Skupice je přírodovědecky slavné slepé rameno Labe u Poděbrad. Celistvá vodní plocha dosahuje hodnoty 6,4 ha, délka osy hlavního tvaru přesahuje 1000 m. Největší hloubky se pohybují mezi 2,5–3 m. Na hladině se vyskytují souvislé plochy stulíku žlutého, v menším zastoupení hladinu pokrývá i leknín bílý.
Skupice je však slavná výskytem vzácné kotvice plovoucí. Kotvice plovoucí (Trapa natans) je vodní bylina s listy splývajícími na hladině, jediný druh rodu kotvice, který roste v České republice. Rostlina se sice vyskytuje téměř v celé Evropě kromě severních oblastí a dále na jižní Sibiři a v jižní a jihovýchodní Asii. Zavlečena byla do Severní Ameriky, východní Austrálie a východní Afriky. Roste ve stojatých nebo jen mírně tekoucích a na živiny bohatých vodách, nejčastěji v nížinatých oblastech ve slepých ramenech řek, v jezerech a rybnících s hloubkou vody obvykle do 4 m. Dobře snáší kolísání hladiny, je značně světlomilná. V České republice vyrůstá jen velice vzácně na ojedinělých lokalitách (je to kriticky ohrožený druh) v jižních a východních Čechách, na jižní a střední Moravě a na hranicích Moravy a Slezska v poříčí řeky Odry.
Bylinné patro je zastoupeno druhy typickými pro labská ramena, z bylin vyššího vzrůstu dominuje kopřiva dvoudomá a netýkavka malokvětá. Výrazná seskupení kosatce žlutého prolínají ke břehu samotného Labe. Hlavní dřevinou je olše lepkavá, vytvářející na straně labského břehu jasanové olšiny, na opačném břehu olšiny vrbové. Směrem od Labe lužní les volně prorůstá do anglického parku, založeného spolu s výstavbou vodárny v roce 1928. Při vyústění ramene stojí chráněný exemplář topolu černého, vedený pod názvem Topol u Skupice. Nejpočetnějším druhem obojživelníků je skokan skřehotavý, vyskytuje se zde rosnička zelená. Žijí zde všechny druhy ryb cejnového pásma a v Polabí rozšířený sumeček americký. Voda je velmi čistá a umožňuje v mělčích částech sledovat bohatá rybí společenství. Ve Skupici žije rak bahenní.
Druhová bohatost fauny inspirovala v roce 1896 Antonína Friče k instalaci tzv. létací stanice, která zde pracovala několik let. Během její činnosti zde byly objeveny nové druhy bezobratlých živočichů.
Do začátku 20. století ústila Skupice do horní hladiny Labe, vytvořené podhradním jezem. Po vybudování soudobého vodního díla v Poděbradech se původní koryto Labe stalo lodní propustí a vody Skupice byly odvedeny do spodní hladiny řeky vydlážděným korytem. Na původní kótě je hladina Skupice udržována stavidlem. Název Skupice je používán i pro potok, který přivádí vodu do ramene z okolních luk. Jméno je používáno i pro celé odvodní koryto až k vyústění v podhradí. U vstupu do areálu vodního díla je zde umístěna vodočetná lať Poděbrady (Skupice).
Slepé rameno Labe a také potok v Poděbradech se jmenují Skupice a mezi českými přírodovědci je to pojem. Však je také Skupice chráněna zákonem. Ale náš příběh se odehrál mnohem, mnohem dříve, než si v 19. století všimli Skupice lékárník Hellich a prof. Antonín Frič z pražského, tehdy Českého, dnes Národního muzea. V zápiskách tohoto slovutného zoologa a paleontologa se však zachovala drobné odvolání na jakousi prastarou krčmu, která prý u Skupice stála v dobách dávných, kdy Skupici obléhal starý lužní prales, proti němuž současný Libický luh je jen robátkem. Možná to nebylo ani ono slepé rameno, spíše onen potok, co Skupicí rovněž sluje.
A v těch dávných letech snad stála u toho potoka, na pokraji lužního pralesa krčma. A stalo se prý v té krčmě, kde se scházeli přátelé chmeleného moku, jež vařil se na panském sídle v Poděbradech, a i když byl prý nevalné chuti, vypilo se ho zde moc a moc sudů. A hrály se karty a spřádaly se i plány nepěkné, ale jednou se však várka podařila a společnost v krčmě, jež ležela mimo zájem tehdejší poděbradské spravedlnosti, ji nazvala »čertovským mokem«. Dlouho se o té várce hovořilo a možná se ty řeči dostaly i do širšího okolí. A tak jednoho dne zabloudil do krčmy krajánek, no takový krajánek, jaký bývá, už ne příliš mladý, ale také žádný starý pocestný. Zřejmě měl předtím dobrou práci a v mošničce mu cinkaly drobné a poručil si pivo. Ale jak! »Jedno čertovské, bude-li dobré, tak i další! A pro nás pro všechny!«
Starý krčmář, který tu »čertovskou várku« ještě pamatoval, přišel se zkroušeným výrazem v tváři, že už dávno, dávno není. Ale v tom se od pivního sudu oddělil takový mladý chasník, kterého tu nikdo v životě neviděl, a pivo nesl. No, pivo bylo jak malínský křen, chutné a výborné, a krajánek už platil za všechny, co v krčmě byli. Starý krčmář jen kroutil hlavou, ale nikdo si ho už nevšímal. Jen ti dva, krajánek a mladý, co pivo nosil, se štířili, když pili. A pilo se dlouho, už skoro svítalo, a že se tedy bude platit. A hle, nikdo peněz neměl a tu ten krajánek se proměnil v čerta, stejně jako ten druhý, co pivo nosil, a ještě než kohout zakokrhal, stará krčma se všemi, co v ní byli, zmizela. Snad v pekle.
A pan profesor si poznamenal, že v Poděbradech se nevyplatí volat na hospodského volat: »Jedno čertovské!«
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora