Geniální, geniální!!! Nemám slov. Oč jde? No přece o nápad lotyšského premiéra Andrise Kulbergse. Dokázal, že taková malá země, jež má méně než dva miliony obyvatel, z toho ještě čtvrtinu tvoří Rusové, z nichž velká část nedostala volební právo, může sjednocené Evropě nabídnout účinná řešení. Nejen, jak prostřednictvím znalosti úředního jazyka vzít důchod lidem, kteří sedmdesát, osmdesát i více let v Lotyšsku žili, mají zde své domky, řádně si plnili své povinnosti, a nařídit jim do dvaceti čtyř nebo kolika hodin se vystěhovat. Také, jak vyřadit z knihoven díla svého největšího spisovatele z poloviny 20. století Vilise Lacise. Zde hrdinové z války, mužové Waffen Grenadierdivision der SS (Lettische Nr. 1 a 2)a jejich potomci, jsou uctíváni a pomníky sovětských okupantů, tedy padlých rudoarmějců, byly odstraněny. Je to země, která ví, jak na to.
Také do sovětské éry však Lotyši přispěli. Někteří pozitivně, jiní hůře. Namátkou jsem vybral několik jmen – historika Arvidsa Pelše, jenž byl dokonce členem předsednictva ÚV KSSS, diplomata Jana Berzina, generála Reinholda Berzina, vicepremiéra Karla Daniševského, stranického pracovníka Jurije Gavena, evropsky známého odboráře a kováckého vůdce Ivana Lepse, ekonoma Jana Lencmana, pracovníka internacionály Jana Krumiňa, předsedu lotyšských komunistů Jana Kalberzina, prvního velitele Rudé armády Jukumse Vacietise, náčelníka sovětského letectva Jakova Alksnise (zahynul ve stalinských čistkách), partyzánského generála Vilise Samsonse…
Na ty je zapomenuto, i když tvořili národnostně zajímavý konglomerát. Lotyši, Rusové, Židé… a žili vůči sobě v míru. Po sousedsku. Byl jsem kdysi v této zemi. Mluvil s mnoha lidmi. Navštívil mnohá místa a necítil jsem, že by mezi nimi byl nějaký národnostní problém. To bylo. Zdá se, že však převrat udělal ze sousedů vlky, kteří jsou ochotni se nejen poprat. Je to u nás jiné?
Ale jde o nápad. Vyslovil ho samotný lotyšský premiér ještě, než vstoupil do jednací budovy lídrů Evropské unie. Ocitujme si ho. Až si ho přečtete, zeptáte se, zda to vůbec myslel vážně, a pokud ano, zda šéfové unijních států ho neposlali k psychiatrovi, a jestliže ho vzali vážně, pak zda i je tam neposlat?
Ten citát zveřejněný agenturami zní: »Evropané by měli vypít o jedno pivo ročně méně. Můžeme si to dovolit. Ukrajina tyto peníze právě teď potřebuje. Pro nás je to jen cena jednoho piva – ale pro Ukrajinu je to cena života. O jedno pivo méně a zachráníme tam životy. Je to tak prosté.«
Opravdu, je to prosté. Prakticky to znamená, že každý z přibližně čtyř set padesáti milionů obyvatel Unie by si odřekl jedno pivo a poslal ho, rozumím-li tomu správně, na konto Ukrajiny. Tedy i nemluvňata, abstinenti přesvědčením a také ti, co raději pijí víno. Počítám-li správně, pak – vyjděme z padesáti korun za půl litru – to dělá 22,5 mld. Kč. Tímto obnosem by prý Ukrajina byla zachráněna. Stačilo by to však oligarchům a nejbližším z okruhu Zelenského?
Pro státní kasy eurounijních zemí by to asi nebyla katastrofa. Pro některé majitele a zaměstnance pivovarů a restaurací či hospod by to ale možná byla konečná, protože by takový výpadek neunesli. Pro štamgasty pak nadúvazek. Museli by nepití kojenců a abstinentů dohonit a tak třeba v některých dnech návštěvu oblíbené restaurace dokonce vynechat.
Zeptal jsem se v naší hospodě, kterou mám na dosah, několika pivních pitelů, zda pro někoho by to udělali, pokud by moudří představitelé EU něco takového schválili, a zda jsou ochotni pro Ukrajinu projít takovým martyriem. Mysleli, že jsem se zbláznil a řekli mi, představte si, že jsem ožralý. Vstřícný nápad lotyšského premiéra brali jako vtip a mě, který jsem chtěl znát jen odpověď a do ničeho je nenutil, pokládali za ožralce. Skutečně, napadlo mě, neřekl to Andris Kulbergs v pivním opojení a nebyl před odletem v rižské vyhlášené restauraci Rozengrāls? Nenapil se tam silného importovaného českého piva, na něž není zvyklý, na místo tajné konzumace moskevské vodky? Opravdu musím přiznat, že se stále více přikláním ke Köchlerově konstatování, že politici dělají tak podivná rozhodnutí, protože jsou opravdu ožralí.
Jisté je, že shromáždění představitelé jednotlivých států Unie, takový návrh nepřipustili. Schválili jiný, stejně hloupý. Pomoc Ukrajině ve výši sedmdesát miliard eur. A tak je zase co rozdávat mezi ukrajinské korupčníky, zatímco Evropa vře, demonstrace hýbají politickou scénou ve Francii, Španělsku, Itálii, Portugalsku, Belgii, Německu. Jejich prvotním důvodem je nedostatek práce, škrcení peněz na školství, sociální služby, špatné řešení imigrace a odpor k válkám. Hlavně však, že na Ukrajině se dál bude válčit a bude více peněz pro zbrojaře a pro politiky, jimž válka umožnila se stát multimilionáři.
Jaroslav Kojzar