Dnes je tomu právě osmdesát pět let, kdy porážkou republikánských sil skončila Španělská občanská válka. Evropa v duchu fašistickém byla dotvořena. Bylo to čtrnáct dnů po obsazení českých zemí nacistickými vojsky a zřízení potupného protektorátu. Evropa ještě více zhnědla. Fašisté vládli nejen v Německu a Itálii, ale také v Portugalsku, Maďarsku, Polsku, na Slovensku, v Řecku, Bulharsku. K fašismu se začaly koncem třicátých let klonit hlavní síly v Chorvatsku, Rumunsku, o převrat se pokusily v Rakousku a ve Francii. Taková byla Evropa v předvečer Druhé světové války. Onoho 1. dubna 1939 byl »kruh« uzavřen. Poslední bojovníci republiky opustili Katalánsko a bylo-li jim to umožněno francouzskou stranou, přešli do Francie, aby se následně ocitli v koncentračních táborech tehdejšího francouzského režimu. Ti, kteří byli poraženi, obránci Madridu a Katalánska, byli zmasakrováni nebo se ocitli v táborech tentokrát generála Franca. Jen půl roku chybělo do počátku Druhé světové války.
Občanská válka, kterou na straně fašistů podporovaly Itálie a Německo, a kromě Sovětského svazu a Mexika republikány odmítly podporovat všechny »demokratické« země, trvala od července 1936 a přinesla zemi hrůzy předznamenávající to, co mělo následovat v Evropě po září 1939. Zůstalo za ní půl milionu mrtvých a zničená země. Přesto se také španělská Modrá divize na straně německé wehrmacht zúčastnila napadení Sovětského svazu.
Mně však dnes nejde o následující léta, ale o to definovat si, co to je vlastně fašismus, který v třicátých letech ovládl velký kus Evropy. Podle slovníku je fašismus »označením typu politické ideologie, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritářský a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, sociální darwinismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky…«.
Norimberský proces, i když se vyhnul definici fašismu, v podstatě tuto ideologii odsoudil. Předpokládalo se, že v demokratické osvobozené Evropě se už nikdy nemůže znovu objevit. Možná ovšem jen v takové formě, kterou nám definoval slovník. Jenže i tak ve Španělsku ještě dlouho po válce vládla fašistická falanga v čele s caudillo Frankem, v Portugalsku až do »karafiátové revoluce« se drželi nástupci diktátora Salazara a také v Řecku si fašismus určitý čas po bratrovražedných bojích a později dokonce za »vlády plukovníků« dál přivlastňoval moc.
Jde nám však o dnešek. V plném souhrnu charakteristik už v Evropě nenajdeme žádnou zemi. Jednotlivé znaky však přetrvávají dál. Proto několik otázek vycházejících z výše citované definice.
*Je v Evropě stát založený na vůdcovském či autoritářském principu? Autoritářské tendence bohužel stále přetrvávají. Jsou dokonce v samotné Evropské unii, jejíž vedení si osobuje právo zasahovat do mnoha práv jednotlivých zemí a dokonce se pokouší zavést princip, v němž by většina států mohla poroučet těm, kteří s některými opatřeními společenství nemohou z těch či oněch důvodů souhlasit. Tím omezit jejich práva a dokonce národní svobodu. Podporu dokonce získaly i u současného prezidenta České republiky. Přitom Evropská komise, sbor »ministrů«, není jmenována parlamentem a tudíž se mu ani nemusí zodpovídat.
Podobné tendence lze nalézt i u dalších zemí, kde silná osobnost, zvolená sice demokraticky, dokáže prosadit své byť třeba někdy i subjektivní názory dokonce se souhlasem většiny obyvatel. Jako příklad se uvádí Turecko, Bělorusko a Rusko.
*Nalezneme v Evropě vypjatý nacionalismus? Nalezneme. Stačí si připomenout, co se stalo v Bosně v letech zdejší občanské války. Dalším příkladem je Ukrajina a její protiruské zákony uplatňované před vojenskou operací Ruska, tedy před rokem 2022, jež zrušily možnost výuky, kulturních a společenských akcí v ruštině, což se týkalo dokonce také styku s úřady. Při tom na východě ne dosti dobře ohraničené země města jako je Doněck, Luhansk, Charkov, Kramatorsk, Mariupol aj. byla většinově ruskojazyčná. Ukrajinský stát se navíc hlásí k odkazu Stěpana Bandery a jeho následovníků a tedy jejich doslova fašistické a esesácké minulosti. To je ovšem v rozporu s norimberským pojetím (viz soud s válečnými zločinci) a pokud jde o nás, dokonce s obsahem Trestního zákoníku (část druhá, hlava XIII, díl 1, paragraf 403).
Je tu i problém pobaltských zemí, které ruské starousedlíky berou jako »neobčany« a, pokud neumějí psát státním jazykem, nemají občanství, a tudíž nesmějí volit a nemají ani mnoho dalších práv.
*Jak je to se zmíněným militarismem? Nemohu za to, ale nasazení organizace NATO ve válkách daleko od hranic členských zemí – Balkánské války, Irák, Afghánistán, Libye, Sýrie a nyní otevřená podpora Ukrajině, je v rozporu s Washingtonskou smlouvou, kterou Aliance byla založena. Namísto snahy mírovými cestami donutit válčící případně revoltující strany zasednout k jednacímu stolu, se zapojuje do přímých akcí anebo je veřejně či neveřejně podporuje a tím dále rozdmýchává vraždění a ničení hodnot.
Česká republika se dokonce zbavila většiny potřebného vojenského materiálu a na úkor svých vlastních občanů podporuje další eskalaci války. Dokonce se postavila do čela některých celoevropských válečnických akcí a shánění dalších zbraní a munice.
