Vestec je vrchol s nadmořskou výškou 668,0 m a nejvyšší bod v chráněné krajinné oblasti Železné hory, na jihozápadním hřbetu Sečské vrchoviny v pohoří Železných hor. Zaměřený trigonometrický bod s názvem »Na Babyloně« a žulovým geodetickým označníkem s nivelací 668,01 m n. m. se nachází na ploše zemědělsky obdělávaného pole na katastrálním území obce Slavíkov (v části Horní Vestec) v okrese Havlíčkův Brod náležejícím do kraje Vysočina.
Vrch je kuželovitého tvaru se široce zaobleným vrcholem. Okrajové svahy na jihozápadním úbočí prudce klesají do údolí ve směru na Kladruby, k severovýchodu na Možděnice jen pozvolně. Samotný vrchol je plochý s táhlým příkrým hřbetem, jež se prudce zvedá jako celý jihozápadní okraj Železných hor z údolí řeky Doubravy, která protéká zhruba 4 km od vrcholu Mariánským údolím na katastrálním území obce Libice nad Doubravou. Geologické podloží vrchu tvoří pararula a migmatit, na severním svahu též rula, na východním amfibolit a jihozápadně od vrcholu písčito-hlinitý až hlinito-písčity sediment.
V letech 1953–1956 probíhal ve vrcholové části geologický průzkum na uranové rudy a jiné suroviny, avšak pro malou vydatnost ložiska nedošlo k těžbě. Ústí průzkumné těžební šachty kryje železobetonová deska s letopočtem jejího zbudování (1956) a hornický symbol zkříženého mlátku (druh kladiva) a želízka (nástroje se zaostřením k rozmělňování horniny). V místě jsou již jen nepatrné pozůstatky po průzkumné těžbě, většinou zakryté travním porostem a náletovými dřevinami. V okolí vrcholu se těžila načervenalá rula, používaná pro stavbu silnic a počátkem 20. století se dobývala i jílovitá hlína na výrobu cihel.
Vrch Vestec je někdy uváděn nepřesně jako nejvyšší vrchol Železných hor bez uvedení chráněné krajinné oblasti. Geomorfologický celek s názvem Železné hory je však rozlohou rozsáhlejší a územním vymezením se nekryje s hranicemi CHKO Železné hory.
V údolí mezi vrcholy Vestec v Kameničské vrchovině, přesněji však Babylón (604 m) a Barchanec (624 m) ve Stružinecké pahorkatině, protéká Barchanecký potok, levostranný přítok Slubice, odvádějící vody do řeky Chrudimky pod Jasným Polem. Do údolí s Barchaneckým potokem a průtočným rybníkem Jánuš (též Januš) klade například geolog a petrograf Jindřich Vodička (1920–2006) jihovýchodní hranici Železných hor ve své poslední práci z roku 1997 vydané pod titulem »Železné hory očima geologa«.
Vrcholová část Vestce je snadno dostupná od rozcestníku s turistickou žlutě značenou trasou v Horním Vestci po zpevněné místní komunikaci v prudkém stoupání mezi obydlími, poslední stavení je zhruba 85 m od vrcholu. Ve vrcholové části stojí stožár televizního zesilovače, podle kterého lze Vestec z dálky snadno rozeznat. Výškový trigonometrický bod (Na Babyloně) leží v zemědělsky obdělávaném poli zhruba 130 m od stožáru televizního zesilovače a 150 m od polní cesty (již bez turistické značené trasy) v úseku Horní Vestec – Barovice.
Vrcholová část Vestce poskytuje široký rozhled do krajiny zejména východním až západním směrem. Nejširší rozhledové místo je na jihozápadním svahu, kterým je vedena místní silniční komunikace Horní Vestec – Barovice s cyklistickou trasou č. 4187 a turistickou žlutě značenou trasou Klubu českých turistů, směřující k vrcholu Spálava (662,9 m n. m., významný bod Kameničské vrchoviny, na hlavním hřebeni pohoří Železných hor. Ze silnice je pohled do údolí s řekou Doubravou v Mariánském údolí u městyse Libice nad Doubravou a soutokem s potokem Barovka nad přírodní rezervací Svatomariánské údolí. Lokalita je součástí CHKO Železné hory, převážně již na území geomorfologického okrsku Doubravská brázda.
Přírodní rezervace Svatomariánské údolí je jednou z nejmladších rezervací na území Železných hor v nadmořské výšce 394 – 410 metrů. Důvodem vyhlášení rezervace a předmětem ochrany je přírodě blízký charakter utváření koryta řeky Doubravy a výskyt dobře zachovalých lužních jasanových olšin v navazující nivě. V území se vyskytují vzácné a zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů. Údolí má celkovou rozlohu 13,5 hektaru a zahrnuje 2,5 kilometru toku řeky Doubravy v její přirozené podobě.
Ve vlastním korytu Doubravy je dosud zachována řada aktivních korytotvorných procesů (hloubková a boční eroze, větvení koryta, tvorba břehových nátrží). Celé území má zajímavý geologický i geomorfologický charakter. Severní, plochá část údolí je budována křídovými sedimenty (výběžek Dlouhé meze) s jemnozrnými jílovitými pískovci a prachovitými slínovci, jižní část se strmějším břehem tvoří přeměněné horniny kutnohorského krystalinika, zejména dvouslídné migmatity a ortoruly s vložkami biotitické až svorové ruly.
V olšinách podél řeky se objevují časně jarně kvetoucí sněženka podsněžník a bledule jarní, později nápadná měsíčnice vytrvalá. Na březích Douvbravy je hojná mohutná trsnatá ostřice banátská. Na svazích nad levým břehem jsou mezi kulturními porosty smrku pěkně vyvinuté porosty černýšových dubohabřin s hojnými lípami (velkolistou i srdčitou), místy se objevuje javor klen. Bylinnému podrostu místy dominuje bažanka vytrvalá, vzácně lze nalézt lilii zlatohlavou.
Lokalita je bohatá také na chráněné a ohrožené druhů živočichů, např. rybu vranku obecnou, užovku obojkovou, čápa černého, ledňáčka říčního či vydru říční.
Turistická trasa údolím nevede, přesto je možné ho projít po místních cestách a stezkách od Libice nad Doubravou kolem bývalých mlýnů a brusírny skla nebo z druhé strany ze silnice pod rybníkem Stavenov. Na vstupu do Svatomariánského údolí se pak nachází budova Svatomariánské brusírny skla, díky které toto údolí získalo svůj název. Brusírna skla zde vznikla na konci 19. století.
Budete-li mít někdy čas, projděte si tento kousek Železných hor. Je tu mile a krásně.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora
Diskuze je uzavřena.