Štefánik – jeden ze tří

Na vrchu Bradlo nepříliš vzdáleném od Bratislavy je pomník. Jeho autorem je Dušan Jurkovič. Uvnitř je hrob s ostatky devětatřicetiletého Milana Rastislava Štefánika a tří italských pilotů, s nimiž společně zahynul. Je odtud vidět daleko do kraje. Jakoby ti, co sem přicházejí, a ti, jejichž ostatky jsou uvnitř, chtěli svým pohledem obsáhnout celé Slovensko. Kdysi jsem se sem také podíval, potvrzuji to. Jurkovič nemohl lépe vystihnout místo Štefánikova posledního zastavení. Na jedné straně je jeho Slovensko s možností vidět až na Moravu, na druhé touha po dálkách s tisíci míst, která jsou spojena s jeho jménem. Tady nezahynul, tady byl ale pohřben, aby z oněch cest a bloudění světem tu »zakotvil«, byl nadobro doma a svá rodná místa měl na dosah.

Před sto pěti lety, dne 4. května 1919, se letadlo, kterým se po šesti letech vracel do rodného kraje, zřítilo z výše několika desítek metrů. Člen »velké trojky« – Masaryk, Beneš, Štefánik – najednou nebyl. Byla to pro vývoj státu tragédie, nebo naopak vyřešení problému, který mohl nastat a tím vlastně nenastal?

Na počátku byla rodina slovenského evangelického faráře z Košariské u Myjavy, pak studia slovenského gymnázia v Revúci a v Prešpurku (v Bratislavě), pak Praha a zdejší studia, spolek Detvan, v němž se stal předsedou, krátký pobyt u přítele Vavro Šrobára v Ružomberoku a znovu Praha, ale už nikoli studium stavebního inženýrství, ale astronomie a fyziky. Tady navštěvoval i přednášky profesora Masaryka, což mu umožnilo se k němu později lidsky přiblížit. Následovala studia v Curychu, opět Praha se spoluprací se Šrobárem při vydávání jeho Hlasu a s Herbenem zase Času, přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, obhajoba disertační práce Nové hvězdy z doby předtychonovy, Paříž. Tady jeho přáteli zase byli B. Kafka, Španiel, Boettinger. Konečně však zde dostal práci u slavného profesora Janssena v Meudonu a díky tomu mohl i pozorovat hvězdy z observatoře na Mont Blancu, zatmění Slunce ze španělské Alcosebry.

Měl úspěchy, dostal francouzské občanství a s ním i pověření vést francouzskou výzkumnou expedici do Turkestánu a při tom se zastavit i v ruském Pulkovu a také u Lva Tolstého. Měl však problémy se zdravím. Žaludek ho po návratu do Francie donutil strávit nějaký čas v léčebně v Chamonix. Po návratu do Paříže se však začal věnovat také metereologii. Znovu se proto vydal do světa. Do severní Afriky, kde hledal místo pro hvězdárnu, aby nakonec ve službách francouzské vlády odejel na Tahiti pozorovat Halleyovu kometu. Výsledky mu přinesly světovou proslulost a vysoké vyznamenání od francouzské vlády. Proto mu byl svěřen úkol v Ekvádoru vybudovat síť metereologických stanic.

Válka ho zastihla jako dobrovolníka ve francouzské armádě. Zdraví ho limitovalo. Stal se metereologem letectva a sám pilotem a vlastně poté, co ze zdravotních důvodů musel odejít z fronty, také platným členem Masarykova týmu. Jeho známosti především v Itálii a Francii umožnily vznik zdejších částí československých legií, jeho konexe v Itálii pak větší zaměřenost na italské spojenectví. To vedlo ke značným sporům s dr. Benešem, který preferoval Francii. Nic ovšem nemohlo změnit jeho přesvědčení o nutnosti vytvořit samostatný stát Čechů a Slováků.

To vše a jeho občanství a angažovanost mu umožnily propůjčení francouzské generálské uniformy. Ani to však jeho proitalský kurs nezměnilo. Vliv mělo i zasnoubení s markýzou Benzoni, kterou si po skončení války měl vzít.

Skončila tedy válka, vznikla republika, kterou pomáhal spoluvytvářet. Musel se vrátit domů. Byl jmenován ministrem války, odpovídal za naše legie v zahraničí. Doma už byly francouzští a italští legionáři, účastnili se dokonce bojů o hranice republiky, zvláště pak ve Slezsku a na Slovensku. Zvolil tedy přistání v rodném kraji. Tam vládl jeho přítel Šrobár.

A jsme u dosud nevyjasněných »bílých míst«. Koncem »devadesátek« a počátkem 21. století se na Slovensku vyskytly názory, jež prezentoval zvláště nacionální politik Ján Slota. Prý Češi nechali Štefánikovo letadlo sestřelit. Konkrétní příkaz měl vydat dr. Beneš. Ten ovšem byl stále ještě v Paříži. O termínu příletu Štefánikova letadla vědět nemohl. Pak se objevilo tvrzení, že ministr se měl přes pád z výšky přes šedesát až osmdesát metrů zachránit. Jen byl vážně poraněn, a aby akt byl dokonán, tedy odstraněn, měl mu někdo na zemi prostřelit hlavu. Fáma se začala šířit. Zlovolná, když se navíc dostane do médií. Známe to i z doby pozdější, kdy se podobnou pomluvou podařilo svrhnout premiéra Fica a zvolit do čela státu pravicovou, jasně proevropskou vládu. Stejně jako tomu bylo u nás při zveřejnění tzv. Kubiceho zprávy, jež uzmula volební vítězství tehdy ještě Paroubkovým sociálním demokratům.

