchranný sbor, ale určitě ne zdaleka všechny.
Když si uvědomíme, jak dnes politici hovoří o nebezpečí vzniku válečného konfliktu, nebo jaké komplikace vznikly v Berlíně po výpadku elektrické energie, je současný stav vlastně obžalobou celé politické reprezentace…
Třetí článek vlastně doplňuje oba předchozí. Vyšel v Ekonomickém deníku dne 2. ledna 2026. Jeho název »Důstojnická inflace v Česku. Přibývá generálů a plukovníků, chybí ale mužstvo«doplňuje oba předchozí. Možná si řeknete, jak souvisí s tím prvním článkem, zdánlivě zde není žádná souvislost. Ale jen zdánlivě.
Je všeobecně známo, že v armádě se velmi často povyšuje na základě osobních vazeb. Může jít o vazby rodinné, kdy v AČR působí rodiče i děti, nebo manželské páry. Někdy jsou to vazby vzniklé v mládí ve vojenských školách, kdy se vzájemně podporují kamarádi z ročníku, nebo oboru. No a také vznikají vzájemné klientelistické vazby v průběhu služby, kdy se dotyčný jedinec osvědčí jako spolehlivý vykonavatel vůle nadřízeného, který jej pak s sebou bere při každém posunu v kariérním žebříčku. V optimálním případě to může »osvědčeného« jedince dovést až do generálské hodnosti.
No, a protože si zadání pro armádu píší vojáci sami, a ti jak známo mají rádi hodnosti a s tím související náležitosti, a protože politici jen berou na vědomí, co jim armáda předloží, dochází ke stavu, že je hodně velitelů a málo mužstva. Důsledkem tohoto stavu je, že generál ve výslužbě, který působil jako vrcholný funkcionář GŠ AČR, klidně přizná, že oblast za kterou služebně odpovídal, vlastně vůbec nefunguje a ještě na toto téma poskytne rozhovor do tisku.
Ta situace vlastně nemá žádné rychlé řešení. Ten systém funguje tak dlouho, že vlastně prorůstá všemi stupni velení. Bude velmi složité najít někoho, kdo by tento systém chtěl změnit. Rád bych se mýlil, ale nikoho takového v současném velení AČR nevidím.
Typickou ukázkou obsazování funkcí tímto způsoben je generál Řehka. Kariéru prožil ve velmi speciálním vojenské jednotce, touto službou je spjat s prezidentem republiky, který jí také prošel a do vrcholných funkcí dosazoval kolegy s podobnou kariérou, vhodně doplněné o spolužáky a klienty svých kolegů.
A úplně na závěr. Řada analytiků upozorňuje, že takovýmto způsobem jsou obsazovány velitelské funkce v řadě armád, například v té Venezuelské. Důsledky toho může každý pozorovat v přímém přenosu.
Jan Klán