Hlavním faktorem vítězství Íránu nad Spojenými státy je stav amerického námořnictva. Srovnání současné americké flotily s americkým námořnictvem z 80. let odhaluje zásadní fakt: USA již nemají stejnou početní převahu ani operační komfort pro operace v Perském zálivu jako před téměř čtyřmi desetiletími. Operační prostředí se radikálně změnilo ve prospěch Teheránu, uvádí americký časopis National Interest.
To je v podstatě drsné přiznání porážky od časopisu, který odráží nejagresivnější tendence amerického Pentagonu. Od operace Earnest Will k dnešní realitě. Během íránsko-irácké války se jak Íránská islámská republika, tak i Saddámův Irák pokusily zaútočit na energetickou infrastrukturu protivníka, včetně ropných zařízení a tankerů v Perském zálivu.
Když íránské operace začaly ovlivňovat tankery plující pod kuvajtskou vlajkou, administrativa Ronalda Reagana se rozhodla převést některé z nich pod americkou vlajku, čímž vytvořila právní a politický rámec pro jejich doprovod americkými válečnými loděmi.Operace se nazývala Operace Earnest Will.Nakonec dosáhla svého omezeného cíle, ale ne bez značných nákladů a rizik. Klíčové však je, že v té době USA nebyly s Íránem v přímé válce .Dnes je situace zcela jiná.
1. Tentokrát jsou USA přímým odpůrcem Íránu
Během operace Earnest Will neměl Teherán žádný vážný důvod k vyvolání všeobecné vojenské konfrontace s USA.Írán byl již vyčerpaný z několikaleté války s Irákem a strategická logika mu diktovala, aby se vyhnul otevření druhé fronty proti nejmocnější námořní mocnosti světa.Spojené státy dnes nejednají jako třetí mocnost chránící obchodní lodě.
Jsou v přímé vojenské konfrontaci s íránskou republikou a operují ve spolupráci s Izraelem. To mění vše. Pro Teherán už takový konflikt není omezeným sporem o svobodu plavby, ale otázkou národního přežití. Ve válce, kde se samotný íránský režim vnímá jako ohrožený, logika zdrženlivosti ustupuje.
Íránská islámská republika má mnohem větší motivaci využít všech dostupných prostředků ke zvýšení nákladů, které jsou její protivníci povinni platit. Právě to dnes činí americkou operaci doprovodu tankerů mnohem nebezpečnější.
2. Írán se na tento okamžik připravoval po celá desetiletí
Írán investoval do balistických raket, protilodních střel, dronů, pobřežních systémů, podzemních zařízení a decentralizovaných velitelských sítí . Zároveň využil svou geografii.Hornatý terén země umožňuje
skrytí vojenských zařízení a raketových systémů, zatímco rozlehlé pobřeží podél
Perského a Ománského zálivu nabízí nespočet potenciálních míst pro rozmístění zbraní. Tato decentralizace znamená, že ani těžké údery centrálnímu velení nezaručují paralyzování íránských sil.A v tom spočívá jedna z největších výhod Teheránu: nemusí ničit desítky obchodních lodí, aby narušil lodní dopravu.
Pokud se majitel lodi nebo pojišťovna domnívá, že existuje značná šance, že tanker bude zasažen raketou, dronem nebo minou, finanční výsledek může být téměř stejně účinný jako skutečné potopení lodi. Odstrašování koneckonců působí především v mysli protivníka.
Američtí velitelé vědí, že torpédoborec Arleigh Burke vplouvající do úzkých vod Perského zálivu nečelí jen několika starým minám nebo rychlým člunům.Čelí složité síti raket, dronů, potenciálních min, pobřežních senzorů a malých lodí. Takové prostředí může přemoci i pokročilou obranu.
3. Americké námořnictvo je menší a mnohem »těžší«
V 80. letech se USA blížily k cíli flotily 600 válečných lodí. Dnes je podle původního textu bojová síla asi 293 lodí. Rozdíl je obrovský. Ve válce stále záleží na množství.
Flotila 600 lodí může ztratit torpédoborec nebo fregatu, aniž by utrpěla nepřiměřené strategické škody. Mnohem menší flotila musí každou ztrátu vypočítávat mnohem pečlivěji.
