Vydělat se musí. Za každou cenu. Jinak by to přece nebyl kapitalismus a akcionáři či vlastníci mají právo na sladký či sladší život než ostatní. Proč by jinak byli akcionáři či vlastníky? Vzpomínáte? Kus nové dálnice na Ostravsku, který se nakonec musel předělat? Nebo před několika lety padající lešení? To, myslím, stálo životy. Paměť je ošidná. Co se neopakuje, to se rychle zapomíná. Proto někteří chtějí žít na úkor druhých. A nějaký čas i žijí. Snad proto lidstvo dělá stále stejné chyby a vždy se najde někdo, kdo chce být výš než druzí, aby vládnul sousedům nebo dokonce celému světu. Vše souvisí se vším a nebýt malých lumpů a malých usurpátorů, nebyli by ani velcí. Tolik na počátek dnešního mého zamyšlení.
Bylo to 9. října 1928, tedy před devadesáti pěti lety. Stalo se to na adrese Praha 1, Na Poříčí 31. Dnes tam stojí hotel Harmony. Ale tehdy tu tento hotel nestál. Dopoledne onoho dne tu ještě byl rozestavěný dům s lešením do výše několika pater a uvnitř pracovalo mnoho dělníků. Po ulici chodili lidé. Nebylo nic divného, že Prahu, a nejen Prahu, zachvátil stavební boom. Město se chtělo stát skutečnou metropolí. Vláda proto vyhlásila, že tomu, kdo dostaví stavbu do 28. října k výročí vzniku republiky, se dostane zvláštní úleva na daních. A tak se šturmovalo. Navíc šlo o stále větší a větší zisky. Ten, kdo ušetřil na stavebním materiálu, si ještě více polepšil. Proto se kupoval druhořadý, nebo se porušovaly předpisy. Vítězilo heslo: Však ono to nějak dopadne.
Onen dům, o němž je řeč, stál ještě v poledne, ač kolem desáté ráno dělníci uvnitř zaznamenali určité podivné zvuky a upozornili stavebníky. Ti upozornění bagatelizovali. Stejně tak policie, do jejíž služebny v blízkosti stavby třikrát za sebou přišel muž bydlící naproti s upozorněním, že uvnitř stavby něco praská. Byl také odmítnut.
Několik minut po třetí odpoledne však povolily vzpěry a stavba se pomalu začala řítit. V té chvíli na ní pracovalo několik desítek dělníků. Útěk pro ty, co byli uvnitř, nebyl lehký. Tak rychle devastace probíhala. Později policie spočítala, kolik lidí zde zahynulo. Byl oficiální a neoficiální údaj. Podle oficiálního čtyřicet šest a dvacet tři zraněných zčásti těžce. Neoficiálně se mluvilo o šedesáti mrtvých a třiceti těžce zraněných. I tento údaj byl zveřejněn. Jenže jen opozičním tiskem. Potrestán nebyl nikdo. Komise magistrátu údajně nezjistila pochybení. Přesto radnice na čas zastavila všechny další stavby a nechala je technicky zkontrolovat. Výsměchem pak byla zpráva ministra Spiny, že »bezpečnostní předpisy byly podle informací vlády dodrženy. Inspektorát upozornil několikrát firmu pouze stran porušování zákona o osmihodinové pracovní době«.
A majitelé stavební firmy páni inženýři Pražák a Moravec? Po pádu stavby nebyli dlouho k nalezení. Teprve druhý den, když se dozvěděli, že magistrát neshledává důvod k jejich zadržení, se objevili na veřejnosti. Za další dva roky, místo se přece muselo využít, protože ho koupili a nevyužitá investice je vlastně ztráta, zde postavili hotel Centrum.
Honba za co nejvyššími zisky byla daní za smrt zmíněných dělníků. Přesto, že bylo evidentní a existovala dobrozdání skutečných odborníků, jak špatný materiál na stavbě byl použit, a bylo potvrzeno nedodržování technologických postupů, nikdo nebyl potrestán. Škodu stavebníkům proplatila pojišťovna a jelo se klidně dál. Peníze totiž – non olet – nesmrdí. Jen dokončení původního záměru bylo pro uklidnění veřejnosti trochu odsunuto. S jinými dělníky, za jiných společenských podmínek. Bylo to možné, protože lidé skutečně zapomněli. Bylo jen nutné se vyvarovat minulých přešlapů. Začínající krize umožnila nabrat nové pracovní síly, protože práce začínalo být málo a žít se chtělo. »Armáda nezaměstnaných« byla totiž už tehdy mnohatisícová. Kapitál opět zvítězil.
