Byli jsme nadšení ze svého »Pavky«, jak jsme my, ještě školou povinní, ale už aspirující na občanku, říkávali básníku Pavlu Kohoutovi. Byl náš poeta, náš vzor, byť jsme o něm věděli třeba jen to, že psal revoluční básně a mluvil nám z duše na svých »mevráních«, zkráceně v »mevrech«, kterých jsme se účastnili a zaplnili sál. Zvláště na ty v pražské Lucerně, kde hlavní postavou byl právě »náš Pavka«, si vzpomínám.
Proč »Pavka«? Byl přece náš Pavka Korčagin, hrdina, který za socialismus dal vlastně svůj život. Když po pohádce Pyšná princezna odešla jeho žena, Alena Vránová, za Vladimírem Rážem, oním princem Miroslavem, nenáviděli jsme jeho představitele. Jak mohl odloudit našemu idolu ženu? Proto jsme si ho ztotožnili s Rudou (hrál ho Jiří Adamíra) z filmu Zítra se bude tančit všude. Když »Pavka« napsal svou divadelní hru Dobrá píseň, chápali jsme ji jako divadelní ztvárnění myšlenky ruského básníka Ščipačova, že »láska je jako dobrá píseň a složit dobrou píseň těžké je«.
Tak to bylo, tak jsme to všechno chápali, když jsme po skončení prvomájového průvodu my, mládež, roztančili celé Václavské náměstí.
Od té doby Pavel Kohout prošel podivným vývojem. Ze zaníceného komunisty, podporovatele všeho, co dnes známe pod zkráceným a zcela neodpovídajícím názvem »padesátá léta«, protože ani v nich nebylo všechno jen bílé a černé, se stal odpůrcem toho, co nám mladším vsugerovával v oné době. Jeho cesta k »poznání« vedla od kritičnosti a údajného poznání, k roku 1968, kdy se stal předsedou komunistů spisovatelů, až k Chartě, následovalo »vtělení« do role beatnika, jímž nebyl, což ho zavedlo do jisté formy nenormálnosti.
Co ho k tomu všemu vedlo? Touha vyniknout, být viděn, určovat, co bude dál? Velmi těžký úkol, když na jeho naplnění člověk nemá. Stává se pak »kohoutem na báni«, který se otáčí s větrem.
Stal se najednou disidentem. Nebyl však pro režim nebezpečným, ale jeho tvůrčí či fotografické kreace se zastavovaly až na hranici pochopení. Snad proto se ho podařilo přesvědčit, aby raději emigroval, než zůstal. Neschvaluji nátlak, ani nevím, jaký byl na něj vyvinut, ale už to, že opustil zem, nepokládám pro něho za šťastné. Prostě uprchl i před svými chartistickými druhy a tím se vlastně znovu odepsal. Napřed to bylo u komunistů, pak u nekomunistických socialistů věřících v socialismus bez poručenství strany, aby opustil také své souvěrce v jejich službě bezhraničícímu »pytlu peněz«. Na rozdíl od těch čekajících jako zvířátko mungo (viz rok 1968) na konec své mnohem silnější oběti. To se nezapomíná. Proto rady, které chtěl Václavu Havlovi dát po »vítězném listopadu« přišly vniveč a skupinou kolem něj byl odmrštěn. Zůstal v podstatě sám – bývalý revolucionář, později muž, který chtěl ze své funkce předsedy stranické organizace spisovatelů hýbat zemí, pak už nic, co by stálo za zmínku, aby se nakonec proměnil v hofrata (Goethe) a diváka, jenž nemá, co říci.
S tím posledním však ne zcela souhlasím. Pavla Kohouta si nelze odmyslet od českého divadla. Patřil k němu, patřil ke své době, k letům, které nazýváme »padesátky« či »šedesátky«. Od Dobré písně, přes Zářijové noci, Sbohem smutku a Takové lásky po hru August August, august, jíž dnes vykládáme protirežimně, byť tomu tehdy bylo zřejmě úplně jinak. Také po »Pražském jaru«, i v emigraci psal své »divadlo«. Nebylo pilnějšího autora. Už však neurčoval směr uvažování. Některé hry se dokonce v zahraničí hrály jen proto, že byl politický emigrant. Stejně ostatně byly přijímány hry Václava Havla. Často jen premiéra a poté derniéra. To, co s námi, s naší generací, udělala Dobrá píseň či Zářijové noci, už se ani »zdálky« neopakovalo. Viděl jsem řadu jeho divadelních her. Také jeho adaptaci Válka s mloky. Tehdy mu na rozdíl od nadšení z Dobré písně či Sbohem smutku nebo Takové lásky zřejmě nebylo dopřáno prožít nezapomenutelný úspěch. Nešlo zapomenout, že byl autor, který svou největší slávu prožil s dobou, jíž později nenáviděl. Také pro něho to muselo být velmi velké zklamání. Ale bylo to tak.
Psal básně, romány, byl velmi pracovitý, ale kdo by ještě dnes recitoval některý z jeho veršů, na rozdíl od Floriana, Kainara či některého z našich českých básníků zrodivších se z Velké války? Těžko bychom takového člověka našli.
Právě dnes, tedy 20. července, je Pavlu Kohoutovi devadesát pět let. Nechtěl jsem psát studii o něm a jeho díle. Jen jsem chtěl upozornit, že touha vyniknout skrývá v sobě nebezpečí, že i to velké, co člověk vykonal, jestliže to odvrhne, může se ocitnout v zapomnění.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.