Petra Prokšanová nedávno získala Mezinárodní cenu Julia Fučíka v kategorii Česká novinářka roku 2024 za mimořádný žurnalistický počin v podpoře a vedení mládeže k novinářské práci ať už v deníku Haló noviny, kde vedla čtyřstránkovou přílohu VIZE mladých, nebo v týdeníku Naše pravda. Tím sice následující rozhovor začíná, ale je především o mnohem důležitějším dění.
Toto ocenění zůstalo celkem bez povšimnutí – dokonce i ve zmiňovaném týdeníku Naše pravda. Co to pro vás znamená? Myslím to ocenění.
Člověku se nedostává podobně významného ocenění jeho práce každý den, takže mě tato cena opravdu potěšila. A zároveň také motivovala k další činnosti. Zní to možná jako klišé, ale když se v dnešní době angažujete v komunistické politice, veřejně poukazujete na kauzy, které jsou současnému režimu nepohodlné, dáváte na pranýř celý svůj profesní, ale i osobní život, nemůžete čekat, že budete žít klidný život v luxusu, brát statisíce a těšit se všeobecné podpoře.
Proto je každé takové povzbuzení neuvěřitelně důležité. Je v něm obrovská síla těch, kteří s vámi svůj osud sdílí nejen dnes a tady, ale je v tom i závazek generacím minulých komunistů, kteří nenasazovali v boji za lepší svět jen své pohodlí, ale i holé životy. Na to myslím pokaždé, když mě někdo poplácá po rameni a řekne »dobrá práce«. To je víc než obálka s prémiemi.
To je zkrátka další polínko do ohně, který ve mně hoří, aby mohl zapalovat pochodně dalších generací, které za ten lepší svět přijdou bojovat po nás. A pevně věřím, že podobně to cítil i Julius Fučík, jehož jméno cena nese, když se v cele v Plötzensee loučil se svým sotva rozepsaným životem.
Při pohledu na jména dalších oceněných – letošních i loňských – jste v celkem dobré společnosti, nemýlím se?
Spolu se mnou letos získali toto ocenění také např. novinář a spisovatel Ivan Černý nebo Jiří Mařík (hlavní redaktor Československého komunisty – JISKRA a syn Václava Maříka, který během heydrichiády volil raději smrt vlastní rukou, než aby padl do spárů gestapa). Oceněn byl zcela poprávu Julian Assange. A také člověk, kterého si nesmírně vážím, a snad se neurazí, když napíši, že ho považuji nejen za dobrého soudruha, ale i za přítele – Richard Knot.
V loňském roce byli oceněni Stanislav Novotný nebo John Mark Dougan. Speciální ocenění obdržel za celoživotní přínos Jaroslav Kojzar. Ale hlavně bylo mezi oceněnými více zahraničních osobností novinářského světa, které spojuje nejen to, že prochází ve svých zemích perzekucí, ale především jejich odvaha, s jakou informují svět o realitě, kterou denně zažívají na vlastní kůži. Zmíním za všechny polskou novinářku Agnieszku Piwar a bratry Michaila a Alexandra Kononovičovy, politické vězně Zelenského režimu. O těchto lidech se v mainstreamových médiích nedočtete, přestože jsou denně v ohrožení života a často je naživu drží jen tlak vyvíjený mezinárodní solidaritou.
Padla jména bratrů Kononovičových – dovolím si u nich zůstat, ale zároveň odbočit. Chystá se jistá akce, kdy, kde a proč?
V úterý 10. prosince, na Mezinárodní den lidských práv, se sejdeme v 17.00 u ukrajinské ambasády v Praze, abychom připomněli, že Ukrajina čelí mnoha vnitřním problémům jako je cenzura, likvidace opozice, korupce… se kterými se musí co nejdříve vypořádat, pokud chce po ukončení konfliktu pomýšlet na jakékoliv partnerství de facto s kýmkoliv na světě. Tyto problémy do země nepřinesla válka, jsou dlouhodobou krizí a nastal čas je přestat přehlížet.
Na této akci se chceme jasně vymezit proti porušování lidských práv na Ukrajině a vyjádřit podporu politickým vězňům, mezi jinými právě bratrům Kononovičovým. Oba bratři zasvětili celý svůj život boji za mír a sociální spravedlnost v řadách Komunistického Leninského svazu mládeže a Komunistické strany Ukrajiny. Po tzv. Majdanu se hlasitě postavili za mírové řešení doutnající občanské války i proti zabíjení obyvatel na Donbasu. Za své aktivity byli vždy pronásledováni a napadáni neonacisty i tehdejším ukrajinským režimem. Po vypuknutí horké fáze rusko-ukrajinského konfliktu v únoru 2022 byli oba bratři 2. března zadrženi a několik týdnů drženi ve sklepeních SBU, kde zažívali nelidské mučení, kruté výslechy, ponižování, vyhrožování, a to dokonce znásilněním nezletilé dcery jednoho z bratrů. Byli obviněni ze špionáže a vlastizrady. Obvinění však byla tak absurdní, že je ukrajinská administrativa několikrát přeformulovala. Koncem října 2022 byli bratři Kononovičovi na nátlak mezinárodního antifašistického a komunistického hnutí propuštěni do nepřetržitého domácího vězení s nošením elektronického náramku. Do dnešního dne proběhla více než stovka soudních jednání a u případu se vystřidali tři soudci. Momentálně bratři Kononovičovi čelí (stejně jako stovky dalších) obvinění z pokusu o svržení státní moci a ve vykonstruovaném procesu jim hrozí desetileté vězení.
Zároveň chceme poukázat na fakt, že z ukrajinské armády dezertuje stále více a více lidí a že mobilizace na Ukrajině probíhá neuvěřitelně násilně. Sociální sítě jsou plné dramatických videí, ve kterých vojenská policie odtrhává tatínky od plačících dětí a žen nebo se zbraněmi v ruce nahání mladé muže a násilím je odvléká do kasáren. Přitom jediný způsob, jak se nestát potravou pro děla a zároveň se vyhnout trestu, je korupce nebo nelegální migrace. A i ta stojí spoustu peněz.
Jsem přesvědčená, že se musíme stát hlasem všech lidí násilím odvedených do války, hlasem tisíců politických vězňů na Ukrajině, hlasem tamních pracujících, kteří mají války plné zuby. Měli by nás slyšet nejen ukrajinské úřady, ale také současná česká vláda, která v tomto konfliktu sehrává naprosto tragickou roli roztleskávačky v trikotu USA. To musí skončit! Žádné zbraně na Ukrajinu, žádná podpora válčení, žádná velkohubá prohlášení. Jednat o příměří a míru se mělo už dávno, ale každý jeden den, kdy za zájmy oligarchů, mafiánů a korupčníků nezemře žádný člověk, se počítá.
Očekáváte podobné reakce jako při nedávném shromáždění za účelem vyjádření jasného nesouhlasu s narůstajícím fašismem ve světě v jakékoliv různé formě na rohu Petschkova paláce v Praze, kde »náhodní kolemjdoucí« hodili směrem k účastníkům dýmovnici, nebo při protestu proti akci v Divadle X10 v Charvátově ulici v Praze 1, oficiálně prezentované jako přednáška ukrajinských vojáků (se vstupným 500 korun…), kdy se přítomná policie pokusila protest rozpustit pro podezření, že se na místě nachází bomba (to se nakonec nepotvrdilo)?
To je tak. Potrefená husa se vždycky ozve. Když protestujete proti fašismu, vždycky se najdou fašisté, kteří vám chtějí buď vysvětlit, že se pletete, nebo vás chtějí zastrašit či vás přímo zlikvidovat. Já mám to »štěstí«, že jsem se za svůj život pohybovala i v těch nejradikálnějších antifašistických kruzích, a mám tak přímou zkušenost s násilím ze strany různých neonacistů, fašistů, pravicových skinheads, ale i ještě nevyzrálých pubescentů, kteří si inklinováním k pravicovému extrému zvyšovali sebevědomí. Jejich formy »boje« se za ta léta nijak nezměnily. Anonymní hrdinové na internetu, ale i v ulicích, kteří jako argument používají nadávky nebo dýmovnice. To nás ale neodradí.
