Je 13. prosinec. Ten den zima už pomalu začíná přebírat naplno svou moc. Dnes je čtvrtek. Tehdy, před čtyřmi sty lety, bylo úterý gregoriánského kalendáře. Dnes moderní církevní kalendář zaznamenává svátek svaté Lucie. Kdo byla ta dáma? Římská občanka ze Syrakus, která, ač teprve dvacetiletá, se dokázala kolem roku tři sta postavit tlaku, který jí chtěl vnutit nemilovaného muže-pohana a při tom i oči si dokázala vyloupnout, aby ukázala, že to nejpřednější je její křesťanská víra a čistota. Nezlomilo ji nic, proto jí nakonec museli protnout krk mečem. Když si i tuto legendu spojíme s příběhem, u něhož se chci zastavit, pochopíme i smrt muže, který se v ten den naposledy podíval na zářící oblohu nebo na hvězdy všehomíra.
Jan Campanus Vodňanský! V té době, u níž jsme se zastavili, mu bylo padesát sedm let. Syn chudého vodňanského rolníka brzy projevil svou učenlivost a snad i díky zdejšímu nekatolickému faráři se dostal na školy v Klatovech, Domažlicích a v Jihlavě. Pak dokonce vystudoval pražskou univerzitu a v roce 1603 se stal univerzitním profesorem. Mezitím ovšem jako školní správce sloužil u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském a o něco později v Kutné Hoře. Na univerzitu byl přijat jako profesor klasické literatury, latiny a řečtiny. V encyklopediích se dočtete, že byl i spisovatel, hudební skladatel, dramatik – prostě humanistický vzdělanec, jichž měla naše vlast v onom 16. a na počátku 17. století mnohem více. Namátkou jmenujme Jana Jessenia, Jana Markuse Marci, Krištofa Haranta, Jana Ámose Komenského, Pavla Skálu ze Zhoře aj., na něž může být náš národ pyšný a které církev a Habsburkové buď poslali na smrt anebo vyhnali ze země.
Campanus od svého příchodu na univerzitu byl s ní bytostně spojen. Stal se nejen děkanem, ale dokonce v jeden čas i jejím rektorem. Stranil nekatolíkům, věda, co by znamenalo, kdyby náboženský boj vyhrála tmářská katolická církev. Jenže to se stalo a Campanus stál před rozhodnutím: Co dál? Zůstat a podřídit se, protože bylo jasné, že univerzitu převezmou jezuité. Anebo odejít s dalšími vzdělanci do emigrace? Tedy, pokud to bylo ještě možné. Zvolil první cestu a udělal ještě další krok, domnívajíce se, že ho nechají učit – přestoupil na katolickou víru. Mohl sice přežít, ale na univerzitě ho nenechali. Jezuité nepotřebovali, aby tady zůstali lidé se svobodným myšlením. A tak se stal dokonce svědkem popravy českých pánů, svých přátel, na jejichž straně vlastně stál.
Lichtenštejnova ruka, která dostala v plen země Koruny české od církve a Habsburků, se mstila a mstila a on, Campanus, se na vše mohl jen dívat. Přátelé, které měl, které vlastně zradil, se od něj otáčeli zády. Kdyby alespoň pomohl univerzitě! Nepomohl, nemohl pomoci. Jezuité byli mnohem silnější. Většina studentů se proto přesunula především do Lipska. A Campanus? Najednou zůstal sám. Zradil nejen své přesvědčení a své kolegy, ale dokonce sám sebe, a tak za rok a půl poté, co jeho přátele popravili na Staroměstském náměstí a jiní se rozptýlili po světě, se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života. Tak to alespoň víme z dokumentů, které při psaní svého životopisného díla o mistru Campanovi shromáždil historik a spisovatel Zikmund Winter.
Je to dnes tedy čtyři sta let od oné chvíle. Campanus, zklamán vším, se vědomě rozloučil se životem. Byl natolik moudrý, že si svou zradu uvědomoval. Jsou však jiní, kteří by kvůli lepšímu bydlu prodali nejen univerzitu, ale upsali by se komukoli. V oné době se jmenovali Lichtenštejn, Harrach, Valdštejn či… dnes pak… nechci jmenovat. Neočekávám totiž, že někdo z nich by vyvodil podobný závěr jako Campanus, a nemusel by být ani tak drastický.
Dnes je čtvrtek. Svátek sv. Lucie, ženy čisté, nezradivší svou víru.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.