Je krásné středeční ráno 16. března 1938. Na nebi ani mráčku. V této době je v katalánské metropoli zvláště příjemně. Zimní plískanice končí, pomalu začíná nádherné podpyrenejské léto. Tedy je už na dosah. Jen za několik týdnů bylo by možné na Costa bravě uvítat první turisty. Zatím se mohlo smýčit, připravovat pokoje a lůžka, uklízet pláže. Co myslíte, i tehdy tomu bylo tak? Ne, nebylo. Den opravdu začínal modrou oblohou, ale to bylo všechno, co by nám mohlo připomínat dnešek. Jenže pak se najednou na obloze objevila letadla a krátce poté začaly padat bomby. Na lidi v ulicích, na ty, kteří ještě byli doma, na námořníky v přístavu, dělníky ve fabrikách. Zasypaly smrtícím železem nejen vrch Montjuic, vycházkovou třídu Carrier de la Marina, ale i obytné čtvrti a továrny na periferii. Bylo hodně mrtvých a raněných, jen věže Sacra Familie se hrdě nesly nad tím vším. Ty bomby naštěstí minuly.
Ta cizí letadla se znakem královského Španělska, s cizími letci, naplněné cizí municí a bombami, které byly vyrobeny u Kruppa, s leteckým palivem dovezeným z Apeninského poloostrova, bombardovaly Katalánce. Baštu republiky na východě Španělska. Jejich náklad zabíjel stejně jako 26. dubna 1937 v Guernice. O ní svět věděl díky katalánskému malíři Pablo Picassovi, ale nedokázal se postavit. Tím méně bombám dopadajícím na katalánskou metropoli.
Ta válka začala 16. července 1936, kdy se odbojní generálové rozhodli svrhnout republiku. Sanjurjo, Franco, Mola… Skončila 1. dubna 1939. To jsme již čtrnáct dnů byli obsazeni vojsky, jejichž letci svrhli 16. března o rok dříve své bomby na katalánskou Barcelonu. Ta válka stála Španělsko snad milion nebo víc mrtvých. Ta druhá, na jejímž počátku jsme byli, pak více než sedmdesát milionů obyvatel světa.
Chtěl bych se však přece jen zastavit u zmíněného dne před osmdesáti pěti léty. Na Pyrenejském poloostrově se válčilo už skoro tři roky. Převahu začínali mít vzbouřenci. Nebýt pomoci německých a italských zbraní, skončilo by to jinak. Republika ale byla nepoměrně slabší, protože pomoc jí mohla přicházet jen z východu a ten Východ, Sovětský svaz, byl daleko. Dobrovolníků – interbrigadistů bylo nepoměrně méně než žoldnéřů generálské armády.
Tady v Barceloně však v onen březnový den letadla útočila na město, které bylo prakticky bez vojenské obrany. Útočníky byli letci letecké divize Condor složené z německých leteckých es a létající na německých strojích. Byl to skoro »sváteční výlet« ke Středozemnímu moři, ovšem s bombami na palubě. O mnoho let později byla stejná taktika použita proti Srbsku, Iráku, Libyi… Jenže to už v kokpitu letadel neseděli letci Luftwaffe, ale Američané, Angličané, Francouzi, Italové a ona letadla nesla výsostné znaky některé ze zemí NATO. I bomby byly jejich a jejich smrtonosný obsah.
Dodávky zbraní vzbouřeneckým španělským monarchistickým generálům umožňovaly úspěšně vést občanskou válku a postupně získávat převahu. Republikánům tehdy nikdo nepřišel na pomoc. Zůstali sami, se svým zbraňovým a muničním nedostatkem. Museli prohrát. Při tom ještě v květnu nabízeli jednání. Franco, který po mrtvém Sanjurjovi převzal velení, chtěl ale všechno, i když dál měli umírat lidé na frontách a mimo nich. Proto odmítal nabídky na jednání. Cizí letadla tedy dál bombardovala vojenské a civilní objekty, cizí zbraně dál zabíjely obránce republikánského Španělska a likvidovaly výsledek právoplatných voleb, které postavily do čela země republikánskou levicovou vládu.
K míru tehdy nedošlo. Ostatně ani v mnoha dalších válkách, když byly »ve hře« cizí zájmy a kdy potajmu, nebo dokonce veřejně, hrávaly roli zbraně posílané válkychtivými spojenci, ať již pod jakoukoli bohulibou záminkou. Proto jen určitý čas bývaly dodržovány úmluvy, jestliže k nim přece jen došlo, aby se lépe mohl připravit další střet. Zde hledejme příčinu, proč tak často nebývala dodržována ani řešení podepsaná v mírových dohodách. Smlouvy se tím stávaly jen kusem bezcenného papíru. Namátkou se mohu zmínit nejen o Mnichovu 1938, ale i o těch podepsaných v Minsku a týkajících se Ukrajiny po roce 2014. Obě zmíněné byly jen zástěrkou pro přípravu na další válku, kdy mělo dojít ke »konečnému řešení«. K takovému, jaké těm válkychtivým vyhovovalo a vyhovuje. Tedy nikoli těm, jichž se bezprostředně týká.
Jenže žádné řešení, které je přijímáno jen jako zástěrka, není a nemůže být konečné. Pouze odkládá problém, který se jednou znovu objeví. Jen takové řešení, jež je výhodné pro obě strany sporu, může být naplněno. To by, myslím, i nyní mělo platit. Další a další dodávky pro válku jen prodlužují utrpení obyčejných lidí. Bylo tomu tak ve zmíněné Barceloně, bylo tomu tak v Bosně, Srbsku, Libyi, Sýrii, a je tomu tak také nyní. Řešením je upřímně a bez postranních úmyslů přistupovat k jednáním a dodržovat byť třeba jen ústní ujednání. Potom můžeme věřit v mírový svět.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.