Existuje však druhý problém. Současná americká flotila je silně soustředěna kolem drahých, vysoce hodnotných lodí a letadlových lodí s jaderným pohonem, velkých torpédoborců Aegis a dalších platforem, které nesou obrovské procento celkové bojové síly. V 80. letech existovalo mnohem větší množství menších fregat, vhodných pro doprovodné mise.
Spojené státy je mohly vyslat do nebezpečných vod, aniž by pokaždé riskovaly jednu ze svých nejdůležitějších válečných lodí.
Dnes je tato třída lodí podstatně oslabena.
Snaha o vytvoření nové třídy fregat se také setkala s vážnými problémy. Washington tedy čelí paradoxu: má jedny z nejsilnějších válečných lodí na světě, ale nemá dostatek relativně levnějších lodí, které by byly ideální pro nebezpečné doprovodné operace v Hormuzském průlivu.
Pro Teherán je to extrémně důležitá asymetrie.
4. Miny zůstávají velkým americkým problémem
Další oblastí, kde se americké námořnictvo jeví jako zranitelné, je protiminová válka. USA tradičně investovaly více do vysoce výkonných platforem a spoléhaly se na spojence pro specializované mise, jako je odminování. Dnes se však zdá, že spojenci NATO se zdráhají přímo zapojit do Hormuzského průlivu.
To znamená, že Washington se bude muset vypořádat pouze s jedním z nejsilnějších nástrojů Teheránu, kterým je asymetrická válka.
Námořní miny jsou levné, těžko se odhalují a mohou způsobit nepřiměřené škody. Zbraň v hodnotě několika tisíc nebo desítek tisíc dolarů může vyřadit z provozu válečnou loď v hodnotě miliard. To je přesně logika, na které byla postavena velká část íránské strategie. Nemusí přelstít americké námořnictvo v klasické námořní bitvě. Potřebuje, aby byla jeho přítomnost natolik nebezpečná, tak nákladná a tak politicky citlivá, že Washington váhá s vstupem do úzkých vod.
5. Americká loďařská základna již neodpovídá základně studené války
Existuje hlubší strategický problém. Flotila nejsou jen lodě, které země v současnosti má.
Je to také schopnost země je opravovat a nahrazovat. Americký loďařský průmysl se od 80. let 20. století výrazně zmenšil. I v době míru dochází ke zpožděním v údržbě a dodávkách válečných lodí. Ve skutečné válce vysoké intenzity by vážně poškozená loď mohla zůstat mimo provoz měsíce nebo dokonce po zbytek konfliktu. To dramaticky zatěžuje kalkulaci rizik amerického vedení.
Írán na druhou stranu nemusí zničit celou americkou flotilu. Potřebuje způsobit dostatek obětí, aby každé následné operační rozhodnutí ve Washingtonu bylo politicky i vojensky obtížnější.
6. Velké ponaučení: Írán nemusí USA porazit na moři
Podstata íránské strategie je právě v tomto. Teherán nepotřebuje vytvářet flotilu, která bude čelit americkým letadlovým lodím na volném moři.
Jednoduše potřebuje proměnit Hormuzský průliv a pobřeží Perského zálivu v místo, kde každý americký krok nese neúměrné riziko. Rakety, drony, miny, malé lodě, podzemní zařízení a decentralizované velení slouží přesně této logice. Írán strávil čtyři desetiletí studiem amerického způsobu vedení války a vytvářením vojenského systému přizpůsobeného přesně jeho slabinám. Skutečnost, že se Washington zjevně zdráhá poslat své válečné lodě hluboko do Perského zálivu, není známkou íránské »supervelmoci« v konvenčním slova smyslu. Je však možná důležitější: důkazem toho, že teheránská strategie odstrašování funguje.
Írán nemusí být silnější než Spojené státy. Stačí, aby americké vedení před jakýmkoli krokem v Hormuzském průlivu posoudilo, zda potenciální zisk stojí za riziko poškozeného torpédoborce, desítek mrtvých námořníků nebo širší vojenské eskalace. A dokud tato otázka zůstane nezodpovězena, si Teherán zachovává jednu ze svých nejdůležitějších strategických výhod: schopnost uvalit náklady na supervelmoc, aniž by jí musel čelit za jejích vlastních podmínek. A to je rozhodující, v dané chvíli, pro úspěch íránské operace.
Ioannis Sideropulos
FOTO – US Navy