Na hradě Okoři světla už nehoří, Bílá paní šla už dávno spát. Však se už nachyluje den a sluníčko brzy Okoř ozáří. Okoř je zřícenina hradu na okraji stejnojmenné vesnice v okrese Praha-západ ve Středočeském kraji, asi patnáct kilometrů severozápadně od Prahy. Od roku 1965 je chráněna jako kulturní památka. A nejen kvůli písničce.
Hrad byl postaven ve druhé polovině třináctého století. Jeho zakladatelem byl nejspíše některý z významných představitelů církve, ale od poloviny čtrnáctého století Okoř sloužila jako sídlo bohatých pražských měšťanů a méně významných šlechtických rodů. Ve druhé polovině patnáctého století hrad získali páni z Donína a po nich Bořitové z Martinic, kteří nevyužívaný hrad v polovině sedmnáctého století přenechali jezuitům. Ti Okoř barokně upravili pro potřeby řádu a využívali ji jako letní sídlo. Po zrušení řádu se hrad stal snadno dostupným zdrojem stavebního materiálu a rychle se proměnil ve zříceninu.
Okoř stojí na skále v údolí Zákolanského potoka v nadmořské výšce okolo 275 metrů. Dochovaná podoba hradního jádra je výsledkem velkorysé přestavby ve čtrnáctém století, která z Okoře učinila jeden z nejnáročněji provedených šlechtických hradů v Čechách. Rozvoj palných zbraní si v patnáctém století vynutil výstavbu vnějšího opevnění vybaveného dvojicí polookrouhlých dělostřeleckých bašt. V hradním jádře proběhly stavební úpravy až během renesance. Pozdější stavební práce měly spíše údržbový charakter a většina jich po opuštění hradu zanikla.
Hrad Okoř byl vystavěn při západním okraji stejnojmenné obce, severozápadně od Tuchoměřic. Dostanete se k němu prakticky bez omezení. Autem je zřícenina hradu přístupná bez zákazu vjezdu (v dosahu 250 m). Hrad byl vystavěn na skalním hřbítku a stejně jako hrad jsou i skalní stěny dobře přístupné. Skály jsou tvořeny slabě fylitizovanými (slabě přeměněnými) starohorními drobami s vložkami fylitizovaných prachovců a břidlic. Minerální zrna drob jsou lineárně a plošně usměrněna a četné jsou plochy kliváže a tzv. mrtvé vrásky. Kliváž je pojem z geologie, který je definován jako systém hustě vyvinutých, vzájemně paralelních sekundárních ploch, které jsou plochami štípatelnosti horniny, ale u kterých nedochází k úplné ztrátě soudržnosti. Lokalita zpřístupňuje horniny, jež jsou velmi dobrým příkladem slabé přeměny úlomkovitých sedimentů barrandienských starohor.
V okolí hradu byl vyhlášen v roce 1997 přírodní park Okolí Okoře. Nachází mezi Prahou a Kladnem v okolí známého hradu. Jeho územím protéká Zákolanský potok, okolo něhož je potoční luh a mnoho rákosiny. Dále se tu nachází společenstva skalek a stepních trávníků, lesní porosty a rybníky. Ty jsou spolu s rákosinami hnízdištěm nejen mnoha ptáků, ale také dalších živočichů a rostlin.
Podle archeologického výzkumu byl hrad založen ve druhé polovině 13. století. Vzhledem k existenci náročně provedené kaple lze předpokládat, že zakladatelem byl panovník nebo pravděpodobněji vysoce postavený představitel církve. František Holec označil Okoř za rozlehlé, ale přesto málo významné sídlo bez větší vojenské hodnoty nebo hospodářského zázemí. Naproti tomu Tomáš Durdík vyzdvihl neobvyklou podobu první stavební fáze ze šedesátých až sedmdesátých let třináctého století a především přestavbu ze čtrnáctého století, po které Okoř získala podobu jednoho z nejnáročněji provedených šlechtických hradů v Čechách a zařadila se mezi hrady blokového typu. Za poměrně kvalitní považoval i pozdně gotické vnější opevnění. První písemná zmínka o Okoři pochází z roku 1359, kdy hrad vlastnil staroměstský patricij František Rokycanský, který tehdy koupil plat v Holešovicích. V předcházejících letech prodal většinu svého městského majetku a od roku 1360 důsledně používal přídomek z Okoře. Historie Okře je velmi pestrá, mimo jiné ho dobylo také vojsko husitů. Během třicetileté války byl Okoř i s přilehlou vesnicí proměněn ve zříceninu. Jaroslav Bořita z Martinic jej roku 1649 odkázal jezuitům od svatého Václava v Praze s podmínkou, že řád použije výnosy z panství ke vzdělání tří mladíků, které jmenuje vrchnost ze Smečna, aby se po dokončení studia mohli chopit duchovní správy na bořitovských statcích. Jezuité rozšířili okořské panství o několik vesnic a spravovali je z Tuchoměřic. Samotný hrad jezuité od začátku sedmdesátých let sedmnáctého století opravovali, takže od posledního desetiletí sedmnáctého století mohl sloužit jako letní sídlo. V letech 1700–1712 byl postaven nový refektář, kuchyně a další provozní zázemí. Po zrušení řádu hrad připadl studijnímu fondu, začal chátrat a sloužit obyvatelům vesnice jako zdroj stavebního materiálu. Stržení střech a prodej dřeva i tesaných kamenů umožnil správce už v roce 1773. Chátrání pokračovalo až do roku 1921, kdy se zřícenina stala majetkem státu, který začal provádět nejnutnější opravy, aby padající kameny neohrožovaly okolní stavení a obyvatele vsi. Ve druhé polovině dvacátého století Okoř spravovalo Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Dnes spravuje hrad Okoř sama obec Okoř.
Začalo blýskání na lepší časy. Obec se stala vlastníkem v roce 1994. Hrad ožil záchrannými pracemi, lidmi, na hradě se začalo koncertovat, pravidelně provádět, na hradě se konají i svatby. A co víc, ožilo i »podhradí«, kde obec provozuje restauraci, zřízeno a otevřené je infocentrum. Každoročně v místě původního rybníka se konají válečnická klání rytířů, setkávají se zde už tradičně milovníci folku. Zkrátka hrad Okoř zase žije, žije jeho podhradí, intenzivně žije i obec. A Bílá paní? Pověst praví, že Bílá paní, kterou proslavila slavná trampská píseň, je lákadlem pro milovníky strašidel, kteří doufají, že jim na zřícenině hradu Okoř ukáže cestu k ukrytému pokladu. Jde o neklidného ducha překrásné Juliány, dcery rytíře Sukoráda, která odmítala movité nápadníky, protože její srdce patřilo mlynáři Vnislavovi. Přísný otec se o románku Juliány a Vnislava dozvěděl a ve vzteku svou dceru uvrhl do žaláře. Statečný mlynář sice rytířovu dceru z vězení vysvobodil, ale Sukorád je na útěku dostihl a oba milence zavraždil. Dívčin nešťastný duch po tragické smrti nikdy nedošel klidu a mezi napůl zřícenými zdmi Okoře prý straší dodnes. Tak jsou tu tedy trampové, aby nešťastné Bílé paní pomohli, a šerif tráví s Bílou paní čas v kostnici, ale už si zvykl. Zimnice ho už dávno přešla.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora