Streamovací placená platforma TV Nova VOYO se pokusila vdechnout život nenahraditelné princezně českého popu, svého času nejpopulárnější zpěvačce Československa, Ivetě Bartošové. A díky druhé řadě minisérie Iveta s Annou Fialovou v titulní roli se to podařilo i nepodařilo.
Proč? Rozhodně vás nechceme odrazovat od usednutí k obrazovkám, které můžete realizovat už od 5. května v hlavním vysílacím čase exkluzivně pouze na VOYO. Své vděčné diváky si tohle pokračování loňské první řady Ivety právem určitě najde.
Po tři páteční večery můžete být svědky Ivetina dobývání nejvyšších příček popularity v polistopadovém Československu a následně České a Slovenské republice, dobývání paradoxně nejen prostřednictvím svého talentu a vnitřního i vnějšího půvabu, ale i prostřednictvím titulních stránek bulvárních periodik, na které se dostala zásluhou své labilnější nervové soustavy a jisté rozpolcenosti zejména ve vztazích s muži. Iveta hledala tu pravou životní lásku po celou dobu svého pozemského bytí a podle všeho bohužel nakonec marně.
Druhá řada minisérie scenáristy a režiséra Michaela Samira, která vznikla se souhlasem Ivetina syna Artura Štaidla, je od začátku dějově koncipována tak, aby si otevřela dvířka k řadě třetí, finálové. Tu Nova nasadí podle předpokladů za rok, k desátému výročí tragického úmrtí trojnásobné zlaté slavice. K řadě, která už bude víc než o čemokoli jiném hlavně o rozpadu osobnosti zbožňované i vysmívané ikony, vpravdě něžného stvoření, jež rozdávalo radost i rozpaky. O »nemoci«, jak Ivetino potýkání se s alkoholem a prášky správně označil v roce 2008 známý producent Ivan Rössler.
A právě takovou (vrcholně rozpolcenou) Ivetu nabídli tvůrci už v aktuální druhé řadě projektu. O to těžší úkol to byl i pro její představitelku Annu Fialovou. Ta opět předvedla mimořádný pěvecký i herecký výkon a za odvedenou práci si tak opět zaslouží absolutorium. Zejména po pěvecké stránce jí prakticky nelze co vytknout. Její podání výseků megahitů Víš lásko, Blízko nás či duetů Smím dál I. (s Ondřejem Rumlem jako Karlem Gottem) a Scházíš mi čím dál víc (s Eliškou Křenkovou jako Ivetiným dvojčetem Ivanou alias Vianou Bartošovou) je mimořádně jisté. Anička Ivetu nekopíruje, je svá, a přece dílem i »bartošovská«. Přesto je tu jedno ale. Když totiž u závěrečných titulků třetího dílu druhé řady zazpívá jeden ze svých nesmrtelných hitů sama Iveta (záměrně nebudeme prozrazovat jaký), ten rozdíl v interpretaci, zejména v barvě hlasu, je naprosto zásadní.
Ivetin hlas totiž byl výjimečný. To opravdu nebylo žádné standardní kuňkání, jak občas účelově tvrdí její odpůrci, »její hlas zvonil jako čistá ocel«, vzpomíná v jednom z dokumentů o Ivetě hudební skladatel Pavel Vaculík. A dodává: »Byla čistá, prostá, intonovala, zjevila se jako půvab.« V tom, že Iveta »na rozdíl od mnohých jiných opravdu uměla zpívat«, Vaculíka podpořil mj. i známý hudební publicista Miloš Skalka.
Anně Fialové v jinak zdařilém balíčku s názvem IB vyloženě neublíží ani to, že dospělácké Ivetě z druhé řady minisérie na rozdíl od dospívající dívenky z Valašska v řadě premiérové není už téměř vůbec podobná. Vizážisté i režisér dělali, co mohli, a při určitých vzdálenějších sekvencích a při dobré vůli na pár momentů o určité podobě přemýšlet lze, ale detailní záběry jsou neúprosné.
Stejně tak je to i s některými dějovými opěrnými body. S veškerým respektem k Samirově umělecké licenci znalci Ivetina života i její fanoušci budou často údivem zírat, kde na to a na tamto autoři přišli. Co do reálií, chronologicky a místopisně některé události s Ivetiným životopisem fakt docela zásadně nesedí. Tak třeba taková zlatá krabice, ze které na pódiu k božskému Kájovi vystoupí v Lucerně seriálová Iveta, se se skutečností míjí o dobrých šest až sedm let a několik kilometrů k tomu (stalo se roku 1986 na výstavišti PKOJF). Nemluvě o tom, že obě ikony v reálu tehdy ve sportovní hale zazpívaly úplně jiný duet. Stejně jako na posledním turné před porodem, na něž Iveta pozvala svou setru Ivanu, nezpívala dvojčata seriálové Scházíš mi čím dál víc, ale duet S láskou. A třeba od Ládi Štaidla Iveta neodešla před Vánocemi, ale někdy na přelomu března a dubna 1998.
Celkově navíc autorský tým z Ivety udělal dle obecně zažitého konsenzu nepříliš oduševnělou blondýnu, v reálu to přitom byla velmi inteligentní přírodní bruneta, která nejen v rozhovorech se zástupci sedmé velmoci dovedla odpovídat poutavě a hluboce cituplně, dokonce občas i s celospolečenským přesahem. Rozhodně neopakovala jen pár naučených frází! O tom jsem se ostatně přesvědčil sám, a to hned dvakrát zkraje tohoto milénia. Dodnes proto na naše pracovní schůzky velmi rád vzpomínám.
Druhá řada minisérie Iveta je každopádně čistě o »devadesátkách«, mapuje zejména Ivetin vztah k dominantnímu Ladislavu Štaidlovi (opět fascinující Ondřej G. Brzobohatý), krátký románek s Rudolfem Hrušínským nejmladším (Oskar Hes) během natáčení Svatby upírů (tady stojí za pozornost zejména Fialové interpretace Verdiho árie Já se vrátím), největší bulvární aféru první poloviny devadesátých let (únos Romanem Třískou v jedinečném humorném podání Miloslava Königa), respektive Ivetino doobsazení do Svobodova muzikálového fenoménu druhé poloviny devadesátých let, Draculy, s následným Sandřiným tanečním číslem Sexy den co den.
Za samostatný odstavec stojí i dvě »požitkářské« scény z dostaveníček nejvyšších kruhů špiček tehdejšího šoubyznysu, ale i dvě večeře s Ivetinými rodiči (roztomilé duo Alena Mihulová a Miroslav Hanuš). Ty totiž připraví divákovi nejedno intelektuální moudro, zároveň i nejvíce úsměvných momentů a zejména herecký koncert Ondřeje Brzobohatého a Saši Rašilova jako Karla Svobody. Opravdu byli až takoví pozéři? Jak jsem měl možnost o něco později detailně poznat právě Karla Svobodu, nebál bych se poněkud pochybovat. A jaký dojem si z třídílné druhé řady odnesete vy?
Roman Janouch
FOTO – TV Nova