Ano, kdyby nic jiného nenapsal, než slavnou útlou knížečku Třináct dýmek, byl by hoden poklony. Jenže on napsal i jiné skutečné literární skvosty, ať již to byl román Pád Paříže či šestidílné vzpomínkové dílo Lidé, roky, život, atd. A při tom vedle literární tvorby, která ho proslavila, byl jedním tvůrců tzv. Stockholmské výzvy s jejím poválečným apelem za odmítnutí válečného běsnění. On, jeden z pilířů Světové rady míru.
Dnes si o něm lze přečíst mnoho nenávistných slov počínaje wikipedií a konče »studiemi« tzv. demokratů a ochránců »lidských práv«. Prý, dočetl jsem se mimo jiné, že jeho válečné reportáže vyburcovaly takovou nenávist v ruských vojácích, že se pak dopouštěli »zločinů na Němcích«, prý také odmítal český amerikanismus a Karla Čapka. To první je spojeno s válkou. S hrůzami, jež za sebou nechávali němečtí vojáci za 2. světové války a ty překonaly středověk. Nelze se divit novináři, který to všechno viděl a popisoval, že v jeho slovech byly myšlenky na pomstu. Navíc byl ukrajinsko ruský žid narozený v Kyjevě, v jehož předměstí, v roklině Babin Jar, bylo koncem září 1941 hrůzným způsobem povražděno Němci za přispění ukrajinských nacionalistů na třicet čtyři tisíc židů, z nichž některé zřejmě znal.
A pokud jde o naši vlast? Býval zde často. Stýkal se s avantgardními spisovateli a malíři. Prahu obdivoval. Měl tu své levicové přátele – Nezvala, Vančuru, Hoffmeistera… Čapka tehdy, bylo to počátkem třicátých let, bral jako režimního spisovatele protknutého amerikanismem. Z té doby pochází polemika Otakara Rádla s Erenburgem, jež bývá nyní účelově citována. Později, po Bílé nemoci a Matce se před Čapkem hluboce skláněl.
Prožil velkou část svého života v Paříži, cítil se Pařížanem. Po celou Španělskou občanskou válku byl korespondentem sovětského tisku, který popisoval boje s frankisty, jež podporovalo nacistické Německo a fašistická Itálie. Zažil konec Španělské republiky, »pád Paříže«, aby se za sovětské Vlastenecké války stal válečným zpravodajem doma. Po válce v době nové válečné hrozby se nemohl nepostavit po bok těch, kteří odmítli atomové zbraně a případné další válečné běsnění, jež přinášela Trumanova a Churchillova politika a vypjatý maccartismus. Stal se dokonce jednou z čelných postav tohoto boje a po jeho bok se postavili např. malíři Pablo Picasso a Henri Matisse, francouzští herci Gérarde Philippe a Yves Montand, chilský básník Pablo Neruda, brazilský spisovatel Jorge Amado, francouzský spisovatel Louis Aragon, americký skladatel Leonard Bernstein, ruský malíř žijící v Paříži Marc Chagall, nositel Nobelovy ceny fyzik Frédéric Joliot-Curie, němečtí spisovatelé Lion Feuchtwanger a Thomas Mann, atd., atd.
Antiruská fobie u nás znovu vyvolává u těch, kteří jsou proti válce, potřebu nové »stockholmské výzvy«, toho, aby lidstvo řeklo dost všem válečným štváčům a přilévačům »oleje do ohně«, kteří ve své nenávisti, pokud by měli tu možnost, by použili, což dokonce i slovně vyjádřili, atomové zbraně. Proto si zmíněnou výzvu připomeňme. Psalo se v ní: »Požadujeme zakázání atomových zbraní jako nástroje zastrašování a masového vraždění obyvatelstva. K prosazení tohoto opatření požadujeme přísnou mezinárodní kontrolu. Věříme, že každá vláda, která jako první použije atomové zbraně proti kterékoli jiné zemi, spáchá zločin proti lidskosti a mělo by se s ní jednat jako s válečným zločincem…«
Připomeňme si dnes, že Ilja Erenburg, od jehož smrti právě uplynulo padesát pět let, byl jedním z těch, kteří se postavili do čela tohoto hnutí. A já nemohu nevzpomenout ani jeho kouzelné »Dýmky«.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.