Mohu se vyjadřovat k návrhu státního rozpočtu, který neznám? Jistěže mohu. Řada politiků tak už učinila, podle mého názoru dosti bizarní formou. Tedy, ministryně financí Alena Schillerová oznámila, že návrh státního rozpočtu ČR na rok 2027 počítá s deficitem mezi 310-400 miliardami korun. Premiér Andrej Babiš (oba ANO 2011) doplnil, že by mělo jít o nižší desítky miliard nad sumou 310 mld. Kč, tj. mezi 310-350 mld. Kč. Oba sdělili jako hlavní důvod potřebu posílit rozvojové investice v ČR, abychom nestagnovali.
Že z toho šli do mdlob politici a novináři někdejší pětidemolice (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Piráti), mě nepřekvapuje. Co také od nich jiného čekat. Ekonomové realisté správně konstatovali, že rozhodující bude, co má zvýšený deficit vytvořit, zda má být utracen na spotřebu, lidově řečeno prožrán, nebo zda má jít na investice, které nastartují nový rozvoj ČR.
Situace je ale ještě složitější, protože není investice jako investice a v ČR jsou dlouhodobě prosazovány také rozvojové investice zjevně neefektivní.
Konečně, dluh je dluh, ať už se do dluhové zátěže státu podle tzv. maastrichtských kritérií počítá, nebo ne.
Armádní beznaděj
Válečníci z USA, NATO a EU nám vnucují enormní zbrojení. Že naše armáda byla po roce 1989 transformována z vševojskové na expediční sbor a bývalou Fialovou vládou reálně odzbrojena, takže je fakticky in memoriam, prý nevadí, zbrojit prý musíme, dokud nezbankrotujme. Že ukrajinská válka ukazuje, že příští války budou vypadat zcela jinak než války minulé? Prý také nevadí, budeme kupovat nadzvukové stíhačky F35, jejichž základní hodnotou je, že je případný nepřítel při případném konfliktu bude přednostně likvidovat nasazením jadrných zbraní! Že tanky jsou proti dnešním dronům takřka bezmocné? Prý také nevadí, budeme je kupovat, a to i za cenu intenzivního opotřebení našich silnic a železnic, což při jejich zvýšené váze je nevyhnutelné. Hlavně investujme do mostů, aby nespadly po průjezdu prvního tanku Leopard, a vydávejme to za rozvoj dopravní sítě ČR! Naše tanky dodané Ukrajině vážily asi 45 tun (na ty jsou naše mosty a komunikace stavěné), lehčí typy tanků Leopard váží asi 55 t a tanky typu Abrahms váží asi 65 t. Skutečně potřebná protiraketová a protidronová obrana a dronové vojsko jsou až na posledním místě.
Zda si nový ministr obrany poradí s rozsáhlou korupcí v resortu obrany, netuším. Vyšetřováno je 42 velkých vojenských zakázek z let Fialovy vlády, údajně všechny velké zakázky resortu. Mohu mu jedině v tomto držet palce.
Energetická sebevražda
Zatímco minulé vlny ekologizace slušně vyčistili četné elektrárny, teplárny a výtopny na fosilní paliva, radikální ekologové prosazují likvidaci těch zbylých vyčištěných a v zásadě i šetrných jaderných elektráren s tím, že je nahradí tzv. obnovitelné zdroje energie. Není to prý činnost pro cizí moc, jak by si někdo mohl myslet, je to prý jen realizace »zeleného energetického dogmatu«. Prý když to jde v Německu… Že s tím jde Německo do kytek, je prý jen sprostá pomluva nepřejícníků.
Že první pokus o masivní prosazování obnovitelných zdrojů energie v Česku z let druhé Topolánkovy vlády 2007-09 skončil obřím, kompromitujícím, převážně fotovoltaickým tunelem (spotřebitelé elektřiny přímo a prostřednictvím státu nepřímo zaplatili a ještě zaplatí úhrnně asi 600 mld. Kč dle Nejvyššího kontrolního řadu tzv. solárním baronům), prý nevadí. Chystáme další obří, tentokrát převážně větrníkový tunel, navíc v rozporu s příslušnou směrnicí EU, jež tyto elektrárny povoluje umístit jen na nezemědělské a nelesní půdě. Že i v ochraně životního prostředí způsobí větrné elektrárny víc škod než užitku, je prý jen malá vada na kráse. Občan má platit, platit, platit, ne na záchranu klimatu, ale na superzisky větrných baronů.
