Ve čtvrtek 23. února se v pražském Smíchově, právě před sto dvaceti lety, narodil Plzeňák Julius Fučík. Proč Plzeňák? Protože táta, jinak soustružník, ale zároveň velmi schopný ochotnický pěvec, když byl Julka ještě kluk, dostal v roce 1913 angažmá v plzeňském divadle. Tady i školák Julius sehrál řadu svých dětských rolí. Druhý »fučíkovský pěvec« se z něj však nestal. Měl talent na něco jiného. Na psaní, na novinařinu. Levicově zaměřený redaktor nemohl skončit nikde jinde, než v tehdejším levicovém tisku. Stal se redaktorem Rudého práva, vedl Šaldovu Tvorbu, psal reportáže z dělnického prostředí, aby se po okupaci na čas stáhl do ústraní a na Domažlicku připravoval svého »Sabinu«, »Zeyera« a svou »Boženu Němcovou«. Stal se nakonec členem Druhého domácího vedení KSČ a řídil ilegální komunistický tisk. Po zatčení gestapem prožil martyrium, aby ze svého pankráckého vězení za pomoci bachaře-vlastence Kolínského na lístečky napsal svou Reportáž, jež se stala po okupaci jedním z nejvýznamnějších světových protiválečných děl. Skončil svůj život na šibenici v berlínském Plötzensee, kde jsem také po boku již věkem sešlé Juliovy sestry za novinářský svaz položil květiny. Tady bych mohl udělat tečku. Nebo rozvést ještě víc nadhozená fakta. Není to nutné. Dílo velkého reportéra samo dokáže vyslovit svůj odkaz. Jeho závěrečné Lidé, měl jsem vás rád, bděte! dodnes nezapadlo a stále nenechá mnohého dnešního souvěrce spát. Proč však? Zkusme si na takto položenou stručnou otázku najít, pokud možno, stručné odpovědi.
Za prvé… Okamžitě po listopadovém převratu Václav Havel a jeho nejbližší zaútočili na mimo jiné postavy také na Fučíka. Proč právě na něho? Nejen proto, že se stal symbolem hrůzy nacistických vyšetřoven a že byl člověk, který své přesvědčení, ač údajně otřesen ze sovětsko-německé smlouvy roku 1939, nezměnil a dokázal za něj položit i svůj život, ale především proto, že ohrozil samotné literární dílo listopadového guru. Havel totiž z borského vězení napsal své Dopisy Olze a vydány byly na Západě. Jak se ukázalo, nebyly srovnatelné s Reportáží. Nemohly jí překrýt. Šlo, na rozdíl od obsahu těch Fučíkových propašovaných lístečků, o plytká témata. Navíc také název si vypůjčil. Tentokrát od Karla Čapka, jen ho poněkud modifikoval. Čapek své dopisy nazval totiž Listy Olze.
A tak Fučíkovy pomníky, desky na domech, názvy ulic apod. musely rychle zmizet. Zatím je nenahradily ty Havlovy, ale co není, může být. Začalo se totiž ponovu. Namísto soch se leckde budují Lavičky Václava Havla. Jenže za povolení každé z nich je třeba zaplatit. Údajně do fondu (?) spravovaného jeho vdovou.
Za druhé… Několik let po Listopadu paní Riva Krieglová, za okupace Friedová, byla účastnice zatýkání u Jelínků, vyslovila tezi o zbabělosti Fučíka a vlastně o nedodržení konspiračních pokynů. Prý, když měl u sebe dokonce dvě zbraně, měl střílet bez ohledu na to, že by ohrozil přítomné. Taková byla údajně jeho povinnost.
Fučík nám však v Reportáži vysvětluje své důvody. Nechtěl je ohrozit Dát jim tak naději, že třeba přežijí. Jak se ukázalo, jeden člověk přežil, konkrétně paní Riva.
Zeptal jsem se v té souvislosti několika odbojářů a vojáků, kteří prožili válku, jak oni by se zachovali a zda Fučík postupoval špatně. Odpověděli mně, že by v podobné situaci uvažovali stejně jako on. Chápu ovšem, že paní Riva patřila do okruhu nejbližších Havlových přátel a její tvrzení má popřít hrdinství Fučíka a nepřímo tak podpořit význam díla »vězeňských dopisů« Václava Havla.
Za třetí… Kritici Reportáže okamžitě po převratu zpochybnili Fučíkovo autorství Reportáže. Byla proto dokonce vytvořena komise, do jejíhož čela byl jmenován profesor František Janáček. Ta měla za cíl dokázat, že poúnorová moc zmanipulovala určitou část textu a případně také to, že autorem vůbec není Julius Fučík.
Dr. Janáček byl vybrán proto, že po roce 1968 musel nuceně odejít z fakulty a živit se všelijak. Předpokládalo se, že bude přísným soudcem. Několikaleté zkoumání však zklamalo zadavatele. Zkoumání Fučíkova rukopisu potvrdilo nejen to, že lístečky z věznice napsal sám, ale že zásahy do něj při srovnání v poměru s poválenými vydáními Reportáže, byly minimální a nezměnily obsah. Přesto však bylo po dohodě s Ottovým vydavatelstvím rozhodnuto o novém vydání, tentokrát včetně redakčních vynechávek a úprav. Úvod do něho napsal doc. Zdeněk Mahler, závěr pak dr. Miloslav Ransdorf. Další listopadová bublina tak padla.
Za čtvrté… Fučíka údajně za předmnichovské republiky málokdo znal. Šlo o zlovolné prohlášení. Patřil mezi přátele Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Jeho recenze jejich her byly zveřejněny nejen v Rudém právu, a Tvorbě, ale i v dalším levicovém tisku. Posmrtně byly dokonce vydány knižně. Pokud by nic neznamenal, nepředal by mu F. X. Šalda svou Tvorbu, nebyl by mezi »devětsiláky«, neúčastnil by se společně s Werichem a dalšími sjezdu kulturních pracovníků v Moskvě, nebyl by účasten mnoha setkání umělců v pražských kavárnách, kde se konaly slovní bitvy a diskutovalo se o umění. Nevadí, že sem chodívali Vančura i Lada, Kisch nebo Toyen se Štýrským, Seifert a Filla, Hašler či Teige, atd. Těm sezení v nich nikdo nevyčítá. Naopak. Fučíkovi současný režimní tisk však ano. Stýkal se se členy avantgardy a s mnohými z nich se přátelil. Jeho jméno znali za okupace i na gestapu a hledali ho. Pátrali po něm a ve zmíněném bytě zadrželi jen kulhajícího profesora Horáka, teprve kruté výslechy zadržených odhalily jeho skutečné jméno – zpochybňování tohoto převleku také patří mezi »argumenty« netolerantní polistopadové pravice. Ale to berme jen jako snahu pošpinit ho ze všech stran. Myslím však, že vyvracet taková tvrzení nestojí za to.
Fučík se oprávněně ve své době stal symbolem. Přečká i období »oslnění« Havlem. Čas totiž ukáže, co je hrdinství a co jen slabá slupka.
Dnes tomu je právě 120 let, co poprvé, obrazně řečeno, pohlédl na svět.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.