Jak původní vyšetřovací zpráva, tak současní historici, tuto variantu popřeli. Ani letadlo nebylo žádnou střelou poškozeno. Jenže fáma má »své nožičky« a běhá, jak chce. Zkus potom přesvědčit »nevěřící Tomáše«, když se to navíc »hodí do krámu«.

Tvrzení o tom, že byla vybrána špatná přistávací dráha, se brzy také ukázala jako lichá. Tehdy ještě Bratislava neměla své letiště. Byly proto k přistávání vybrány dvě dráhy. Jedna ve Vajnorech, druhá o deset, dvanáct kilometrů dál. Jako na potvoru se v letadle ještě nad Rakouskem poškodila vysílačka a to letělo jen podle mapy a s vědomím, že vše bylo dohodnuto předem. Mohli přistát ve Vídni, aby ji opravili, ale čest letců, možná za Štefánikova podněcování, rozhodla jinak. Byli to ovšem dobří piloti. Místo neminuli, našli i přistávací plochu. Pokusili se přistát, ale kola se propadala do podmáčené louky a tak znovu vzlétli. Zakroužili nad městem – to je už bylo i okem vidět – a letěli na druhé místo. V té chvíli vyjížděl Šrobár se svým česko-italským doprovodem k místu přistání. Dříve to být nemohlo, protože teprve v tuto chvíli se sami mohli okem přesvědčit, že ministr přilétává. Do té chvíle nevěděli, kdy přiletí.

Nad místem přistání prý najednou, už nízko nad zemí, letadlo zakolísalo. Prý bylo slyšet dokonce výbuch. Potom následoval volný pád. Údajně Štefánik, nikoli někdo jiný, při něm z letadla vypadl. Nebo vyskočil? Nepomohlo mu to. Když doběhli první lidé, shodou okolností vesničané, kteří pracovali na poli, byl již mrtev.

A nyní jsme u fabulací. Počasí prý nebylo dobré. Proč letěli? Vysílačka byla za letu mechanicky poškozena, nebo ji někdo poškodil předem? Tělo ministra se nalezlo kousek od trupu letadla – znamenalo to, že opravdu vyskočil anebo ho někdo vyhodil s cílem zabít? Hloupé otázky chtějí hloupé odpovědi. Do toho všeho konspirační teorie. Válka s »rudými Maďary« probíhala v blízkosti Bratislavy. Byli to oni, kdo vystřelili? Nebo jiná varianta střelby: Stříleli čeští vojáci, když se objevilo letadlo, jež mělo na trupu barvy neznámého letectva, které se podobaly maďarskému leteckému označení? A vůbec, kde byli ti vojáci, když to na přistávací ploše a kolem ní nebylo? Strefit se z nemalé dálky tehdejšími puškami jedinou střelou do letícího letadla bylo zhola nemožné a rovnalo by se zázraku.

Mnoho otázek, žádná normální odpověď. To skýtá možnost pro úplnou kanonádu výmyslů. Nejen tomu Slotovu.

Jisté je ovšem jedno. Smrt M. R. Štefánika vyřešila problém, který by musel být v brzké chvíli řešen. Československo mělo totiž dva ministry »pro armádu«. Jedním byl Štefánik, druhým předseda socialistů Klofáč. Ten prvý odpovídal za vojáky v zahraničí, včetně těch, kteří se Transsibiřskou magistrálou posunovali k vytouženému přístavu, jenž by uzavřel jejich anabázi. Po jejich návratu domů už neměl generál Štefánik čemu velet.

Ten druhý odpovídal za armádu na území Československa a tedy i bojující ve válkách, které tehdy byly vedeny s bojechtivými sousedy. Tomu po návratu legií ze zahraničí začaly i ony podléhat.

A Štefánik? Vládu složily politické strany a on nebyl členem ani jedné z nich. Vládní křesla byla rozdělena, pro něj doma takové nezbylo. Prý sám TGM uvažoval, kam ho zařadit. Jako ministr pro Slovensko se totiž on, »lev salónů« a vysokých jednání, nehodil. Tam bylo potřeba administrátora, který poničenou zemi postaví alespoň zčásti na nohy. Na to Štefánik neměl. Možná, že si to sám uvědomoval, i proto namísto do Prahy letěl na rodné Slovensko. Střet s Benešem o další směřování země, zda vůdčím partnerem bude pro nás Francie či Itálie, nebyl sice dobojován, ale Benešova rozvážná politika měla v Paříži při mírovém jednání úspěch. Znamenala dokonce vytlačení tehdejšího premiéra Karla Kramáře z premiérských pozic. A za ním při tom byla stále mocensky silná státoprávní (národní) demokracie. Jak by tedy on, Štefánik, mohl nad Benešem uspět? Logika vývoje se totiž přikláněla k Francii, jež v té době vládla evropské politice. O tom jistě přemýšlel nejen Masaryk, ale i celá politická reprezentace, jež se po 28. říjnu 1918 chopila moci, a jistě také sám Štefánik. Také to spíše potvrzuje, že rozhodnutí přistát v Bratislavě bylo uvážené. Jeho smrt další problémy vyřešila. Nepíše si mi to lehce, ale byla zřejmě i vítaná. Nic na tom nemění pozdější oslavy Štefánikových narozenin, ani zobrazování tří pilířů státu: TGM, Beneše a Štefánika.

A pro nás budoucí? Ti tři měli svůj nezastupitelný význam při snaze o vznik naší republiky. Každý ke kamenu republiky přinesl svůj díl. Všem šlo konečně o svébytnost našich národů a o jejich další národní rozvoj. Na rozdíl od dnešních politiků, o jejichž čistých úmyslech pochybuji.

Jaroslav Kojzar