Poslankyně ODS Eva Decroix a novopečená ministryně spravedlnosti přezdívaná Blažcoix, nedávno veřejně označila přijetí zákona o lobbingu za »veliké vítězství«. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o úspěch v oblasti transparentnosti a kontroly politického rozhodování. Jenže skutečnost je mnohem komplikovanější – a z pohledu veřejného zájmu i znepokojivější.
Zákon, jehož cílem mělo být zvýšení transparentnosti lobbistických aktivit a omezení skrytého vlivu zájmových skupin na politiku, prošel zásadní proměnou právě díky pozměňovacím návrhům, které prosadila Eva Decroix a byly předloženy ve druhém čtení onoho zákona dne 29. 10. 2024. Výsledkem je právní norma, která sice nese název »zákon o lobbingu«, ale ve skutečnosti popírá jeho původní smysl.
Původní návrh zákona počítal s důslednou regulací všech forem lobbingu, včetně definování lobbistů, povinného registru, transparentních pravidel kontaktů mezi lobbisty a veřejnými činiteli a s důsledným dohledem. Právě toto měla být odpověď na opakovanou kritiku neprůhledného vlivu zákulisních hráčů na tvorbu zákonů a veřejných politik.
Eva Decroix však ve Sněmovně prosadila klíčové pozměňovací návrhy, které celý návrh rozmělnily. Vyjmutí některých aktérů z definice lobbisty, snížení povinností lobbovaných osob, či úplné vypuštění sankčních mechanismů učinily ze zákona pouhou fasádu bez reálných zubů. Co zůstalo, je jen dojem, že se »něco« udělalo.
Pokud tedy Eva Decroix, dnes bitcoinová ministryně spravedlnosti, hovoří o »velkém vítězství«, je namístě se ptát: vítězství koho nad čím? Vítězství politického marketingu nad smyslem zákona? Vítězství mocenského establishmentu nad snahou o kontrolu a odpovědnost? Nebo snad vítězství právničky s magisterským titulem, jenž nemá, která dobře ví, jak právo ohnout, aby sloužilo jen těm, kdo ho umí používat jako štít, ne jako nástroj veřejného dobra?
Ironií je, že samotná Decroix vystupuje jako zastánkyně transparentnosti a demokratických principů. Je však těžké brát tyto proklamace vážně, pokud zároveň zjevně podkopává legislativní úsilí o zkrocení lobbistického vlivu – nebo alespoň o jeho přiznání. Že by snad v tom všem byl nějaký záměr?
Česká republika se tak ocitla v situaci, kdy má zákon, který měl být průlomem v oblasti politické etiky, ale který se v důsledku pozměňovacích zásahů stal jen dalším příkladem právního alibismu. Zákon je přijat, politici si mohou gratulovat, a veřejnost zůstává v přesvědčení, že se situace zlepšila – i když se ve skutečnosti nezměnilo téměř nic.
Zákony mají odrážet veřejný zájem, ne jen vyvažovat tlak různých zájmových skupin. Pokud si politici přivlastňují úspěchy zákonů, které sami zbavili účinnosti, nejde už o politiku, ale o PR a to ještě v podání ministryně spravedlnosti, která ani nevěděla, že nesmí používat magisterský titul.
Jan Klán