Nedívám se na zprávy, a proto nemám strach, říká český Vangelis Richard Pachman

Před osmi lety vyšla kniha Tylda o osudu babičky Richarda Pachmana a jeho rodiny během holocaustu, kterou známý multi-umělec psal se svým tatínkem Františkem. Úspěšné dílo nyní vyšlo v překladu Ingeborg Kriegsman v Holandsku a sám Pachman spolu s Libuší Švormovou, Ditou Hořínkovou a Dušanem Sitkem prožil krásné dny a týdny ve studiu, kde v režii Jindřišky Novákové vznikala audioverze knihy Tylda. »Škoda, že si ji spoluautor knihy, můj táta, nemůže poslechnout. Vy však ano. Z fyzických nosičů, které vycházejí 30. listopadu, i ze streamovacích platforem Audioteka, Audioliblix a Grand IT,« řekl Pachman, který je ale jinak před Vánoci ve víru tradiční koncertní šňůry, jíž konečně nebrání covidové restrikce. »Jsem šťastný člověk, který si váží každého dne,« dodává spisovatel, skladatel, zpěvák a malíř v jedné osobě. Ví, o čem mluví – na přelomu století »český Vangelis« bojoval o život poté, co omylem na návštěvě objevil odloženou láhev, kterou mylně považoval za čistou vodu. Bohužel se z ní napil a byl v ní louh…

Richarde, jak došlo k tomu, že jste se rozhodl sepsat Tyldu? A jak byste ji představil těm, kdo nejsou úplně v obraze?

Impulsem byly vzpomínkové povídky, které začal psát můj táta František v roce 2012 a které mi dával k přečtení. Díky nim jsem začal pátrat po osudech některých našich příbuzných, kteří se bez zpráv a jakýchkoliv informací »ztratili« během 2. světové války. Velkým zdrojem informací byl dokument Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty, kde jsem našel informace o osudu mé prababičky Olgy, která byla zastřelena nacisty v září 1942 v Estonsku. A navrhnul jsem tátovi, že bychom mohli společně napsat román o skutečném příběhu jedné olomoucké rodiny, tedy té naší, a o tom, jak se podepsal holocaust na jejím osudu.

Román je to poetický, i když o nepoetickém období, a jsem moc rád, že jsme s tátou vytáhli uzamčené šuplíky vzpomínek naší rodiny. Tylda je má babička, tatínkova maminka. Můj táta v románu vystupuje jako dvouleté dítě ukrývané před nacisty ve sklepě kojetínského domu. Když jsme na podzim 2022 s Libuší Švormovou, Dušanem Sitkem a Ditou Hořínkovou natáčeli audioknihu Tylda, tekly slzy dojetí ve studiu, v režii i při kontrolním poslechu. Tylda ve své české knižní verzi vyšla v roce 2014, v roce 2022 vyšla v překladu Ingeborg Kriegsman v Holandsku a jako audiokniha v režii Jindřišky Novákové s mými hudebními předěly vyšla nedávno na fyzických nosičích i na hlavních portálech audioknih je ke stažení.

Co si vlastně myslíte o tomto období českých dějin? A poučili jsme se z historie?

Co si myslím o holocaustu? Nechápu, co je člověk člověku schopen udělat! A proto, abychom se poučili, jezdím čas od času po školách, kde vedle pořadu o Mistru Janu Husovi prezentuji mládeži příběh Tyldy, aby si děti uvědomily, jaké malicherné problémy řešíme v porovnání s tím, co museli prožít naše prarodiče…

Pojďme, prosím, na něco optimističtějšího. Blíží se nejkrásnější svátky v roce a přiznám se, že Richard Pachman a Vánoce, to je pro mě skoro synonymum. Jak bude vypadat vaše vánoční šňůra?

Jako každým rokem se vypravujeme s Ditou Hořínkovou do třinácti míst, kde tento rok předvádíme spolu s adventním koncertem i vánoční hru o narození Ježíše. Na dvou koncertech – ve Zruči a Ledči nad Sázavou – Ditu zastupuje její neteř, talentovaná šestnáctiletá Kateřina Jechová. V Praze s námi vystoupí Komorní sbor Mistra Jakoubka ze Stříbra. Výtěžek z turné věnujeme dětem z Dětského centra Chocerady. Moc se těším na koncerty v Kosmonosech, v Říčanech, v Žilině u Kladna, v Ledči nad Sázavou, ve Slaném, v Praze, v Olomouci, Prostějově a v Berouně. Informace o turné naleznete na www.richardpachman.cz nebo na mém FCB profilu. Poslední adventní neděli, 18. prosince vystoupím jako host Mariky Gombitové na jejím koncertu v NTC Aréně v Bratislavě. Mariky si nesmírně vážím celý život a na možnost zazpívat na jejím koncertu dvě písničky považuji za obrovskou čest.

