Kandidát do Senátu Skalický (PRO): Lidé se bojí vyhazovů z práce. Je to horší než za starých časů

»Je to jako za starých časů, když se lidi báli něco říct, protože byli vyhazováni z práce. Je to tu znova a řekl bych, že ještě v horším vydání,« říká kandidát PRO na senátora ve volebním obvodu číslo 33 – Děčín. Elitní vodohospodář a emeritní náměstek primátora v rozhovoru pro iportaL24.cz upozornil na to, že v nejsevernější části republiky se rozevírají nůžky mezi obyvateli a že z kraje s obrovským potenciálem lidé prchají jinam. »A bojí se sdělit, co je trápí!« dodává.

Kandidujete do Senátu na Děčínsku. Je to pro vás po dvou letech druhý pokus poté, co jste v roce 2024 neuspěl v obvodu číslo 29 – Litoměřice. Co se od té doby změnilo?

Přiznám se, že první pokus v Litoměřicích byl takový, že jsem věděl, že tam kandiduje velmi známý lékař za ANO a dlouholetý starosta za ODS, tak je celkem jasné, že do druhého kola tradičně postupují tyhle dva tábory. Já jsem tehdy ty volby uchopil tak, abych si udělal jméno, abych se jako kandidát dostal mezi lidi a abych rozjel věci, které považuji za důležité. Teď jsou šance mnohem větší.

Za prvé se posunula doba. Já jsem se z člověka, který byl v disentním táboře, stal členem vládní strany, protože my máme svého poslance, to znamená, že jsme jedna ze stran, která drží současnou vládu. A já do toho neustále poukazuji, že se musíme emancipovat a přestat se tvářit jako dezoláti nebo disidenti, protože dneska jsme hlavní proud, zkrátka ten větší. A pokud už někdo chce nálepkovat a někomu říkat »dezoláti«, tak ať tak označuje sám sobě.

Kandiduji v okrese Děčín, což je nejsevernější obvod, a tedy potenciálně jako nejsevernější senátor. I já sám se musím přiznat, že když si představím republiku, tak jsem vždycky váhal, jestli je severnější Děčín nebo Liberec, který má dlouhodobě statut opravdu severního města, ale ve skutečnosti je to jinak. Děčín a Děčínsko, a zejména Šluknovský výběžek, jsou opravdu nejsevernějšími částmi republiky. Například minulou sobotu se v našem kraji otvírala nejsevernější rozhledna celé České republiky.

Takže z tohoto titulu vyplývá, že to je tvrdý kraj. Kraj, kde je nejen příroda tvrdá, kde jsou tuhé zimy a tak dále, ale je to lokalita odloučená. Lidi tam mají problémy toho rázu, že se jim vyplácí odcházet z našeho regionu. A tím vznikají jeho problémy. Odlivem lidí se pochopitelně odlévá potenciál rozvoje okresu a také se mění struktura společnosti, protože pochopitelně ti nejpracovitější a nejvíce schopní region posunout a rozvíjet odcházejí do Prahy nebo do krajského města, a zůstávají ti, kteří se trošku vezou. Logicky se potom struktura obyvatelstva více blíží tomu stavu, kdy každý rok nabírá na větším procentu nepřizpůsobivá část občanů, tedy těch, kteří řekněme nemyslí na to, co dělat, aby zlepšili svoje město nebo svůj okres. A to má obrovský vliv.

A to byl důvod vaší kandidatury?

Já jsem se rozhodl ke kandidatuře z několika důvodů. Za prvé, Děčínsko je, co se týče přírody a potenciálu, nejkrásnější okres v republice, kde jsem kdy žil. A pozor – žil jsem v Praze, což je bez debaty nejhezčí město, žil jsem v Chrudimi i v Hradci Králové. Ale Děčínsko, to je okres, kde máte na každém kopci rozhlednu. Po Němcích tam zbyla spousta turistické infrastruktury. Je to neuvěřitelně malebné území. Zároveň tam najdete nejdolnější tok naší největší řeky Labe. Děčín je město plavby, čili je tam spousta takových výjimečností.

Děčín byl, což taky málokdo ví, naším nejprůmyslovějším městem v Rakousku-Uhersku, co se týče počtu fabrik k počtu obyvatel. Ze všech měst v tehdejším českém království na tom byl ještě lépe než taková města, která dnes považujeme za průmyslová, jako je Kladno nebo Ostrava.

Město mělo obrovskou sílu, což bylo dáno i Labem, a tudíž dobrou dopravou. Jenže dnes se dostalo do fáze, že se vytratila hrdost obyvatel právě na Děčín. Jejich počet klesnul pod 50 tisíc, touto dobou je jich 46 tisíc. A podle rozpočtového určení daní dochází k tomu, že město dostává málo peněz.

