Tedy zřejmě se sejdou, a to u příležitosti konference organizace zemí spadajících do širokého regionu Tichého oceánu. Prezident Trump tak přijal nabídku ruského prezidenta Putina na setkání ve třech. Jak je zřejmé, i čínská strana již předběžně vyjádřila se schůzkou souhlas. Tedy sejdou se tři nejmocnější muži planety.
Tři světoví lídři se sejdou, aby řešili největší problémy současného světa. Určitě to nebude jen společenské setkání. Těch problémů k řešení je celá řada. Tedy takových, kde je potřeba součinnosti všech tří mocností. Prezident Trump předeslal, že nechce mluvit jenom o Ukrajině. Ale je zřejmé, že válka na Ukrajině bude jedním z hlavních bodů jednání. Stejně tak bude předmětem zájmu všech tří mocností ukončení války v Perském zálivu. Je zřejmé, že ukončení těchto dvou velkých konfliktů zatěžujících svět je možné synchronizovat. Tedy řešit je najednou.
Prezident Trump uvedl, že k jednací agendě by mělo patřit také snížení počtu nukleárních zbraní. I to by bylo pro svět velmi úlevné, pokud by se nejvyšší představitelé tří velkých světových mocností dokázali dohodnout alespoň na principech takové dohody o omezení nukleárních zbraní. Je to možná pro mnohé nečekané rozuzlení a zcela nepochybně rozhodování prezidenta Trumpa urychlil termín voleb do Kongresu USA za tři týdny. A také navazujících voleb guvernérů řady států americké Unie, ale i volby do kongresů jednotlivých amerických států. Očekává se, že Republikánská strana Donalda Trumpa ztratí svou převahu minimálně ve Sněmovně reprezentantů. A možná, že bude neúspěšná také při volbách do Senátu USA, i když to už není tak jisté, neboť se volí jenom třetina členů horní komory amerického parlamentu.
Je zajímavé, jak na toto rozhodnutí největších světových lídrů, kteří naznačují ochotu k debatě o novém mezinárodním pořádku, reagují naši a evropští politici. Naše parlamentní opozice je vzteky bez sebe, to je zcela beznadějný případ. A podobné je to s představiteli většiny států Evropské unie. Většina představitelů evropských politických elit si neumí představit, že ukrajinská válka skončí. A že neskončí vítězstvím Ukrajiny. Tak dlouho o tom přesvědčovali veřejnost svých zemí, až tomu sami uvěřili. Je to smutné oblbovat sám sebe.
A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Negativním příkladem v tomto směru je zejména Francie. Macronova vláda již léta nezvládá řídit ekonomiku své země. Francie v poslední době zaznamenává, pokud vůbec nějaký, tak nízký hospodářský růst a každoročně obrovské schodky státního rozpočtu. Ve vztahu k HDP jsou roční schodky vyšší nežli meziroční růst HDP. A to je vážné, pokud se tak děje dlouhodobě. Francouzský stát se propadl v produktivitě práce nejen za Čínu a Spojené státy. Ale také za Německo či Velkou Británii, pokud mám posuzovat stejné váhové kategorie zemí. Tedy středně velké ekonomické mocnosti. Takže Francii ovládla krize ekonomická, což je obzvláště pikantní v zemi, kde nejvyšším představitelem výkonné moci je bývalý Rothschildův bankéř. Tedy muž na výsost kvalifikovaný v ekonomických otázkách. Pokud byl ještě ministrem hospodářství socialistické vlády, bylo možné jej považovat za velmi talentovaného a perspektivního ekonoma a politika. Tato očekávání Macron ale zcela zklamal. Jeho podpora dnes nedosahuje ani pětiny francouzských obyvatel.
Vedle krize ekonomické život Francie provází také krize sociální. Seriál nynějších nepokojů začali středoškolští studenti (tedy nikoliv jako v roce 1968 vysokoškoláci). Středoškolští studenti upozornili na špatnou úroveň francouzského středního školství. Je to až překvapivé, že země, která velkoryse sanuje Ukrajinu desítkami miliard eur dokáže zanedbat významnou část svého školství. Vlastně klíčovou část svého školství, neboť ze středních škol by měli vycházet lidé dobře připravení pro studium na vysokých školách. Pokud jsem měl možnost číst příšerné zkazky o technické vybavenosti francouzských škol, pak musím nakonec smeknout před českým středním školstvím. V některé francouzské střední škole v zimě studenti musí nosit dokonce rukavice a zimníky, aby se vůbec zahřáli a přežili výuku ve zdraví. To je smutné vysvědčení vlády země, která sama sebe považuje omylem za velmoc…
Před pár týdny tato »velmoc« oznámila zkoušku nové balistické rakety. Vývoj této zbraně jistě stál obrovské peníze.
