Umírat nechtějí a my máme umírat za ně?

Na úvod tohoto dnešního komentáře mi dovolte několik čerstvých informací, z nichž jsem vytvořil jakousi skládačku, abych dospěl k závěru, že paradoxy dnes neexistují… Ale nepředbíhejme.

Do konce letošního roku by se podle premiéra Petra Fialy mohlo uskutečnit další společné jednání české a ukrajinské vlády. Poslední se konalo koncem října 2022 v Kyjevě. »Česko s Ukrajinou jedná průběžně na všech úrovních, země napadená Ruskem potřebuje především zbraně a munici,« řekl Fiala v rozhovoru s ČTK.

Prezident Petr Pavel ocenil, že česká iniciativa nákupu munice pro Ukrajinu, která se přes dva roky brání ruské agresi, nabrala takové tempo. K iniciativě se do dneška připojilo 20 zemí, řekl dnes Pavel novinářům při návštěvě Zlínského kraje. Premiér Petr Fiala (ODS), který je nyní ve Spojených státech amerických, v pondělí uvedl, že Česká republika má nasmlouváno 180 000 kusů dělostřelecké munice pro Ukrajinu a na zajištění dalších 300 000 kusů pracuje. (ČTK, 16. 4. 2024)

Ministr financí Zbyněk Stanjura v České televizi řekl, že český finanční příspěvek na nákup munice bude mezi 500 miliony a jednou miliardou korun.

Jestli tomu dobře rozumím, vy nás tady holíte tou nejostřejší žiletkou ke všemu ještě na sucho (rozuměj bez barbusu) a věčně ožralí, arogantní a sprostí páni Ukrajinci si tu za peníze ze státní kasy válí prdele, což? »V České republice se nachází 94 643 mužů ve věku od 18 do 65 let, kteří mají dočasnou ochranu v souvislosti s válkou na Ukrajině,« uvedla Hana Malá z odboru tisku ministerstva vnitra.

V Polsku se podle údajů tamní Zdravotní pojišťovny (ZUS) nyní oficiálně nachází 235 tisíc Ukrajinců v branném věku. Ve skutečnosti jich je 371 tisíc a možná i více, protože ne všichni jsou v ZUS zaregistrováni. I když jde o bojeschopné muže, na návrat do vlasti a nástup do armády většina z nich nepomýšlí, zjistila Gazeta Wyborcza.

Ovšem pozor, pořád se bavíme o oficiálních údajích, resp. o počtech, které mohou být a podle mě i jsou mnohem vyšší.

Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba se obrátil na Ukrajince, kteří uprchli před válkou ze země, aby se vrátili a »pomohli Ukrajině bojovat a přežít«.

Jenže oni nechtějí umírat ani ti doma. »Miluji svou zemi. Ale nemohu zabíjet a nechci zemřít,« cituje list The Guardian jednatřicetiletého Serhije, který dobrovolničí v Charkově a je jedním z těch, kteří do bojů zatím přímo nezasáhli. »Všichni jsou unaveni válkou. A z této vlády. Panuje tu takový ‚jděte se vycpat‘ postoj.« Toto skrývání se před úřady není na Ukrajině ojedinělé. Například Oleksandr, další z Guardianem oslovených Ukrajinců, se ale přestěhoval naopak do bohatší čtvrti, kam důstojníci tolik nechodí, a ven vychází jen výjimečně. (zdroj: seznamzpravy.cz)

A když už stahuje kalhoty i takový ostřílený protiruský diverzant, jakým je bývalý starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (ano, ten, jenž »zatknul« a uklidil Koněva…, to pro pořádek, abychom my nezapomněli a on i ve spánku věděl, že na něho pořád myslíme), to už je co říct. Před pár dny na svém facebooku napsal:

»Není to nijak radostný téma, ale bohužel je to nutný. Věřím, že bychom se jako Česká republika měli připojit k postoji Polska a Litvy. Tyhle země u nich žijící bojeschopné Ukrajince ‚motivují‘ k návratu do vlasti. Ani omylem nejde o nějaké nahánění lidí po ulici. Stát má ale dost možností, jak omezit míru komfortu, kterou v dané zemi konkrétní osoby mají a tím je dostat zpět na Ukrajinu přirozenou cestou. Třeba nižší dávky, povolení k pobytu a další nástroje. Vždycky, když s někým z ukrajinské strany jednám, je to to první, o co nás prosí. Hned po munici. Je mi jasný, že se mi v komentářích sejde opět hodně mudrlantů. Sám z toho nemám radost, ale pokud Česko a mnoho dalších zemí podporují Ukrajinu tak rozsáhle, jako to děláme, měli by svůj díl práce odvést i ti, kteří se tomu nyní snaží vyhnout a o jejichž budoucnost jde především.«

Najednou… Že by počínající strach ze sílícího hněvu obyvatelstva, jenž bude v blízkých týdnech a měsících bezpochyby gradovat? A k tomuto všemu hrozí, že na Ukrajinu se podívají i čeští vojáci, byť gen. Řehka a spol. to zatím rezolutně popírají – a kdo ví, proč najednou musel od vesla bezprostředně po návštěvě centrály CIA šéf vojenského zpravodajství Beroun (hodně se v zákulisí šeptá o tom, že nechtěl mít nic společného s tím, co se v souvislosti s právě řečeným připravuje…) – tedy čeští vojáci namísto těch ukrajinských, kteří sem přijeli na dovolenou, jejich manželky tu rodí, nechávají se tu sborově operovat a domů si posílají luxusní bouráky.

Do teď každá doba měla své výrazné paradoxy. Kromě té dnešní. Dnes žijeme v totálním blázinci, a v blázinci se všechny paradoxy stírají, protože vše paradoxní (= bláznivé) je v těchto zařízeních považováno za normální.

Robert Fish