*Lze se domnívat, že někde v Evropě se ještě aplikuje tzv. sociální darwinismus? Bohužel učení nadřazenosti ras či obyvatel některé části euroatlatického prostoru, které bych počítal mezi projevy »sociálního darwinismu«, se u některých společností, politických stran či skupin začíná projevovat. Nejde jen o aktivizaci muslimské nadřazenosti, neváhající dokonce zabíjet, která začala jako projev nespokojenosti především s americkými postupy na Blízkém nebo Středním východě, a s migrací se dostala do Evropy (vražedné útoky zfanatizovaných mladých muslimů se opakují po celém světadílu), ale o nadřazenost toho, co pochází ze Spojených států a od Američanů vůči jiným národům vůbec. Nejde o výmysl. Jinak by si USA neosobovaly právo rozhodovat o světě, vnucovat národům své postoje a jednat s nimi jako méně odpovědnými. Četníci světa, ať to byli v dávných dobách vítězové nad Napoleonem, nebo nejkřesťanštější země, jakou bylo Španělsko a Rakousko, či koloniální mocnosti Francie, Anglie, Nizozemí, Belgie, Itálie, Portugalsko, Německo, stále ještě mají zakódován pocit nadřazenosti vůči obyvatelstvu svých bývalých kolonií. I když pochopitelně pocit dluhu, často ovšem spojený s potřebami levné pracovní síly (Německo paní Merkelové), se v 21. století vyvinul až do absurdna, tj. v podbízení migrantům či ustupování jejich požadavkům a zabydlování našeho kontinentu. Ten je stále patrný při řešení případných problémů bývalých kolonií jejich bývalými kolonizátory, jenž je současně spojený s další exploatací jejich zemí.
Vyvolená země, podle Bible Izrael, zařazovaná antizeměpisně do Evropy, si úplně fašisticky vypořádává své problémy s Palestinci v Gaze, i když většina tamního obyvatelstva nejen není militantní, ale ani nemá odpovědnost za hrůzné činy Hamásu. Přitom dodnes uplatňuje právo silnějšího, opřena o pomoc z USA, a neumožňuje původnímu obyvatelstvu Palestiny, které tu i na současném izraelském území žilo skoro dva tisíce let, aby si vytvořilo svůj stát, což je základní problém konfliktu.
Na místo bývalých světových velmocí, vč. Izraele, pokud jde o nějaký Nový řád, nastoupily, jak jsem již napsal, Spojené státy.
*Jak je to s kultem modernity, mládí a síly? Lze ho zaznamenat v moderní Evropě? Lze, i když nemá navenek kultovní tvářnost. Protěžování mládí na rozdíl od péče o stáří se projevuje také u nás. Nejde jen o zastavení valorizace důchodů, ale také o různé útoky na seniory, omezování léčebné péče přidělením méně prostředků ze státního rozpočtu či záměry na zbavení volebního práva seniorů, omezení jejich možnosti řídit motorová vozidla po nabytí určitého věku častými zkouškami apod., které se sice zatím nerealizují, ale už to, že takové nápady byly vysloveny, je varující.
Již ve školách se učí o tom, že je třeba být silný, schopný se prosadit, porazit soupeře a tím se dostat výše, později jde o akcent na konkurenci za použití všech potřebných metod, které dovoluje zákon, k prosazení svých úspěchů a cílů. To si mladý člověk nese s sebou do života. Solidárnost je potlačena, individualita musí zvítězit a to za každou cenu. Napadá mě i často využívané poučení: Kohokoli můžeš uplatit, jen záleží na ceně.
*A co silná ekonomická role státu? Nejsem ekonom. Vím jenom, že stát, píši o tom našem, převzal po listopadu silnou ekonomiku. Dnes z ní zbylo torzo. Ty nejvýznamnější podniky se ocitly v zahraničních rukách. Banky, které ovlivňují vše, pak už jsou téměř všechny, kromě té centrální, mimo náš dosah. Průmysl v Evropě je silně globalizovaný. Akcionáře bychom našli zvláště ve Spojených státech. Ze zdejších velkých korporací, tedy také světových globalizovaných firem, pochází establishment Spojených států, dolar je vlastně soukromým majetkem. Fed (Federální rezervní systém), jenž tiskne dolary, je sice formálně »nezávislou státní institucí«, ale z každého vytištěného centu se dostává nějaké procentíčko skupině Rockefellerů, která vlastně tento systém vytvořila a vlastní.
Proto americká vláda může kdykoli nařídit, že třeba indické rafinerie nebudou odebírat ruskou ropu a německé firmy vlastnící zničený plynovod si nikde nebudou stěžovat, protože by je postihly sankce, a vlastně by tak byly zničeny. Takže také silná role státu ovládaného globálně se chovajícím kapitálem může všechno. Nejen zakázat, jak víme z vlastní zkušenosti, dovoz naší vzduchotechniky z Milevska do jaderné elektrárny Búšéhr v Íránu. Tím byla milevská továrna poškozena. Nezaplatil jí to nikdo, protože hotovou dodávku nebylo možné odvézt na místo určení.
Byl tedy vítězstvím nad Hitlerem a jeho spojenci navždy potřen či dokonce zničen fašismus? Pokud jde o nějaký stát, který by se fašisticky choval, pak jistě. Jenže výhonky zůstaly. A ty nejsou o nic málo nebezpečné. Podlamují demokracii. Odebírají tolik slibovanou svobodu. Jen metody, jak se prosadit, bývají trochu jiné, i když při nich také padají bomby, ohlupují se národy a poslušně posloucháme »vyvolený národ«.
Omlouvám se čtenářům, že od porážky demokratického republikánského Španělska jsem dospěl až sem, ale ono to nebylo od věci.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.