Ono se řekne všemu věřit, ale věřte všemu a nabijte si nos, nebo dokonce vytvořte si dlouhodobý problém. Co tím chci říci? Vlastně snad nic. Jen jsem si tak vzpomněl na jednu historickou událost, od níž nás právě dnes dělí osmdesát pět let.
Stala se 17. října 1937 pár minut po druhé odpoledne na Tržním náměstí v Teplicích. Tehdy po zdejším dvoudenním srazu Sudetoněmecké strany plném projevů nenávisti k Čechům zakončeném obědem u poslance SdP a šéfa zdejších henleinovců Friedricha Zippelia, jenž bydlel ve Staré radnici, obklopeni mnoha příznivci, měli nastoupit do auta šéfové hnutí Henlein a Frank. Přítomna byla i policie.
Ve chvíli, kdy chtěli oba představitelé projít, jeden z policistů požádal o uvolnění cesty. Stalo se tak bez problémů. Konrad Henlein nastoupil, poslanec Karl Hermann Frank byl pomalejší. Když se u něj zastavil jakýsi muž a snažil se ho zdržet, jeden z policistů přistoupil k oběma a vyzval příchozího, aby odešel. Došlo však ke strkanici, jíž se velmi aktivně účastnil Frank, který dokonce vytrhl jednomu ze strážců zákona obušek a odmítl ho vrátit. Byli zadrženi čtyři lidé, včetně jeho, několik přítomných bylo lehce zraněno.
Následné verze byly dvě. Frankova a několika dalších poslanců SdP, kteří byli v davu, a českých policistů a četníků, včetně několika českých civilistů se lišily. Frank tvrdil, že byl policistou napaden, že na něj mluvili česky a on češtině nerozumí, česká protistrana, že tomu bylo naopak, že Frank napadl policistu. Pravda zřejmě byla na české straně.
Henlein situace okamžitě využil, a když dojel do Litoměřic, kam původně směřoval, napsal prezidentu Benešovi otevřený dopis, v němž žádal příkladné potrestání policistů a četníků. Okamžitě ho také předal zahraničním médiím. Byl tak »znepokojující«, že se objevil na prvních stránkách velkých deníků nejen v Německu, ale i v Anglii, Francii, Itálii a jinde. Berlín pochopitelně situace také náležitě využil. Jeho propaganda s odvoláním na Henleina a »zprávy z Československa« vykřikovala do světa, že německá menšina je šikanována, přepadána policií, po zásazích jsou zranění a dokonce i mrtví. Protičeská kampaň se rozjela.
Tehdy svět, ten demokratický i nedemokratický, se jednostranně přiklonil na jednu stranu. Jistě, byly i názory jiné, ale henleinovci a Goebbelsova propaganda neustále přilévali »olej do ohně«. Ale to jsme se dostali už daleko a přeskočili řadu měsíců.
Jde přece pouze o informování veřejnosti. Jenže v tom je »čertovo kopýtko«. Podobná vyslovená verze, jednostranně medializovaná, může vytvořit veřejné mínění, jež se částečně nebo zcela odkloní od skutečnosti. Když se neustále opakuje, pak se stává pravdou. I proto občané Anglie později »pochopili« Chamberlainův Mnichov. O to těžší pak bylo probuzení. Ale to jsme se přesunuli až do září roku 1939.
Věřit lze pochopitelně v leccos. V Boha, svobodný trh, socialismus, v představitele, které doba vynese, v lepší budoucnost… no, prostě v mnohé a to nepíši o osobních vírách. Také ony mohou být jenom iluzí. Lidé však mají, nebo si to alespoň myslí, také nějakou »velkou víru«. Mnohdy vytvářenou uměle těmi, kteří vědí, jak na to. Ty »velké víry« však mnohdy postrádají racionálno a lze je velmi jednoduše směrovat, protože člověk potřebuje »berli«, o níž by se opřel. Nerodí se s ní. Víra v Boha není dána narozením člověka. Také víra v neomezené buržoazní svobody a práva pro jedince, nejsou člověku »a priori« dána. Anebo ona »uhlířská víra«? Ta vznikla po osobních či společenských zkušenostech. Ty i ty dotvářelo přesvědčení předků a cílená propaganda. Od »služebníků božích« po média, školy, politické strany, »vyšší zájem« momentálních vítězů. Nedivme se, že »člověk pak neví, čí je« a namísto vlastního myšlení věří a jako o berli se opírá o vsugerovávanou víru, která si říká pravda a je podložena jen tím, co chtějí ti, co ji vytvářejí.
A dál? Nic nechci dodat. Jen to, že slepě věřit se nemá.
Jaroslav Kojzar