Bojovná Černochová otevřeně krvácí, ale pod kotlem topí dál…

Paní ministryně obrany Jana Černochová krvácí z otevřených ran. Tedy ona napsala »MY« krvácíme, ale já nekrvácím, takže to »MY« není až tolik patřičné. Patřičnější je spíš ten »trýznitel«, o němž Warrior Miss Jana také píše, byť stejně jako za onoho »krvácejícího z otevřených ran« nepovažuji se ani za »trýznitele«, avšak z podstaty, která se zrodila v Černochové hlavě, je mi bližší. Ten trýznitel. Logicky.

Oč běží? Ministryně lká, kvílí, naříká a běduje nad čerstvým oznámením slovenské prezidentky Čaputové, že ve volbách příští rok už kandidovat nebude, dostatek sil k tomu nemajíc. A cože to Jane vlastně na Twitteru sdělila? Toto:

»Paní prezidentky Čaputové si moc vážím a i v osobním kontaktu je laskavá a milá. Vzdělaná, empatická, charismatická, slušná a ještě hezká. To se v našem regionu neodpouští a je tedy jasné, že to má v politice těžké. Budu upřímná. Já zklamaná jsem a hodně. První bojová linie se neopouští. A už vůbec ne teď. I když nás už všechno štve a bolí, krvácíme z otevřených ran a máme toho dost a chceme i z obyčejného pudu sebezáchovy zmizet někam hodně daleko… Ne, nechodím v botách paní prezidentky a její rozhodnutí lidsky chápu. Ale část našich trýznitelů (možná i společných) si řekne: fajn, vyšlo nám to – umučili jsme jí, otrávili jsme ji, vyděsili jsme jí, ponížili jsme jí… a prošlo nám to, takže je to model, který skvěle funguje a vyplatí se. Topíme pod kotlem dál. Teroristům a zlu se neustupuje. Bojovat a vstát a znovu bojovat a zase vstát. Never give up mám v životě před Never forget.«

Tyhle dvě mužatky si snad z oka vypadly (i věkem jsou si blízké – té slovenské bylo padesát před pár dny, té české bude koncem října). Nedaleko k sobě mají také vizuálně a hlavně – jsou řízeny stejným zdrojem. Obliba Čaputové je pod Tatrami na bodu mrazu a dál padá pod nulu, i když průzkumy se snaží, seč mohou, aby udržely marketingový obraz té jejich vždy milé, usměvavé a empatické Zůzy, jež se tak »nečekaně« objevila mezi gratulanty nově zvoleného Pavla…

Včera jsem telefonoval s několika slovenskými kolegy-novináři a několika letitými kamarády zpod Tater Nízkých i Vysokých, kteří mě unisono jistili, že spoustě Slováků spadl po Čaputové rezignaci na příští prezidentský stolec doslova balvan ze srdce. Čaputová zatáhla Slovensko do konfliktu na Ukrajině stejně, jako to u nás činí Černochová a celý Fialův gang. I ona rozdala slovenskou armádu ve prospěch zkorumpované Ukrajiny, i ona obětovala svůj národ Londýnu a Washingtonu.

Reakce Černochové je proto pochopitelná, jiná nemohla být. Nedělejme si iluze, že místo ní usedne nad Dunajem nějaký vlastenec, to globalisté nepřipustí, nicméně chápu Slováky, že si náležitě chtějí vychutnat aspoň trochu té radosti, byť samozřejmě nebude trvat dlouho. Nás takové štěstí zatím nepotkalo…

Jen bych chtěl vidět Černochovou, jak statečně by krvácela z oněch otevřených ran přímo na frontě, v první bojové linii… Jak by tam bojovala, vstala a znovu bojovala a zase vstala… Myslím, že by ji tyhle komerční žvásty hodně rychle přešly.

Robert Fish