Na svatého Jiří vylézají ze země hadi a štíři. Nevím, jak hadi či náš jediný štírek vylezli, ale v každém případě jsem se už letos s mlokem setkal. O mlocích se toho traduje hodně. Například, že chrání stavení před ohněm, či že se z jeho kůže dají vařit čarodějné lektvary a nápoje. Prosím vás, nezkoušejte to!!! Fakt je však jeden, a to, že mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je náš největší ocasatý obojživelník. A také je nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých rozšířený v západní Asii, jihozápadní a zvláště v jižní a střední části Evropy.
Mlok skvrnitý je robustnější obojživelník protáhlého tvaru s krátkými končetinami, poměrně dlouhým a silným ocasem a dosti velkou hlavou se zakulacenou tlamou a vypouklýma očima. Dospělý jedinec je dlouhý 18–28 cm. Nejčastěji se objevují mloci s černě zbarveným tělem se žlutými skvrnami nebo pruhy. V některých lokalitách se objevují i poddruhy se skvrnami pomerančově oranžovými až červenými. To jeho barevné skvrnění má funkci varovnou a odrazující. Sameček a samička se od sebe zbarvením neliší.
Mlok skvrnitý obývá výhradně vlhké lesní lokality, louky nebo pole, mnohdy v blízkosti vodních toků, avšak mimo období kladení larev žije často daleko od vody. Preferuje listnaté nebo smíšené lesy v podhorských lokalitách do nadmořské výšky 1 200 m n. m, nejčastěji 200–600 m n. m.
Aktivní je především v noci a za soumraku, přes den se ukrývá pod listy, kmeny stromů, větvemi, v dírách v zemi nebo pod kameny, kde je chráněn před přímým slunečním zářením. Za deštivých nebo vlhkých dnů však často vylézá ze svých úkrytů i ve dne. Mlok je charakteristický svým pomalým pohybem. Jeho potravou se stávají nejčastěji malí až středně velcí bezobratlí živočichové – žížaly, stonožky, drobný hmyz, pavouci, červi, slimáci. Na přelomu října a listopadu se před nepříznivým zimním počasím schovává do podzemí, kde se drží stálejší vyšší teplota.
Na svou obranu používá jed (směs toxinů, jejímiž hlavními složkami jsou samandarin, samandaron a samandaridin), který produkuje především v příušních žlázách v zadní části hlavy, a pak ve žlázách nacházejících se po stranách hřbetu a na ocase. Samandarin je nejúčinnější látkou mločího jedu, ale ani tak pro člověka není příliš nebezpečný. Pokud se však dostane např. do očí, způsobuje silné pálení. Menším živočichům, kteří se ho snaží napadnout, ale může způsobit silné svalové křeče a zvýšení krevního oběhu v celém těle, spojené s obtížnějším dýcháním; jed ve větším množství pak může takového živočicha i zabít. Díky této schopnosti nemá téměř žádného přirozeného nepřítele, největším nebezpečím je pro něj člověk. V přírodě se dožívají mloci průměrně 20, v zajetí až 50 let.
Mlok skvrnitý je v Česku dle vyhlášky 395/1992 Sb. silně ohroženým druhem. Vinu za tento stav nese lidská činnost především vzestupem automobilismu a ničením a znečišťováním přírodních vodních toků, jezírek a studánek. Na mloka se vztahuje též Bernská konvence, podle níž je zařazen mezi přísně chráněné druhy; odchyt v přírodě je zakázán, živé jedince lze získat jen z registrovaných chovů.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora
Diskuze je uzavřena.