Věřit dohodám?

Jak to vlastně je? Smlouvy jsou k tomu, aby je plnil slabší? (Karel Čapek). Moudrá slova. 30. září zvlášť aktuální. Proč právě onoho dne? Je totiž výročí. Před osmdesáti osmi lety byla v Mnichově podepsána smlouva, jež zrušila vše, co bylo do té doby odsouhlaseno a podepsáno, a v budoucnu, to ještě většina přítomných nevěděla, stejně měla platit jen několik měsíců.

Jenže v tom bouřlivém 20. století bylo podepsáno mnoho dohod, které měly platit »na věčné časy«. Začněme Versailleskými z roku 1919 a 1920. Podle nich bylo nejen ustaveno Československo, ale také stanoven základ pro jeho hranice. Nás, pokud jde vlastně o právní uznání republiky a jejích zakotvení ve středoevropském prostoru, se týkaly články 81-86. Určité korekce hranic proběhly pak v dalších letech. Pod tehdejšími Versailleskými dohodami (28. června 1919) najdeme podpisy zástupců Velké Británie, Francie, Itálie, nás a Polska. Další dohoda, Saint-germainská (10. září 1919), byla signována Rakouskem a Trianonská (4. června 1920) Maďarskem. Pokud jde o Německo, byla s ním podepsána mírová smlouva, jež potvrzovala i jeho přístup a hlavně povinnost dodržování Versailleských smluv (viz Mírová smlouva 217/1921 Sb.).

Tedy, pokud jde o státy, jež se nějakým způsobem zapojily do přijetí Mnichovských a následných dohod, jež zničily Československo.

Existovaly ovšem i další smlouvy, které potvrzovaly existenci Československa a jeho versailleské hranice. S Francií dokonce dvě –Spojenecká (25. ledna 1924) a Garanční (16. října 1925), s Itálií to byla Smlouva o srdečné spolupráci(5. července 1924). S Brity jsme smlouvu neměli, ale věřili jsme si vzájemně natolik, že náš zlatý poklad byl uložen u nich. Jak se později ukázalo, byla to chyba. Především Angličanům nelze věřit.

Jen s Německem to bylo složitější. Také ono však muselo souhlasit s neporušitelností československých hranic. Vázala ho zmíněná smlouva s velmocemi a závazek plnit podmínky pro vstup do Společnosti národů, jež obsahovaly povinnost řešit územní a další spory jednáním. Navíc Německo podepsalo v rámci tzv. Locarnských dohod (5. až 16. října 1925) Arbitrážní smlouvu s ČSR, v níž se obě strany zavázaly řešit své spory mírovou cestou (rozhodčím soudem). Odmítlo však převzít garanci za hranice nejen s námi, ale také s Polskem.

Byly tu další státy, které se podílely na Mnichovu. Rakousko (už v rámci Říše), Maďarsko a Polsko.

S Rakouskem jsme podepsali tzv. Lánskou neboli Pražskou smlouvu, v níž se obě strany zavázaly respektovat společné hranice a v případě konfliktu s jinou zemí zachovat neutralitu. Dohodu podepsali prezidenti obou států.

Poněkud složitější to bylo s Maďarskem a Polskem.

Horthyovské Maďarsko pokusy o podepsání jakékoli smlouvy dlouho odmítalo. Na jeho ‚ne‘ ztroskotal tzv. Dunajský pakt (1935), ovšem dodejme, že ani státy Malé dohody v náhledu na jeho prospěšnost nebyly zcela jednotné. Ukázalo se, že na podepsání podobné dohody bylo v roce 1935 už příliš pozdě. Zájmy všech se začaly lišit. Jediným výsledkem, pokud jde o Budapešť, byl podpis tzv. Bledské smlouvy (23. srpna 1938), vyvolané státy Malé dohody, v níž se Maďarsko vzdalo použití síly při případné revizi hranic.

