Dnes je to sto padesát pět let, co se v Nechanicích, kousek od Hradce Králové, v rodině zdejšího pekaře a poslance narodil Alois Rašín. Co o něm dnešní generace mladých vlastně ví? Jen to, že zemřel po atentátu, kterým chtěl poblázněný anarchista Šoupal vybudit lid k sociální vzpouře? To snad ani ne. Možná, že film, který připravila Česká televize, někteří viděli, ale myslím, že se o něj zajímala spíše starší generace a ta školit zase tolik nepotřebuje. Takže, kdo vlastně byl Rašín, proč je po něm pojmenováno jedno z pražských nábřeží?
Je pravdou, že byl českým vlastencem? Je. Je pravdou, že se nebál postavit státní, tedy rakouské moci? Je. Je pravdou, že poznal rakouský kriminál? I to je pravda. Jako mladý student byl obviněn z účasti na hnutí Omladina, které prý chtělo rozložit mocnářství. To ovšem pravda nebylo, tedy ono zdůvodnění. Přesto byl souzen a společně s druhy Veselým, S. K. Neumannem ad. odsouzen. Podruhé ho rakouská justice poslala dokonce na smrt. To bylo za války. Nedokázala to, co chtěla, přesto ho společně s Karlem Kramářem a dalšími odsoudila. Jeho jako poslance a právníka. Prý pro protistátní, tedy protiválečnou činnost. V tom měla pravdu, ale Mafii, jak tajnou organizaci nazvali její zřizovatelé, jež spolupracovala s Masarykem a Benešem, kteří řídili emigrantské hnutí, neodhalila. Nástup císaře Karla je oba zachránil.
Co však Rašín znamenal pro vznik republiky? Byl společně s čtyřmi druhy, kteří byli představiteli hlavních politických stran na českém území, přítomen 28. října 1918 v Praze, aby iniciativně převzali moc. Agrárník Švehla a on byli vlastně duší převratu. Později se jim začalo říkat »muži 28. října«. Napsal »první československý zákon«, jenž vlastně i právně přivedl zemi mezi svobodné státy kontinentu.
Byl ovšem konzervativec. Socialismus, heslo oné doby, mu byl proti mysli a snad byl jediným politikem, který to slovo nikdy v souvislosti s volebními sliby nevyslovil. To jeho předseda, Karel Kramář, ano, i když to nemyslel vážně.
Rašín se stal dokonce symbolem pravice. Porevoluční ministr financí se svou státoprávní (národní) demokracií první svobodné volby prohrál. Se Švehlovou vládou se však po událostech roku 1920 vrátil, aby naplnil, alespoň si to myslel, svůj pravicově nacionální program. Rozložená levice nemohla jeho reformačním snahám směřujícím k upevnění společenského řádu – kapitalismu – zabránit. Ostatně i boj s navrátivšími se legionáři, kteří se v Rusku do jisté míry revolucionalizovali a žádali i adekvátní místa v nové republice, měl sociální základ. Zdálo se, že tento střet vyhrává. Jeho heslo: »Práce pro národ se neplatí«, se však stalo výbušným. Atentát však tuto epizodu uzavřel.
Jedno mu nelze upřít. Rychlé oddělení československé měny od staré rakouské. Dokonce zabezpečil uzavření hranic ve chvíli, kdy to pro tento účel potřeboval, tehdy totiž nechal okolkovat všechny peníze, které se v tu chvíli nacházely na našem území. Tak nedošlo k žádným únikům a nepředvídatelným transakcím. Snažil se pak stabilizovat českou měnu, i když to mělo dopady na průmyslovou výrobu a nezaměstnanost.
Hlavně však prosadil tzv. nostrifikaci akcií, to znamená převod majitelských centrál ze zahraničí k nám do Československa. Tehdy to mělo za důsledek, že se naše vlast pevně i ekonomicky »postavila na nohy«. Později se od jeho koncepce ustoupilo. Zmiňme také úsporné programy, jež byly postaveny protiinflačně a na rozdíl od ostatních středoevropských zemí zabránily, aby inflace rozkolísala naši společnost.
Ptáte se asi, proč jsem si dnes vybral k historickému vstupu právě Aloise Rašína?
Protože polistopadoví vítězi se sice často odvolávali na Rašína, ale neváhali postupně rozprodat naši zem a její majetek do zahraničí, podřídit se plně diktátu z Bruselu a poslouchat, co smíme a nesmíme, od našich »přátel« od řeky Potomac, která protéká Washingtonem. To se ovšem nejvíce týká současné Fialovy vlády.
Zbyšek Kupský
Diskuze je uzavřena.