Ano, kdyby nic jiného nenapsal, než slavnou útlou knížečku Třináct dýmek, byl by hoden poklony. Jenže on napsal i jiné skutečné literární skvosty, ať již to byl román Pád Paříže či šestidílné vzpomínkové dílo Lidé, roky, život, atd. A při tom vedle literární tvorby, která ho proslavila, byl jedním tvůrců tzv. Stockholmské výzvy s jejím poválečným apelem za odmítnutí válečného běsnění. On, jeden z pilířů Světové rady míru.
Dnes si o něm lze přečíst mnoho nenávistných slov počínaje wikipedií a konče »studiemi« tzv. demokratů a ochránců »lidských práv«. Prý, dočetl jsem se mimo jiné, že jeho válečné reportáže vyburcovaly takovou nenávist v ruských vojácích, že se pak dopouštěli »zločinů na Němcích«, prý také odmítal český amerikanismus a Karla Čapka. To první je spojeno s válkou. S hrůzami, jež za sebou nechávali němečtí vojáci za 2. světové války a ty překonaly středověk. Nelze se divit novináři, který to všechno viděl a popisoval, že v jeho slovech byly myšlenky na pomstu. Navíc byl ukrajinsko ruský žid narozený v Kyjevě, v jehož předměstí, v roklině Babin Jar, bylo koncem září 1941 hrůzným způsobem povražděno Němci za přispění ukrajinských nacionalistů na třicet čtyři tisíc židů, z nichž některé zřejmě znal.
A pokud jde o naši vlast? Býval zde často. Stýkal se s avantgardními spisovateli a malíři. Prahu obdivoval. Měl tu své levicové přátele – Nezvala, Vančuru, Hoffmeistera… Čapka tehdy, bylo to počátkem třicátých let, bral jako režimního spisovatele protknutého amerikanismem. Z té doby pochází polemika Otakara Rádla s Erenburgem, jež bývá nyní účelově citována. Později, po Bílé nemoci a Matce se před Čapkem hluboce skláněl.
Prožil velkou část svého života v Paříži, cítil se Pařížanem. Po celou Španělskou občanskou válku byl korespondentem sovětského tisku, který popisoval boje s frankisty, jež podporovalo nacistické Německo a fašistická Itálie. Zažil konec Španělské republiky, »pád Paříže«, aby se za sovětské Vlastenecké války stal válečným zpravodajem doma. Po válce v době nové válečné hrozby se nemohl nepostavit po bok těch, kteří odmítli atomové zbraně a případné další válečné běsnění, jež přinášela Trumanova a Churchillova politika a vypjatý maccartismus. Stal se dokonce jednou z čelných postav tohoto boje a po jeho bok se postavili např. malíři Pablo Picasso a Henri Matisse, francouzští herci Gérarde Philippe a Yves Montand, chilský básník Pablo Neruda, brazilský spisovatel Jorge Amado, francouzský spisovatel Louis Aragon, americký skladatel Leonard Bernstein, ruský malíř žijící v Paříži Marc Chagall, nositel Nobelovy ceny fyzik Frédéric Joliot-Curie, němečtí spisovatelé Lion Feuchtwanger a Thomas Mann, atd., atd.
Antiruská fobie u nás znovu vyvolává u těch, kteří jsou proti válce, potřebu nové »stockholmské výzvy«, toho, aby lidstvo řeklo dost všem válečným štváčům a přilévačům »oleje do ohně«, kteří ve své nenávisti, pokud by měli tu možnost, by použili, což dokonce i slovně vyjádřili, atomové zbraně. Proto si zmíněnou výzvu připomeňme. Psalo se v ní: »Požadujeme zakázání atomových zbraní jako nástroje zastrašování a masového vraždění obyvatelstva. K prosazení tohoto opatření požadujeme přísnou mezinárodní kontrolu. Věříme, že každá vláda, která jako první použije atomové zbraně proti kterékoli jiné zemi, spáchá zločin proti lidskosti a mělo by se s ní jednat jako s válečným zločincem…«
Připomeňme si dnes, že Ilja Erenburg, od jehož smrti právě uplynulo padesát pět let, byl jedním z těch, kteří se postavili do čela tohoto hnutí. A já nemohu nevzpomenout ani jeho kouzelné »Dýmky«.
Jaroslav Kojzar
Kojzar připomíná stockholmskou výzvu: »Požadujeme zakázání atomových zbraní jako nástroje zastrašování a masového vraždění obyvatelstva. K prosazení tohoto opatření požadujeme přísnou mezinárodní kontrolu. Věříme, že každá vláda, která jako první použije atomové zbraně proti kterékoli jiné zemi, spáchá zločin proti lidskosti a mělo by se s ní jednat jako s válečným zločincem…«.
Ta slova totiž pasují na toho východního fašistu jak p*del na hrnec.
Erenburg, Gorkij a další nám připomínají, že dříve v sovětské a dnes ruské imperiální politice se takřka nic nezměnilo. Stále existují protežovaní jedinci, kteří trávili a dnes tráví spoustu času na prohnilém Západu, užívají si jeho vyspělou infrastrukturu, vyspělé zdravotnictví, bezbřehou svobodu, aby posléze pro domácí plebs tyto země pomlouvali a plivali na ně špínu. V případě dvou jmenovaných sovětských prozaiků to byli alespoň dobří spisovatelé, v dnešní podobě např. putinovského propagandisty Sovoljova, je to obyčejný lidský odpad.
Kojzar starší, tento neblaze proslulý koryfej aktivistické komunistické žurnalistiky na stránkách zkrachovalých Haló novin slíbil, že konečně odejde na (ne)zasloužený odpočinek. Jak je patrné, opět lhal, což u něj ale není nic neobvyklého.