Zamyšlení nad hrdostí

Stručná zpráva: Na Střeleckém ostrově v Praze začal festival hrdosti Prague Pride. Tak zní stručná zpráva tiskové agentury. Nemohu za to, ale něco mě na stručné zpravodajské informaci přece jen zaskočilo. Ona hrdost. Nač člověk může být hrdý? Na čtivou knihu, dobře natočený film, vědecký úspěch, sportovní výkon, na to, že zdárně ukončil studia? Na první vzlet do vesmíru, na Gagarina, Armstronga, na Hillariho, jenž jako první dobil nejvyšší horu světa, na Marii Curie-Sklodowskou, české rodačky nositelky Nobelovy ceny Berthu Suttnerovou a Gertu Coriovou, na prvního Čecha, jenž přeplaval Kanál, na Husa, Komenského, Purkyněho, Janského, Heyerovského, Wichterleho čočky…

Ano, na ty můžeme být právem hrdi. Tedy nejen na ty čočky, ale také na kostku cukru, bezvřetenový stav, motocykl Pérák, české sklo, radiolokátor Tamara, Holého antivirotika…

Že bychom však měli být hrdi na to, že se lišíme od přírodních zákonů, které nutí živočicha mít potomky, aby se udržel živočišný druh, což nelze uskutečnit jinak než vztahem maskulina a feminina? Nevím, nevím. Příroda nic jiného nezná. Ostatně kniha knih, Bible, to ani jinak nepřipouští. Ne každý ovšem věří v Bibli a tak se jí i řídí. Jenže jak to jinak provést, aby vznikl potomek, který by převzal náš druhový prapor? Ač jsem nevěřící, v tomto případě Bibli věřím.

Hrdost na rozdílnost od normálu se mně zdá zcestnou. Nejde totiž o politický názor, který se může časem měnit, a jak se ukazuje u nás, mění se podle lukrativní nabídky, ale o vyzvedávání jisté odlišnosti proti přírodě a proti přirozenému vývoji světa. Nedivím se realistovi Trumpovi, že na samém počátku svého druhého prezidentského období odmítl přijmout tezi o dalších pohlavích, genderovou teorii a podpořit svatby stejnopohlavních párů.

Ona tzv. hrdost je spíše hozenou rukavicí do majoritně myslící a žijící většiny ve stylu: Já a kdo je víc? Dávat na odiv tak svou odchylnost a stavět ji nad myšlení a chování většiny, není to, nač by člověk měl být hrdý, což se týká i onoho festivalu hrdosti, za nímž se k nám do Prahy stahují stoupenci hrdých snad z celé Evropy. Takže, nejen pokud jde o naše první místo v pomoci Ukrajině, ale i pokud jde o centrum těch nejhrdějších, jsme, tedy naše vlast, v čele možná i světa.

Jaroslav Kojzar