Podobné akce a situace z nich pramenící nepodceňujeme, poctivě se připravujeme a kdo je připraven, není překvapen. Navíc je protest řádně nahlášen, takže se dá očekávat, že na místě bude mnoho policistů, novinářů, ale i režimem placených špiclů, kteří se vždy snaží prvoplánově provokovat nebo svým chlebodárcům donést nějaká skandální odhalení. To je celé divadélko a je mi k smíchu. Ti skuteční fašisté sedí v drahých kvádrech někde úplně jinde.
Nedávno bylo 17. listopadu, v tento den si mnozí připomínají 35 let staré události, ale upozaďováno je to, co se stalo před 85 lety. Čím si vysvětlit například to, že ve stejný čas, kdy se konala vzpomínková akce u Hlávkovy koleje, je prezident republiky na Národní třídě?
Dnešní doba vejde do historie jako »období přepisování historie«, zejména té související s druhou světovou válkou. K tomu dochází nejen cílenými re-interpretacemi historických událostí, ale i jejich vytlačováním z veřejného prostoru.
Posledních několik let s velkým znepokojením sledujeme tendence vykládat události novodobé historie podle zájmu současného vládnoucího režimu, a to nejen pouze v rovině ideologické, ale i praktické. Jsou likvidována místa paměti (pomníky, sochy, názvy ulic…), významné dny jsou přepisovány jinými, které jsou v centru zájmu současné garnitury, tak jak je tomu právě u 17. listopadu.
Staví se také památníky a pomníky nové, ovšem již osobnostem a skupinám značně kontroverzním, čímž se postupně otevírá cesta k absolutní záměně pojmů vítězů a poražených. My, komunisté, s tímto radikálně nesouhlasíme, což průběžně dokazujeme naší činností především osvětovou a defenzivní. I proto jsme my, na rozdíl od pana prezidenta, oslavili 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva u Hlávkovy koleje.
V minulé otázce jsem připomněl rok 1989, kdy skončilo 40leté vládnutí KSČ. Dodnes mnozí toto 40leté období používají jako argument na současný stav – nějaký čas prý trvá, než se to 40leté vládnutí »opraví«. Pojďme si zahrát na prognostiky nebo věštce: Co se bude říkat za pět let? Nebo je 40 let do roku 1989 a od roku 1989 úplně jiných 40 let?
Slovo »opravit« je v této souvislosti celkem humorné. Nové vládnoucí garnituře byla naše země v roce 1989 předána do rukou ve velmi dobrém stavu, bez závratného státního dluhu, s veřejným zdravotním a vzdělávacím systémem a dalšími sociálními jistotami pro běžné pracující. Co z toho za těch 35 let zbylo?
Muselo se bojovat proti zavedení školného, proti poplatkům u lékaře, zvýšil se věk odchodu do důchodu, zrušily se jesle, státní dluh neustále roste, naše vláda se angažuje v několika válečných konfliktech, bydlení je nedostupným luxusem a mohla bych pokračovat.
Tohle bude potřeba opravit, až se podaří odstavit od moci vlády nadnárodního kapitálu, které slouží zájmům všech, jen ne poctivých pracujících. Lidé dali těmto politikům ve volbách důvěru, kterou oni ale už dopředu zklamali tím, že se přihlásili ke kapitalistickému systému, který má vykořisťování pracujících v genech.
Myslíte, že jednou bude líp? Pomůže tomu třeba i spojení v rámci hnutí STAČILO!, které komunisté podpoří do parlamentních voleb v příštím roce?
O tom, že bude líp, jsem pevně přesvědčená. Jsem historický optimista a vím, že pravda je na naší straně. Spojení v hnutí STAČILO! se teď skutečně jeví jako jediná racionální cesta k otevření dveří do Sněmovny, ve které se dají nastartovat procesy k větším změnám.
Tyto změny ale nesmí mít symbolický charakter, nesmí být jen obrušováním současného krutého režimu, nesmí záplatovat kapitalismus, tak jak se o to snaží např. sociální demokraté. Musí být základem pro úplně novou kvalitu, pro nové socioekonomické uspořádání.
My, komunisté, se nechceme vracet k socialismu, chceme jít kupředu k socialismu a tohle by mohla být jedna z cest. Je naší povinností na ní vykročit, i kdyby to mělo znamenat, že se ušpiníme.
Zbyšek Kupský
FOTO – archiv Petry Prokšanové
Diskuze je uzavřena.