A jsme u vztahů s Polskem. Boje o Těšínsko je ovlivnily v samém začátku existence obou států. Hranice tudíž až do konference velvyslanců hlavních mocností, Polska a ČSR ve Spa (28. července 1920) zůstávaly ve třech místech nejasné. Teprve zde byl podepsán protokol, který kodifikoval rozdělení sporného území a v případě Těšínska ČSR umožnil zachovat strategické železniční spojení mezi českou a slovenskou částí republiky a zachoval pro republiku průmyslové Karvinsko. Pokusy o sblížení však polská strana nadále odmítala. Přesto byla podepsána další politická dohoda – Smlouva z Lipna (6. listopadu 1921) mezi ministry zahraničí obou zemí, jež obsahovala uznání stávajících hranic a zachování neutrality v případě konfliktu některé signatářské země s třetí stranou.

V roce 1938 jsme tedy byli kryti smlouvami. Navíc tu byla i ta se Sovětským svazem. Také ta byla o spolupráci a vzájemné pomoci. Mohla být využita, ale nebyla. Nebylo to vinou Moskvy. A ty ostatní?

Ukázalo se, že dosavadní dohody byly jen cárem papíru. Představitelé čtyř mocnosti nás odsoudili v Mnichově (29. – 30. září 1938), následně své ultimátum vyslovilo Polsko (30. září) a stejně jako německá wehrmacht počínaje 1. říjnem i polské vojenské jednotky část naší vlasti (tzv. Zaolší) začaly zabírat. 2. listopadu pak tzv. Vídeňská arbitráž pod patronací hitlerovského Německa přiřkla velké území Slovenska a Podkarpatské Rusi fašistickému Maďarsku, které sem tak obratem poslaly své jednotky. Tak Komárno, Košice, Mukačevo a další místa byla odtržena od Československa.

Nezbývá než se zamyslet, co vlastně garantují podepsané dohody? Co znamenají? Jistotu? Nikoli. Právo? Většinou také ne. Trvalost? Už vůbec ne. Nelze na ně spoléhat. Týkají se jen období, kdy byly podepsány. Pak se už podle potřeb, anebo kvůli politice následovníků, stávají dokumentem pro historiky nebo vzpomínkami pamětníků.

Je to, myslíte, jinak? Proč se však v jedné z pro nás nejdůležitějších smluv podepsaných i mnoha dalšími státy píše, že »Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN…« a vojenská akce těchto smluvních stran donutila Srbsko vzdát se jedné historické části své země? Proč armády těchto smluvních stran zničily Irák, Libyi a šly si vylámat zuby do Afghánistánu? Proč smlouva s právoplatným prezidentem Ukrajiny vytvořená za spolupráce několika členských zemí oněch smluvních stran platila jen několik hodin a Minské dohody se dokonce ani nezačaly uskutečňovat? Proč jedna stěžejní země napadla v nočním útoku pod vymyšlenou záminkou jinou suverénní zemi a pobila skoro celé její státní vedení a neměla k tomu žádný mandát OSN a ostatní smluvní strany k tomu mlčí, zatímco propaganda mířící směrem na východ Evropy jede doslova na plný plyn?

Také jsme, tedy naše vláda, připojili svůj podpis pod Washingtonskou smlouvu a stali součástí Paktu. Mlčeli jsme, když smluvní letadla přes nás létala bombardovat Bělehrad. Poslali jsme do Afghánistánu své vojáky, aby čtrnáct z nich přivezli zpět v rakvích. Při tom byl ateistický národ šokován katolickým přijímacím obřadem, jejž přebírala Česká televize. Posíláme zbraně, munici, a se souhlasem úřadů dobrovolníky bojovat na Ukrajinu na straně málo demokratického režimu, ale kladně se chováme k akcím Izraele a Spojených států na Blízkém východě, i když obě války nás nejen ekonomicky hodně stojí. Přitom bychom podle Washingtonské smlouvy spíše měli udělat vše, aby na obou bojištích zavládl mír.

Smlouvy jsou, jak ukázaly ty, co předcházely Mnichovu, cáry papíru, bude-li vládnout a prosazovat se síla a zájmy korporací, jimž politická moc slouží. Kdykoli to, co bylo podepsáno, lze změnit anebo úplně pominout. Pak však zákonitě přijde 1. září 1939, stejně jako vojenské akce rozhodujících mocností na východě Evropy a na východě Středozemního moře. Spoléhat se proto na Washingtonskou smlouvu je proto velmi ošidné a mělo by nás varovat to, co následovalo po 30. září 1938.

Jaroslav Kojzar