Jak budete trávit Vánoce?

V kruhu mých nejbližších a při pohádkách.

Vzpomenete si, kdy jste přestal věřit na Ježíška?

Počkejte, jak to myslíte? On snad neexistuje (smích)?

Co bylo vaším nejkrásnějším vánočním dárkem?

Asi album skupiny ABBA Arrival, které mi v roce 1977 přivezla moje teta z tehdejší Jugoslávie. Vzpomněl jsem si na tu svoji radost letos v květnu v Londýně, kdy jsem se zcela neplánovaně ubytoval před premiérou digitální show ABBA – Voyage ve stejném hotelu jako členové skupiny ABBA, kde jsem je náhodou potkal. Odvezl jsem si z Londýna společné foto a podpisy členů skupiny a zážitek z koncertu s Abbatary. Některé sny si zkrátka člověk v sobě nosí i 40 let, než se splní…

Pojďme zpět ke koncertování. Jak moc se na vaší práci podepsala epidemie covid-19?

Myslíte to období, kdy jsme my, umělci, mohli koncertovat, ale bez publika? Lépe se hraje pro živé lidi než pro kamery na on-line vystoupení. Nicméně pauzy v koncertování jsem využil kreativně, dopsal jsem svou osmou knihu Ztracen v Egyptě a natočil k ní mé 36. album Světlo naděje. A každý den jsem byl v lese a užíval si krásné přírody kolem Prahy.

Nejsme nyní na prahu dalších problémů? Nemáte strach z energetické krize?

Strach? Čeho se bojíme, to si přitahujeme do života. Nemám strach z ničeho. Nedívám se na zprávy. Bez nich člověk zjistí, že na světě je i krásně a že jsou kolem fajn lidé, kteří se umí usmívat na svět. A že přichází změny? To asi musíme akceptovat. Já se tématem změn a závěrečných fází epoch lidstva zabývám v knize Ztracen v Egyptě, pokud by někoho zajímaly mé názory. Román se odehrává v současnosti i ve starém Egyptě.

Richarde, už jste to popsal mnohokrát, přesto – byl jste blízko smrti. Jak se stalo, že jste v roce 2000 vypil louh? A co jste si z toho vzal dále do života?

Česká televize se mnou natočila mou 13. komnatu, která je stále v jejím archivu. Takže koho toto téma zajímá, může se na tento dokument podívat. Prosím každého: nepřelévejte chemikálie do láhví od nealkoholických nápojů, může se z nich napít vaše dítě nebo i dospělý, jako se to stalo i mně. Z mé »malé smrti« jsem si vzal do dalšího života po návratu vděk za úplně obyčejné věci, jako je například napít se nebo najíst se. To jsem po úrazu nemohl celých šest měsíců a hodně mi to změnilo hodnoty a pohled na život.

A opět se přeneseme k něčemu pozitivnějšímu. Co je pro Richarda Pachmana ta největší relaxace? A vynechte prosím umění…

Příroda! Nejvíce pohled do mořských vln a na zapadající Slunce. Lesy, stromy, tráva, pohlazení koně, to je pro mě ten největší relax.

Byl jsem na několika vašich vernisážích. Stále malujete?

Ano, stále a rád. A dokonce vystavuji společně se svým mladým žákem Petrem R. Bílkem. Naše společné výstavy mají název Světlo dvou generací a jsou pohledem dítěte a dospělého na svět kolem nás.

Jste nadaný jako muzikant, spisovatel, malíř. Je nějaká umělecká sféra, v níž byste se necítil pevný v kramflecích?

Je jich řada! Například balet (smích). Nemusím dělat všechno, ale malování, psaní a hudba jsou krásná vyjádření energie a doprovází mě po celý můj život. Je fajn, že jimi někdy mohu potěšit i ostatní.

Jaké máte plány pro rok 2023? A dáváte si novoroční předsevzetí, nebo na nic takového nevěříte?

Nedávám si předsevzetí, ale neustále mám v hlavě řadu plánů a cílů. Takže jistě v roce 2023 oslavím se svými příznivci 30. výročí od vydání mého prvního alba Dreams. Zvažuji natáčení dalších audioverzí mých knih a plánuji vydání kompilačního alba Richard Pachman a přátelé, kde budou písničky s mými milými kolegy, se kterými jsem za posledních 30 let spolupracoval. Také mám rozepsanou devátou knihu s názvem Ztracen ve Ztracené. Takže práce bude jistě hodně.

Ta otázka byla kdysi velmi populární ve sportovním časopise Stadion. Dovolím si ji recyklovat pro vás – Richarde, co jste ještě neřekl žádnému novináři?

Že jsem šťastný člověk, který si váží každého dne a který je rád na světě…

Petr Kojzar

FOTO – Monika Páblová a archiv Richarda Pachmana