Často se vzhledem ke své novinářské profesi setkávám s dotazy obyčejných lidí, zda z tohoto rozpoutaného pekla na zemi vůbec existuje nějaký únik, a pokud ano, jak se z toho dostat, aby se naše životy vrátily do snesitelné podoby. Na výběr sice moc nemáme, avšak házet flintu do žita přesto nedoporučuji.
Za nejméně funkční protestní nástroj považuji demonstrace. Ty jsou zneužitelné minimálně ve dvou základních rovinách:
1. Vždy se je pokusí narušit provokatéři… – víme, co se dělo na té poslední, takže konečný výsledek, byť jasně formulovaný, se jaksi rozplizne v onom úmyslně vyprovokovaném a degradujícím chaosu, jenž odvrací pozornost od samotného obsahu té demonstrace.
2. ONI, resp. ti, kteří nás škrtí, se demonstrujícím ještě vysmívají, jakože co více by ještě chtěli, když mají takovou svobodu, že mohou beztrestně demonstrovat, což by za komunistů nešlo.
Ano, toto je JEJICH argumentace. Těch škrtičů. Nehledě na to (takový je můj názor a nevnucuji ho), že každá demonstrace, neopakuje-li se denně, dokud nejsou splněny požadavky, chtíc nechtíc začíná i končí v rovině planých řečí a prázdných hesel. Jinak řečeno, a aniž bych se kohokoli z organizátorů chtěl dotknout, klouže do podoby politických debat štamgastů ve čtvrté cenové (řeči se vedou, voda teče). Tím se neotírám ani o ty štamgasty, k pivu tohle tlachání o politice (a fotbale) vždycky bude patřit. Akorát že my se bavíme o demonstracích ve chvíli, kdy to s námi vypadá tuze zle. Čili tím směrem podle mě cesta nevede. Kudy tedy vede, vede-li vůbec nějaká?
Já vidím dvě základní formy protestu, dosud velmi málo užívané, které považuji za mnohem hmatatelnější skutky než samotnou demonstraci:
1. Dnes a denně podávat fundované žaloby na Vládu ČR, Parlament ČR atd., parafované respektovanými osobnostmi, tzn. výhradně apolitickými a výhradně odborníky ve svých oborech (energetika, zemědělství, justice…). Že relevantně je koho za co žalovat, o to se přít nehodlám.
2. Skrze otevřené dopisy a tiskové konference dnes a denně bombardovat vedení České televize a Českého rozhlasu, coby veřejnoprávní instituce placené z koncesionářských poplatků, aby ve svém zpravodajství a publicistických pořadech (rozhovorech, diskusích apod.) poskytly relevantní prostor, plynoucí právě z oné veřejnoprávnosti, i druhé straně = těm s takříkajíc neoficiálními názory a argumenty. Jinak řečeno – aby věnovaly dostatečný prostor k vyvrácení či potvrzení toho, co je a co není dezinformace. To snad není tolik a nic nemožného ve vztahu k tomu, jak by se Česká televize a Český rozhlas měly v nastalé situaci správně právně chovat.
Konec konců, oběma těmto veřejnoprávním médiím to ukládá i zákon – cituji (Zákon o České televizi, č. 483/1991 Sb., § 2, odst. 2, písmeno c): »Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména: vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti.«
To samé obsahuje i Zákon o Českém rozhlase. V čem je tedy problém, když povinnosti obou veřejnoprávních médií vůči svým koncesionářům (divákům a posluchačům) jsou jasně definované zákonem?
Prozradím vám, v čem je ten problém. Vedení obou těchto médií totiž slouží něčemu, co je už zcela mimo realitu. Jako kdyby vám hořela střecha nad hlavou a vy byste si do obýváku přinesli štafle a kýbl s barvou, že budete malovat. Až takhle jsou mimo. Stejně jako soudy a soudci.
Prosím, nenechme je při tom, že jsou nedotknutelní. Zavalme je tolika žalobami a žádostmi, že ONI na ně prostě nějak budou muset reagovat. Buďme důslední a vytrvalí. Je to naše jediná naděje.
Jan Čech