Že člověk rozvrací klima sto a jedním způsobem, zvláště pak zastavováním půdy, jejím odvodňováním a odlesňováním a také scelováním do velkých lánů, je veřejné tajemství. Pouze experti velkého klimatického panelu IPCC hází stávající oteplování klimatu prakticky výlučně na oxid uhličitý, ač hlavním skleníkovým plynem je vodní pára. Komplexní energetickou a emisní náročnost získávání paliv a energie z jednotlivých druhů zdrojů ale nepočítají. Mohlo by se ukázat, že řada opatření na místo snížení emisí celkové emise zvyšuje, včetně větrných a fotovoltaických elektráren. To si prý nemohou dovolit. Vláda by měla vědět, že je neúnosné a nespravedlivé si takto nechat ničit státní rozpočet a měla by zde rázně zakročit.
Podivná dopravní politika
Čekal bych, že za dnešní hluboké energetické krize státní rozpočet a jeho deriváty zásadně podpoří energeticky (proti silniční dopravě asi pět krát úspornější na jednotku čistých přepravních výkonů) a emisně úspornou kolejovou opravu. Neděje se tak, Babišova vláda se drží svého slibu pro auta udělat prakticky cokoliv. Neplní slib vrátit výši slevy jízdného ve veřejné dopravě na úroveň před Fialou, nechává velmi nízké zpoplatnění užívání silnic a dálnic, dokonce jej ještě snižuje (neví snad, že nejde o daně ale o uživatelské poplatky?), prosazuje zrušení »málo využitých lokálních železnic«, největší prioritou v rozvoji dopravní infrastruktury zůstává výstavba dálnic, přestože mocně stimuluje růst zdaleka nejzávadnější silniční dopravy. Nechápe snad, že se velký šerif za oceánem postará, aby ceny ropy na světových trzích byly vysoké a americké ropné společnosti si na nich pořádně mastily kapsy?
Ekologové čekají zázrak od zavádění pohonů na elektřinu, tzv. elektromobility. Otázkou je, zda při realizaci Green Dealu bude dost elektřiny, o možnosti dalších blackoutů způsobených u nás německými větrnými a fotovoltaickými elektrárnami nemluvě. Elektromobilita nesníží, ale citelně zvýší spotřebu energie, zábory půd pro stavbu dalších silnic a dálnic, jejich těžké dělící efekty. Prostě, ani elektromobily nejsou ekologická auta, byť jsou za ně neznalými vydávány.
Nepochopitelné je, že v době vysoké finanční nouze jsou prosazovány stavby dopravní infrastruktury, které nemají dopravní odůvodnění buď absolutně (voní díla Děčín a Přelouč, vodní výtahy na Orlíku a na Slapech, dálnice D52 na Mikulov – alternativou je využití dálnice D2 plus dálniční obchvat Břeclavi do Rakouska na Vídeň, odsun ústředního osobního železničního nádraží z dopravně optimální polohy v centru Brna na hlavním uzlu brněnských tramvají do dopravně odlehlé polohy »u řeky«), nebo ve vztahu k alternativám (D55 s obřím 12km tunelovým zakrytím okolního terénu by mohla vést východněji, bylo by to dopravně účinnější, dálnice D3 ve Středočeském kraji by mohla být nahrazena alternativou PROMYKA s obchvaty Benešova, Olbramovic a Miličína za poloviční náklady a mnohem šetrnější, neúnosná je dálnice D35 přes Český ráj – alternativou je tzv. jižní trasa k Mladé Boleslavi, kultovní českou krajinu atd.)
Udržíme zemědělství?
Kdo není soběstačný ve vodě, v potravinách a v energiích, je snadno zranitelný a vydíratelný nepřáteli i přáteli. Potravinová soběstačnost Česka se po roce 1989 prudce zhoršila. Nutno konstatovat, že zemědělci dostávají ránu za ránou, že mnoho politiků jimi opovrhuje v hloupém přesvědčení, že potraviny lze vždy dovést nebo vypěstovat na asfaltové silnici. Podobně opovrhují i ochranou zemědělské půdy, která nás živí. Její plundrování dosahuje alarmujícího stupně a při asi třetinových stádech skotu a chovech prasat a polovičním využívání statkových hnojiv (druhá polovina končí v bioplynových stanicích) zbývá na pole jen asi šestina množství statkových hnojiv proti 80. létům, kdy se jimi hnojilo jakž tak dostatečně. Půda tak stále více degraduje, není s to zadržovat vodu a blíží se stavu ekologické katastrofy. Začne se to konečně řešit a hlavně: půjdou peníze tam, kam je potřeba je vložit? Co takhle vysazovat a udržovat úzké lesní pásy k rozdělení velkých lánů polí a k omezení vysoušení půdy a vodní i větrné eroze?