K demonstrujícím středoškolákům se přidali také lidé, kteří se před pár lety zúčastnili (v době prvního Macronova prezidentství) hnutí žlutých vest. Toto hnutí bylo systematickou policejní aktivitou zlikvidováno a to i za cenu lidských životů a zranění stovek francouzských občanů. O tom se již jaksi nemluví. Toto hnutí sice vládní moc rozbila, ale ve francouzské společnosti k žádnému řešení problémů diferencované střední třídy nedošlo. Ta i nadále zaznamenává propad své životní úrovně.
A konečně a v neposlední řadě jsou zde mocné francouzské odbory, které se zapojily do demonstrací minulou sobotu. Demonstrace ze strany odborů proběhly s hesly proti drahotě.
Pokud bude chtít francouzská vláda změnit situaci a pokud vůbec chce mít ambici dovést Francií k řádným prezidentským a parlamentním volbám v příštím roce, musí zásadně změnit vládní postup. To mj. znamená přestat házet vidle do mírových aktivit prezidenta Trumpa. Válka na Ukrajině je příliš drahá a nemůže si jí dlouhodobě dovolit ani středně silná velmoc typu Francie. Francouzská vláda by konečně měla řešit problémy vlastních občanů. Pokud o to ale vůbec francouzští občané budou stát.
Je zřejmé, že k demonstracím se připojily také nejrůznější kriminální živly, pro které byly nepokoje vítanou příležitostí k přepadávání obchodů, radnic, k rabování a loupení. Vyhlášením výjimečného stavu v řadě míst Francie se podařilo toto hnutí nespokojených dočasně zmrazit. Ale s obavami lze očekávat nejbližší víkend. Pokud podle oficiálních informací bylo na ulicích francouzských měst minulou sobotu 550 tisíc lidí, lze očekávat, že to může být příští víkend již dvojnásobek anebo ještě víc.
A pokud opravdu dojde k nasazení části armády proti demonstrantům a dojde dokonce k obětem na lidských životech, revoltu už nepůjde zastavit.
Zvláštní roli v politickém konfliktu hrají také francouzské politické elity. Ty se rozestoupily do tří nesmiřitelných táborů: na radikální levici, dále pak na lepenisty a macronisty. Macronisté jsou nejslabší z těchto tří formací. Zdá se, že tyto politické tábory nejsou spolu vůbec schopny vést nějaký dialog.
Prostě, jsme už v horkém předvolebním období. A volby prezidenta i nového parlamentu se mohou ve Francii velmi urychlit. Pokud to bude jediné východisko z krize… Po volbách ovšem, s ohledem na možnost patového výsledku, nastane další politická krize. Prostě, Francie se ponořila do dlouhodobé krize, kterou lze snad srovnat v moderní době jen s tou, která vznikla v důsledku alžírské války v roce 1958. Ale politik formátu Ch. de Gaulla Francii dnes chybí.
Strana Marine Le Penové se teď snaží vystupovat jako strana pořádku. Sází na to, že lidé po krizi budou chtít vládu pevné ruky. No, uvidíme.
Ale v každém případě aktivní francouzská účast ve válce na Ukrajině skončila.
Do podobné krize jako Francie se zatím bez nepokojů dostává i Německo. Německé firmy mají ekonomické problémy, jaké od vzniku Spolkové republiky Německo nezažily. Stovky tisíc zaměstnanců Volkswagenu budou zřejmě muset počítat s několikaletou stagnací své mzdy a propouštěním. Ale to je proti Francii vlastně zatím selanka. I když německé vládní strany v průzkumech i v zemských volbách stále oslabují.
Pokud se ale ujme ve Francii řešení problémů francouzské ekonomiky Mezinárodní měnový fond, bude to znamenat tvrdý zásah zejména do sociálních výdajů státu. Tak jak k němu před lety docházelo v Řecku. A z toho vyplyne silný pokles životní úrovně francouzského obyvatelstva. A pak už v ulicích budou miliony lidí a situace bude nezvládnutelná. Francie není Řecko.
Každý soudný politik si musí klást otázku, zda se Evropské unii a evropským členům NATO vyplatilo udržovat po dlouhá léta konflikt na Ukrajině při životě.
Dnes mají také evropské země možnost alespoň neházet klacky pod nohy prezidentu Trumpovi, pokud usiluje opravdu o mírové dohody na Ukrajině a spojitě s tím také v Perském zálivu. A nejen to, svět potřebuje také dohodu o omezení jaderných zbraní. Zkrátka, přes všechny chyby, které prezident Trump udělal a ještě udělá, je tuto aktivitu – tedy summit s čínským a ruským prezidentem – potřeba nejen pochopit, ale také podpořit.
Jiří Paroubek