Nevím, jestli to víte, ale Děčín je z hlediska velikosti katastru páté největší město v republice. Po Praze, Brně, Ostravě a Plzni. Nikoli na počet obyvatel, ale katastrálně. Je to tedy velké, rozlehlé město, po všech údolích a kopcích, což s sebou samozřejmě nese obrovské nároky náklady na údržbu. A to jak dopravní, tak například ohledně vodohospodářské sítě. A tím, že jsme klesli v rámci rozpočtového určení daní, vznikl velký problém město ufinancovat. Čili Děčín má obrovský potenciál, ale dneska šel dolů jak ve vlastním významu, tak v hlavách lidí. Pokles můžeme sledovat každým rokem, protože nejsou peníze na rozvoj, a právě tohle je pro mě velké téma. Rozevírají se nůžky mezi potenciálem a realitou.

Když se dneska zeptám průměrného, mladého člověka na Děčínsku, tak nejpravděpodobnější odpověď bude, »moje ségra se už dostala do Prahy, já jdu za ní«. Lidi prostě odcházejí. To je zajímavý fenomén – okres s tak nenaplněným potenciálem…

To bychom měli jih, a protože jde o podlouhlý okres, je potřeba se zastavit na severu, kde jsou zase úplně jiné problémy. Tam najdete Rumburk, Šluknov, Varnsdorf a další města, kde lidé cítí velkou odloučenost, protože tam chybí kvalitní dopravní infrastruktura a nevede tam žádný dálniční převaděč. V zimě bývá velký problém dostat se vůbec přes kopce do okresního města, tedy Děčína, nebo do krajského města Ústí nad Labem. Takže lidé mají tendenci jezdit za doktorem do Liberce, což mají blíž. Jenže tam jim řeknou: »Musíte do svého spádového města, a to je Ústí nad Labem.«

Čili se v rámci sociální a dopravní odloučenosti prohlubují všechny další odloučenosti, které si dovedete představit. Zdravotní péče, sociální péče, školy, školky i vůbec všechno to, co mladé rodiny potřebují, tam stále klesá.

Měl byste konkrétní příklad?

To víte, že ano. V Rumburku fungovala velká nemocnice, koupená Krajskou zdravotní, která má spádovou oblast 55 000 obyvatel. Obsluhovala právě Varnsdorf, Rumburk, Šluknov a všechna tato města. No a teď na konci roku odsud odchází významný pediatr a Krajská zdravotní se rozhodla, že bude řešit situaci tak, že prostě zruší dětské lůžkové oddělení. Tím pádem de facto řekla obyvatelům – budete za svými dětmi, které leží v nemocnici, jezdit do Děčína, což je za sucha hodinu, a když je sníh, tak dvě hodiny jízdy.

Těžko si představit, jak dítě leží na lůžkovém oddělení nemocnice v Děčíně a za ním jezdí lidé z Varnsdorfu nebo Šluknova. Čili výsledek je, že kdo má malé děti, tak se mu v těchto lokalitách žije zase o stupínek hůř a opět více ucítí tu odloučenost.

Čili právě to si dáváte za cíl v případě svého zvolení? A je to vůbec v moci senátora?

Přesně se nabízí otázka, kdo to teda může zvládnout? Každý umí perfektně ukazovat na toho druhého. Řekne: »My jsme to nezrušili, to Krajská zdravotní.« A ta bude argumentovat: »My jsme na to nedostali peníze.« Jiný řekne: »No tam by měla být silnice.« »Není, ŘSD ji nepostavilo.« A furt se někdo na něco vymlouvá. V podstatě není nikdo, kdo by byl jakýmsi starostou toho okresu. A já jsem z toho vydedukoval, že chci být »starostou« okresu Děčín. Premiér je daleko v Praze, stará se o republiku. Hejtman v Ústí je – daleko. Primátor Děčína, ten se stará o Děčín. Ale celý ten okres vlastně nemá svého starostu.

Samozřejmě se můžete ptát, co třeba takoví poslanci. Ale ti představují zase úplně jinou strukturu a není z nich nikdo určený přesně pro Děčínsko. Kdežto senátní obvod, a tudíž nadcházející volby, přesně stanoví, že konkrétní senátor má na starost tento okres.

Myslím si, že úkolem »starosty okresu« je vzít problém, který našel ve svém regionu a který lidi pociťují, odvézt ho do Prahy nebo do krajského města a zpátky přijet s řešením. To tam nikdo nedělá!

Stávající senátor, ačkoliv sedí v dozorčí radě Krajské zdravotní, ve vedení Národního parku a v mnoha funkcích, tak před volbami populisticky kritizuje přesně tyhle organizace. Že se Národní park špatně stará o lesy, že Krajská zdravotní zavírá nemocnici v Rumburku, ale on je ve všech příslušných orgánech a bere za to peníze! Šest let nedělá nic, jen před volbami vytáhne konkrétní problém, že ho bude řešit, a to už zopakoval dvakrát. Čili evidentně není starostou našeho okresu, protože on se prostě nestará.

