Od oné doby uplynula dlouhá staletí. Velmi dlouhá a přesto nás stále irituje. O čem píši? O Třicetileté válce, kdy každý třetí Čech padl nebo byl vyhnán ze své vlasti. Ti, co zbyli, pak přestali svobodně dýchat a museli se podřídit novým pánům, kteří se náhle ocitli na starých hradech a zámcích. Byli vítězi a vítěze je třeba odměňovat, i když ti neznali slovo česky, ale vybojovali katolické víře a Habsburkům na dalších několik století vládu nad českými zeměmi. Ti ostatní, co žili v podhradí, byli nuceni shrbit záda, přestoupit na katolickou víru (někdy ani to nebylo třeba, protože Cuius regio, eius religion – čí země, toho náboženství) a každou neděli anebo při pouhém setkání políbit ruku svému knězi Otci. Z Milosti Boží a mocného katolického kléru mohli někteří občas některého ze svých synů poslat do semináře nebo do služby k novým pánům a tím dokázat svůj odklon od víry svých předků. České země totiž před Bílou horou byly většinově nekatolické.
Dnešního dne vzpomínám v této souvislosti na jedno poučné datum. To rozhodnutí bylo podepsáno 15. dubna roku 1624, tedy přesně před čtyřmi sty léty. Podepsal ho císař Ferdinand a koncipoval zřejmě tým konvertity ke katolictví knížete Karla I. z Lichtensteina, jenž byl jmenován místodržícím v Čechách, a který příkaz také okamžitě začal uskutečňovat (mimochodem nyní se Lichtensteinova role podle režimních propagandistů mění, prý se do poslední chvíle snažil napomáhat odsouzeným na Staroměstském náměstí, což vyvolává okamžitě otázku, v čích jsou službách?).
O jaké rozhodnutí šlo? Byl jím vyhlášen zákaz udělování městských práv nekatolíkům. Teprve později bylo vyhlášeno Obnovené zřízení zemské, které plně předalo moc katolické církvi a jejímu panstvu. To už ovšem celé školství, včetně univerzity, převzali jezuité. Nás však zajímá ono zmíněné rozhodnutí staré právě čtyři sta let. Znamená totiž, že svobodný člověk nemá právo na »provozování svého řemesla«, své živnosti, své práce, která ho živí, pokud není politicky (také víra je politikum) na správné straně. Nemůže, když se neuživí, tady tedy ani žít. Tehdejší řešení? Buď přestoupí na katolickou víru anebo musí opustit zemi a většinu svého majetku tu zanechat. Mnozí tak učinili.
Je o čtyři sta let později. Může se v této době něco takového stát? Zdá se, že nikoli, ale není tomu tak. Jen formulace nařízení je jiná. Příklady? Co jiného je třeba zrušení škol s jiným než »státním« jazykem a to i v místech, kde menšina skoro padesátiprocentní hovoří po generace jazykem jiným? Nebo vytvoření kategorie »neobčanů«, tedy lidí nemajících v zemi občanská práva, jako se tomu stalo v pobaltských zemích, protože jejich mateřštinou je ruština a mnohdy jsou zde většími starousedlíky než přišedší Livoni s řádem Německých rytířů?
A u nás? Stále platí lustrační zákon, který omezuje některá povolání pro vymezené skupiny lidí, kteří nebyli nikdy nikým odsouzeni. Zákon, který při svém přijetí byl kritizován i Radou Evropy. Nově pak vešlo v platnost odebrání části důchodu těm, kteří v minulosti byli zvoleni do nějaké konkrétní často vlastně čestné funkce. Charakteristické je, že návrh prosadil vůdce lidovců, tedy strany velmi úzce propojené s katolickou církví.
Nyní je ve hře další série podobných opatření. Tentokrát týkajících se všech, kteří chtějí ukončení válečného běsnění. Ti prý jsou ohrožením svobody a demokracie. Co oni nebudou smět? Zatím nebylo specifikováno, ani to, jak budou tyto »plevy« odděleny od k životupotřebného »obilí«. Jsou tu také senioři, kteří se ve volbách přiklánějí k opozici. Řada opatření proti nim byla již přijata, i když zdůvodňovaná »úsporností«. Co jim moderní Ferdinandové zakáží? Co z nich udělá »podlidi«? Jenže tito »podlidé« nemají kam utéci. Tady odevzdávali hodnoty, tady si vydělávali na současný důchod a těžko by někde jinde znovu »zapustili své kořeny«. Navíc ani Unie není k takovým lidem vstřícná a každého, kdo nezastává »její pravdu«, se snaží vydělit z té »jedině správné společnosti«.
Před čtyřmi sty lety, dne 15. dubna 1624, císař Ferdinand Habsburský a jeho konvertita Karel I. z Lichtensteinu a další překabátěnec Valdštejn Česko měnili k obrazu svému a své katolické církve. Účel jim světil prostředky. Proto málo dbali na humanitu učitele Komenského, právníka Stránského či Nejvyššího dvorského sudího Petra II. ze Švamberka. Tehdy ještě bylo kam utéci nebo se snažit přečkat bezpráví, přetrpět jazykovou druhořadost a to vše s vírou, že všechno jednou skončí. Tři sta let trvala tato víra.
Je to dnes čtyři sta let, co byl Ferdinandův »dekret« podepsán a začal se uskutečňovat. Mnohé se od té doby změnilo. Jen snaha získat vládu nad jinými a to všemi prostředky, které jsou k dispozici, některým zůstala. Když tito Ferdinandové nevědí, jak dál a bojí se o svá privilegia, vymyslí opatření, která by je udržela u moci. V našem případě jde např. o tzv. korespondenční volbu a čestné prohlášení o českosti, jež ani nelze zkontrolovat. A také to, co jsem vlastně již uvedl. Pak slova o svobodě a demokracii přestanou mít smysl. Tím méně jejich věcný obsah.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.