Jaroslav Kojzar
V pátek 23. listopadu 1984 došlo ke zřícení výrobní haly národního podniku MESIT v Uherském Hradišti. Zahynulo 18 lidí a 40 zraněno. Příčinou bylo použití nekvalitního hlinitanového betonu při stavbě haly.
Bolševici se tehdy snažili neštěstí ututlat a např. v Kojzarově Rudém právu se objevila krátká zpráva až 27. listopadu a pak už nic. Nikdo nebyl odsouzen. Podrobnosti o pozadí havárie jsme dozvěděli až po Listopadu.
Soudruhu Kojzare, můžete vysvětlit, proč zdůrazňujete havárie za kapitalismu a o těch komunistických (a že jich bylo) mlčíte?
Brázda, v současnosti je ale dostatek banánů.
BANÁNY – PILÍŘ POLISTOPADOVÉ DEMOKRACIE !!
Podepřeno banány už havlovskému polistopadovému režimu a kapitalismu v rozbitém Československu nic nespadne, jako to padalo komunistům, viď Brázda.
Tak proč o tom bolševici psali v Rudém právu, když se to snažili ututlat? 😀
V roce 1984 byly společenské vztahy zcela jiné, než jsou dnes. Ale ty dnešní jsou založeny na stejných základních principech, jako ty v roce 1928. Troufám si tvrdit, že proto autor tento příběh připomíná. (A samozřejmě hlavně pro 95. výročí této tragické události.)
Za neštěstím v roce 1984, kdy stavby prováděly národní podniky, Petrové i Pavlové horlivě studovali, jak bránit socialistickou vlast před nebezpečím číhajícím v NATO, byly problémy specifické pro tu dobu, která je ale dnes již zcela jiná. Lidí, kteří tuto dobu a její skutečné či zdánlivé neúspěchy stále připomínají, je mnoho. Autor si podle mého názoru i proto může dovolit tuto práci přenechat jiným.
Havárie, kterou jste připomněl, je nejspíš (nejsem odborník, soudím jen podle informací z Wikipedie) opravdu z těch, za které nikdo nemohl být trestán (podle mne na rozdíl, od té 95 let staré). Ani časový sled záchranných prací ve mně nevzbuzuje žádná podezření. Z hlinitanových betonů se stavělo v letech 1930-1960. „Ve snaze předejít dalším podobným haváriím rozhodlo dne 6. června 1985 předsednictvo vlády ČSSR prověřit všechny stavby vybudované v letech 1930 až 1960, u nichž nelze vyloučit použití hlinitanových cementů při jejich výstavbě.“ V roce 2014 musel být v Mariánských Lázních uzavřen a později zbourán obchodní dům Baťa z roku 1932 kvůli stejnému betonu použitému při stavbě.
V roce 1984 asi o tom, co a jak se má zveřejnit do značné míry rozhodovala strana a vláda, zatímco po roce 1989 zákony trhu a po zrušení tržního a zavedení dotačního hospodářství, jsou upřednostňovány názory z Bruselu (odkud plyne i velká část dotací), které dnes čiší třeba z ČT a dalších větších televizí, jsou válcovány názory diváků – plátců povinných koncesionářských poplatků a jsou jimi manipulováni voliči.
Nevyčítám příliš tehdejším novinářům, že nechtěli, aby se černá kronika rozrostla v šíření dohadů, nepodložených tvrzení a dezinformací (dnes již chápu, proč to tehdy bylo nezbytné opatření, nechápu však, proč je nutno dnes přistupovat k omezování svobody slova).
Nejlepší novináři jsou podle mých měřítek ti, kteří píší či psali vždy podle svého přesvědčení, nikoli pouze pro peníze.
Při Vaší zdravé kritičnosti, nechcete se začít pro změnu navážet do některého z dnešních s diktátem z bruselu či z USA loayálních aktivistických novinářů, a tomuto autorovi už dát pokoj?