Je tu i otázka, zda se ubráníme dovozu zdravotně závadných potravin ze států MERCOSUR a z Ukrajiny s množstvím pesticidů a jiných škodlivin, neboť se v těchto státech na životní prostředí a veřejné zdraví nehledí. Evropská unie nám vnucuje otevření se tomuto zhoubnému dovozu, což je trestuhodné.
Nešťastné české lesy
České lesy už schytaly leccos, středověké drancování, smrkové a borové monokultury, založené reformami Marie Terezie v polovině 18. století, sežrání třetiny smrčin Čech v letech 1917-27 přemnoženou bekyní mniškou, odumírání smrčin pod náporem průmyslových exhalací 1960-90, katastrofální transformaci lesního hospodářství v letech 1990-95, boj části ekologů za sežrání smrkových lesů na Šumavě a v Českém Švýcarsku po roce 2000 kůrovci, rekordní kůrovcovou kalamitu ve vazbě na velké sucho 2014-20, bezohlednou činnost řady návštěvníků lesů, vichřice a polomy a sem tam i nějaký ten požár.
Důsledkem je významně snížená retenční schopnost lesů zadržovat vodu, což v éře sílících klimatických změn je víc než na pováženou. Dojde k nápravě?
Sucho a povodně
Jistě, musí se řešit společně, leč mnohé prosazované recepty situaci zhoršují, byť se tvrdí opak. Bojovníci za ochranu před povodněmi pomocí výstavby přehrad by si měli uvědomit, že ochranná funkce přehrad, resp. všech opatření proti povodním, je omezená a například v roce 2002 nejen Prahu mírně vyšplouchla Vltavská kaskáda, která se na vrcholu povodně stala neovladatelnou. Po rovné hladině přehradního jezera či jezové zdrže postupuje povodňová vlna rychleji a dosahuje větší výšky a většího rozlití než když postupuje po nezregulované meandrující řece. Základní ochranou před povodněmi je nic cennějšího v záplavových územích nestavět a stávající objekty z nich postupně vymísťovat. Nejen česká společnost ale tuto základní zásadu protipovodňové ochrany ignoruje, tato území stále více zastavuje a pak se diví rekordním povodňovým škodám. Požadavek na jejich stoprocentní uhrazení je požadavkem na podporu povodňového hazardu. Činí tak veřejný i soukromý sektor. Velká novela stavebního zákona, vetovaná nedávno Senátem, má mimo jiné tuto zlou praxi ještě víc usnadnit.
Andrej Babiš nedávno oznámil, že ČR dá na sucho v příštím roce 4 mld. Kč. Prý je to směšně málo, neboť na opatření proti suchu ČR vydala v roce 2025 asi 26,8 miliardy korun. Někdo četl jen titulek tiskové zprávy. Tzv. program Sucho v uvedené výši zahrnuje náklady na vodovody a kanalizace (9,5 mld. Kč), zlepšení kvality půdy (9,2 mld. Kč), obnovu lesa (2,3 mld. Kč) ad. Program zachycování vody Dešťovka dostal jen 1,8 mld. Kč. S odbahněním šlo na opatření proti suchu jen asi dvě miliardy korun.
Důležitější než výše peněz vyčleněných na opatření proti suchu je způsob jejich užití. Mnohé totiž s bojem proti suchu nesouvisí buď vůbec, nebo jen málo. Je to případ některými tolik požadovaných přehrad, zvláště těch mělkých nížinných. Vodovody a kanalizace jsou nutné pro civilizační pokrok, ale se suchem nesouvisí. Někdy napravují škody způsobné zničením či znečištěním dosavadních zdrojů pitné vody. Naopak opatření na obnovu rašelinišť, mokřadů, rozptýlené zeleně, drobných vodních prvků apod. mohou sucho v krajině zmírnit. Podobně jsou proti suchu efektivnější přirozená a polopřirozená koryta vodních toků ve srovnání s koryty tvrdě technicky upravenými. Užitečný je i stávající program Dešťovka – zadržování dešťové vody a její následné využívání, například k zalévání zahrad či parků. Škůdcovstvím naopak je, když se povodní zmeandrované koryto vodního toku opět technicky upraví, reálně zdevastuje.
Závěr
Nevím, nač má být navrhovaný deficit návrhu státního rozpočtu na rok 2027 použit. Mé hodnocení se bude opírat mimo jiné o výše uvedené skutečnosti.
Jan Zeman