Ebenovo dobro a čerti

Tvrdé dřevo je eben, eine eben je německy rovný. Marek Eben je moderátor, jehož často vídáme na stanici ČT. Je tvrdý jako skála, je rovný mezi rovnými. Jenže, kdo jsou ti rovní a kam namíříme tvrdost? Od něho máme vzkaz ze sobotní StarDance, vlastně ne vzkaz, ale požehnání: »Věříme, že dobro zvítězí, všechny ty zlé si vezme čert.«

Co je však zlé a co je dobré? Kdo to ví? Kdo odpoví? Je dobré to, čemu přítomné vybrané obecenstvo na taneční show začalo po Ebenových slovech tleskat, anebo je to naopak? To Ebenovo zlé je ve skutečnosti oním dobrým? Každý si myslí, že má pravdu. Kdo však ji má větší? Nejsem si jist, že právě Marek Eben je tím, kdo by byl nejpravdivějším z pravdivých. Také jemu jde o peníze. Nepochybuji o tom, že i on chce, aby dále trvalo nekontrolované vydávání finančních prostředků. I on. Vždyť se také, proč to nepřiznat, jedná o výši jeho případných budoucích honorářů a tady objektivita jde stranou. O ovládnutí veřejnoprávních médií se přece vůbec nejedná. To jen na náměstích řečníci vykřikují, aby podnítili masy.

Všechno má svůj smysl. Nic není vyřčeno samoúčelně. Nebo se mýlím? Možná se mýlím. Opozice je přece demokratická a má jen obavu o svobodu. Nikdo by přece u nás nechtěl… Co vlastně? Každému jde o svobodný tok informací, o uznávání argumentů druhého, o schopnost uznat svou porážku, jsme-li poraženi. Známe přece profesora Rakušana, doktora Hřiba, věčného poslance Bendu, zemědělce Jurečku, i rodinný kolářovský klan. Není u nás nikdo demokratičtější. Ani náš prezident kárající 28. října politiky, vlastně ne všechny, spíše ty vládní!

Jenže, co kdyby… Zástupný problém se hodí. Ti, co vzali za svou Ebenovu glosu, dostali návrhem na převedení poplatků na stát podnět k akci. Dobro je na jejich straně a zlo na té druhé, té, co jaksi omylem vyhrála volby. Proto je čas změnit výsledek voleb! Jen je třeba národu, především mladým a nezkušeným, vsugerovat, že jde o svobodu a demokracii. Když se toto klišé bude stále opakovat, najde se někdo, kdo mu neuvěří?

Vlastně je to pravda, že jde o svobodu. O svobodu pro tok peněz a pro jednostranný přístup k problémům současnosti, o svobodu pro jednostranný výklad, pro vnucování jedině správných myšlenek, které, až se vsugerují masám, vytvoří z lidí nemyslící ovce. Stádo. Možná však, že už nyní jde o víc. O změnu směrem k ebenovskému dobru, o přípravu českého Majdanu. Že straším? Ne, nechci strašit. Stále věřím v demokratičnost těch, kteří bojují za svobodu slova, ale co kdyby stratégové změny už měli naplánovaný den D, v němž by vrátili vlak do správných demokratických kolejí? Stačí přece rozbuška a lavina se nezastaví. Pak se už nikdo nebude ptát, jak kdo co myslel a co udělal? Bylo tomu tak 17. listopadu 1989, i na kyjevském Majdanu.

Přeháním, vím to. Jenže když jsem si přečetl, že 3. listopadu brněnské školy – a nejen ony – budou stávkovat a studenti, ač málo vědí, oč jde, půjdou do ulic, trochu mě má jistota opustila. Dozvěděl jsem se totiž z jednoho poutače, který se objevil na jedné studentské demonstraci, že prý »Kadíte nám na mládí«. Nesla ho asi šestnáctiletá dívčina. Nemohl jsem si v té chvíli nepoložit otázku? Kdo kadí, proč je o tom přesvědčena? Že by mně v šestnácti sedmnácti letech dokázala odpovědět, silně pochybuji, tedy, pokud by nešlo o klišé ze sociálních sítí. Může snad jen kritizovat své rodiče, že jí nedovolují, aby přes noc bývala často mimo domov a že chtějí, aby se učila, když ona se chce bavit. Chápu, že ze strany rodičů a učitelů jde o omezení svobody. Ale jakou to má souvislost s televizními poplatky, jež neplatí ona, ale dosud její rodiče, jsem nepochopil.

Představil jsem si scénář použitý na kyjevském Majdanu vamputovaný do Prahy. Tam studenti začali stávkovat, tady také. Šli do ulic, tady také. Tam se v den »D« shromáždily davy na největším náměstí, aby protestovaly proti rozhodnutí legálně zvolené vlády. Tady máme také takový prostor – Letenskou pláň. Tam údajně kdosi napadl shromážděný dav a připletla se policie. Tu obvinili z toho, že konala. Jenže někdo vystřelil první. Byla to vůbec policie, když odstřelovači, jak jsme si později mohli přečíst v západním tisku, ze střechy budov stříleli ostošest a nebyli to vůbec policisté? Prý dokonce ani Ukrajinci. Na to se ovšem v té chvíli nikdo neptal a střelbu si lidé spojili s policejními jednotkami. Tím bylo vymalováno. Pak byl obsazen parlament a mělo se jednat. Jednání se uskutečnilo, dokonce pod záštitou Evropské unie. Výsledek je znám. To, co bylo vyjednáno, obratem ruky bylo smeteno. Začala honba na odpůrce. Zvítězili demokraté. Tedy ti s nášivkami Bandery. Z počátku se nikdo neodvážil zastavit jejich Drang nach Osten. Pak to udělaly Krym a východ země. Začala dlouhá a nesmyslná válka, jíž korunovala ruská SVO.

Že u nás nic takové není možné? Není? A co student Růžička alias Šmíd? Co výkřik, »vraždí naše děti«, který zastavil program divadel a vedl k denodenním demonstracím, divadelním školením bez divadelních her, aby nakonec zkolabovalo státní vedení. Ten mrtvý student nakonec nebyl mrtvý, režim však kapituloval. Situace předběhla kyjevský Majdan o celé čtvrtstoletí.

Nechce se mi věřit, že podobný scénář by měl být zopakován. Jsou ovšem tací, kteří by to rádi udělali. Pokud by se však přece naskytla příležitost, o čemž nepochybuji, pak existuje nebezpečí, že případní plánovači využijí i zopakování šmídovské varianty. Tentokrát už nikoli jako. Jde přece o mnoho, tedy o moc a o kontrolu propagandistických center, alespoň pokud jde o využívání finančních prostředků. Chápu ovšem, že i to znamená jisté omezení svobody. Tedy pro ty, kteří si až dosud mysleli, že jsou nekontrolovatelní a mohou si, aniž byli kýmkoli zvoleni, dělat, co chtějí.

Chci věřit, že víkendové demonstrace a vyhlašování stávek či stávkových pohotovostí vychází z nepochopení věci. Ukazuje ovšem, jak nebezpečné pro společnost je jednosměrné ovládnutí médií a sociálních sítí.

Bojím se proto, aby se nenašel někdo, kdo zapálí rozbušku. Požár, jenž by pak nastal, už by totiž nešel uhasit.

Toho se bojím.

Stejně jako Eben věřím, že dobro zvítězí. Jenže dobro Marka Ebena nemusí být dobrem pro všechny z nás, i když on si to myslí.

Jaroslav Kojzar