Já jsem přesvědčený, že vrátit republiku na koleje znamená vracet na koleje zejména ty nejslabší okresy. Tohle je myšlenka, kterou bych rád zdůraznil. My máme republiku, kterou chceme vracet na koleje, aby začala znovu dobře fungovat jako kdysi. Tedy v konkrétních sférách. Doprava nefunguje, kdysi ano. Plavba fungovala, ale ČESPLO zaniklo. Energetika? Stavěli jsme elektrárny, dneska nebudujeme nic. Vodohospodářství? Stavili jsme přivaděč ze Želivky, dneska nebudujeme nic. Tudíž vrátit republiku na koleje znamená se znova pustit do budování hospodářství, rozvoje a k tomu se věnovat těm nejslabším regionům, protože pokud necháme nejslabší regiony, aby se rozevíraly ty nůžky, tak výsledkem budou veliké problémy v určitých odloučených lokalitách. A Děčín patří mezi nejproblematičtější z nich!

Já do toho jdu čelem, proto kandiduji, abych pomohl na jihu průmyslu a plavbě a na severu lidem, kteří se cítí odloučeni sociálně.

Kde na to všechno ale vzít peníze?

Peníze se dneska získávají několika proudy a jedním z nich je, jak už jsem letmo zmínil, rozpočtové určení daní. Což vnímám jako suchý název pro nespravedlnost. Protože v České republice nemáme plynulé, ale stupňovité dělení.

Takže když má město pod 50 tisíc obyvatel, tak dostane najednou o nějakých 20 % méně peněz. A já budu bojovat za to, aby se rozpočtové určení daní stalo plynulým. To znamená, když to klesne pod nějakou částku, aby to neskočilo hned o 20 %, ale aby to se pohybovalo plynule.

A druhá věc je, že se musíme podívat na dělení jako takové. Praha má čtyřikrát více na jednoho obyvatele než normální obec, což není úplně fér. Ale chápu, že se Pražáci budou bránit tím, že to je centrální město, kam lidé jezdí za prací. Takže si spíš myslím, že bude fungovat to, co jsem řekl na začátku – udělat rozpočtové určení dané plynulé.

A jak jsou na tom malé obce?

To je taky smutná písnička. Malé obce, které jsou tam u nás na severu, jsou vyloučené nejenom, řekněme, vzdáleností, ale i chybějícími silnicemi. Je potřeba dostavět dálnici mezi Chebem, Karlovými Vary, Mostem, Ústím nad Labem, Děčínem a Libercem, takzvanou Hitlerovu dálnici. Ta chybí opravdu strašně!

Ale hlavní je to, že vyloučenost regionu se týká skladby obyvatelstva. Už jsem to říkal, ti šikovní a pracovití odcházejí za prací jinam, a zůstávají ti, kteří tolik pracovat nechtějí. A to potom štve ty, co chtějí pracovat, protože najednou zjistí, že žijí v lokalitě, kde nadpoloviční většinu tvoří ti nepřizpůsobiví a v tom momentu se stěhují taky. Takže to je velmi rychlá a obrátky nabírající tendence. Pořád se tomu dá zabránit, ale musí se do toho vlítnout rovnou a spolupracovat se starosty obcí.

A senátor má po svém obvodu jezdit pořád, brousit po něm. Chci mít svůj kancelář, která bude opravdu pravidelně několika v lokalitách toho okresu. Ne, že budu mít jednu kancelář někde v jednom místě, která bude furt zavřená, já tam nebudu. Rád bych dokonce zvážil i pojízdnou kancelář. Když teď jezdím po kampani, vidím, jak jsou lidé rádi, že se s nimi někdo o jejich problémech baví. Uvedu například příklad té rumburské nemocnice. Tam jsem mluvil se zdravotní sestřičkou, která zvažuje odchod z nemocnice, ale i s ostrahou udržující chátrající objekt. Oni mi říkali, že se dnes bojí protestovat, že nechtějí na problémy upozorňovat, aby nepřišli o práci, protože pak už by byli úplně zoufalí.

Já jsem jim říkal, a proč vlastně necháte Krajskou zdravotní tady likvidovat obory? Proč se nebráníte? Proč neuděláte demonstraci? Proč nejste aktivní? A oni mi odpověděli, že do toho nikdo nechce jít. Ze strachu.

Čili, možná poslední věc, co k tomu řeknu, je, že stávající skladba obyvatelstva vede k tomu, že i ti lidé, kteří měli ještě třeba pěti lety nějakou tendenci se snažit, být pracovití a nějak ten svůj kraj udržovat a pozvedávat, už dneska rezignovali a bojí se sdělit, co je trápí. Když se jich zeptáte při kampani, co jim vadí, odpoví, že nechtějí mít problémy. »Vy si to nahráváte?« »Vy to chcete natočit?« »Ne, nic si nepište, a hlavně mě nejmenujte!«

Je to opravdu jako za starých časů, když se lidi báli něco říct, protože byli vyhazováni z práce. Je to tu znova a řekl bych, že ještě v horším vydání. Tehdy se sice třeba báli, že přijdou o práci, ale měli jistotu, že na ulici neskončí. Ale dneska jim to reálně hrozí!

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková, Michaela Szkanderová a archiv Jana Skalického