Angličtina pro prvňáčky

Je prý rozhodnuto. Alespoň na ministerské úrovni. Tak jsme se dozvěděli těsně před svátky z médií. Asi mělo jít o dárek pod stromeček. Jenže komu?

Podle ministerských expertů, kteří radí těm, co rozhodují, začne se od… ještě bude doplněno… učit angličtina od první třídy základní školy. Tedy kovat železo, dokud je žhavé. Základy anglického jazyka budou zřejmě dokonce předcházet základům češtiny. Kromě onoho klasického trivia – tak to už nikdo dnes nenazve, nejsme v dobách Marie Terezie, i když se mi zdá, že někdy téměř ano – tedy jazyka, jímž by naši počítačoví kosmopolité chtěli, aby se jím hovořilo už dnes. Jazyk český nás zdržuje, degraduje, je jazykem socek a páriů (viz Petr Bezruč). A řekněte, kdo by dnes chtěl být sockou nebo páriem?

Vím, že jsem poněkud zjednodušil obsah vyučování prvňáčků, ale v principu nejsem zas tak moc daleko od skutečnosti. Vím ovšem také, že děti se rychle učí cizím jazykům, i to, že prý je třeba odstranit memorování a zbytečné biflování něčeho, co nebudou potřebovat pro život. Angličtinu ano, verše velkých básníků nikoli. Prý stačí internet. O cíleném rozvíjení paměti se v tomto případě nemluví. Proč také? Je přece zmíněný internet a všechno se zde najde. Navíc už ideologických balastů zbavené a znát třeba Wolkerova Topiče… či Bezručovu Maričku… anebo Šrámkovo Pane hejtmane je docela nebezpečné. Vždyť takto lámal charaktery komunistický režim.

Bývalo zvykem, že malý človíček se napřed naučil základy českého jazyka, mluvit opravdu česky – to pochopili Francouzi i Italové, když své prvňáčky učí v této době jen francouzsky a italsky – a pak se mu naloží další úkol: Zvládnout cizí jazyk. Tak tomu bývalo i za protektorátu. Nepamatuji, že by mou generaci už v první třídě trápili vedle psaní, čtení, počítání, ještě německému jazyku. Prý se začal učit od třetí nebo páté třídy. To ale již nepamatuji. Osvobození v mém případě přišlo na konci té druhé. Ani ruštinu mým potomkům nevnucovali od první třídy, i když tehdejší režim si myslel, že jednou ona bude světovým jazykem, jenž nahradí stále agresívnější angličtinu. Tehdy ovšem nebyla ještě doba převládající angličtiny. Také franština po válce byla ve hře, což ovšem byla předválečná tradice, jen němčina z dob předválečných byla odmítnuta.

Jakási statistika uvádí, že už dnes vysoké procento škol vyučuje příliš brzy i angličtinu. Některé to mají dokonce v popisu práce. Něco jiného je ovšem svobodný výběr rodiči, něco jiného povinný školní předmět. V době, kdy děcka neumějí psát a číst. I když nepochybuji o tom, že jednotlivá písmenka díky mobilům třeba také rozeznají. Jenže něco jiného jsou samotná písmenka, jež se teprve musí naučit skládat ve slova, něco jiného je učit se cizí jazyk, který se často vyslovuje jinak, než by se podle logiky měl také psát. Zmatenost dětí prvních tříd základní školy beze sporu ovlivní znalost jejich mateřského jazyka, výrazivo, které čistý český jazyk mění od prvopočátku v něco úplně jiného, než chtěli Jungmann a jeho druzi. Čistý jazyk nám spolu s českou písní pomáhal přežít i okupaci. Zpívá o tom ostatně v jedné písni Hašler. Navíc, jaký jazyk se budou učit, klasickou angličtinu nebo američtinu, jež je jistě autorům nařízení v obecné české amerikanizaci, do níž nás vede Fialův tým, bližší?

Jde o děti. O jejich výchovu a vzdělávání. Uvědomují si ti, kteří připravili toto ministerské rozhodnutí, že experimentují s psychikou dětí? Že takto může dojít i k poklesu vzdělanosti, protože každý nedostatek ve znalosti mateřštiny, k němuž musí nutně dojít, protože počet hodin výuky se navyšovat nemůže, nutně vznikne odebráním vyučovacích hodin češtině? Jen nevím, kterým hodinám se dá přednost, zda čtení, psaní nebo počítání?

Když všechno dám na misku vah, vychází mně, že zřejmě nikdo z expertů ministerstva školství nikdy neučil v prvních třídách základní školy, že nezná psychologii dětí a neví ani, jak část z nich se těžko potýká s tím, aby se vůbec naučila nejen psát jednotlivá písmenka, číst slova, ale i pochopit sčítání a odčítání, neřku-li násobilku, a hlavně naučit se správně česky. Je to pochopitelné. Sám ministr – muzikolog znát problémy výchovy nejmladších nemůže. Všechny děti vidí přes horizont hudebního vzdělání talentovaných jedinců. Tomu rozumí. Tam je to ostatně v pořádku, jde o podchycení talentů od samého počátku, ale v případě povinné anglo-američtiny, v tom je také expert?

Zlí jazykové říkají, že jde o první z kroků, jak postupně z národu vypudit češství a tak, jako generaci před nimi vsugerovali nenávist ke všemu, co přišlo z minula, té, která teprve přichází nebo přijde, chtějí vsugerovat nejen euroevropanství, kosmopolitní světovost, ale i ztrátu národních pocitů a odvrhování jazyka. I zmíněné rozhodnutí ministerstva by v tomto případě mohlo mít, nebo má, svůj skutečný smysl.

Jaroslav Kojzar