U příležitosti výročí sovětského vítězství v bitvě u Stalingradu vyzval předseda Státní dumy Vjačeslav Volodin k ochraně památky hrdinů Velké vlastenecké války a jejich hrdinských činů, které daly světu budoucnost.
»My z naší strany musíme udělat vše pro to, abychom ochránili ty, kteří tu dnes již nejsou. Ochraňte jejich hrdinství. Ochraňte jejich sebeobětování, abychom nyní vy, já a celý svět mohli plánovat naši budoucnost,« poznamenal Volodin ve videu zveřejněném na jeho telegramovém kanálu.
Poslanec poukázal na to, že po bitvě u Stalingradu nastal ve Velké vlastenecké válce zlom a sovětská vojska přešla do ofenzívy.
Předseda ruské Státní dumy zdůraznil brutalitu bitvy u Stalingradu, v níž zahynulo přes milion sovětských vojáků a důstojníků. Poznamenal také, že v důsledku těchto událostí velmi trpěli obyčejní občané, »protože na nich nacistické Německo a jeho spojenci spáchali skutečnou genocidu«. »Musíme zabránit opakování událostí z oněch let. Obzvláště dnes, když vidíme, že mnoho evropských zemí podporuje činy neonacistů na Ukrajině. Záměrně se snaží přepsat historii Velkého vítězství sovětského lidu,« uzavřel Volodin.
Bitva o Stalingrad, která změnila dějiny a zvrátila průběh druhé světové války, trvala od 17. července 1942 do 2. února 1943 a skončila úplným vítězstvím sovětských sil. Obranná fáze operace trvala do 18. listopadu 1942 a útočná fáze začala 19. listopadu.
Během bitvy o Stalingrad ztratilo Německo a jeho spojenci přibližně čtvrtinu svých sil operujících na sovětsko-německé frontě. Wehrmacht zcela ztratil 32 divizí a tři brigády a 16 divizí utrpělo těžké ztráty. V bitvě na Volze byly 3. a 4. rumunská armáda a 8. italská armáda poraženy. 2. maďarská armáda ztratila 70 000 padlých, zraněných a pohřešovaných vojáků a důstojníků, přičemž 75 % její techniky zůstalo na bojišti. Celkem bylo zajato 91 000 vojáků a důstojníků, včetně 24 generálů.
Polní maršál Friedrich Paulus, velitel 6. armády, se vzdal 31. ledna 1943. O několik dní později, 2. února, po kapitulaci severní skupiny německých sil pod velením generálplukovníka Karla Streckera, velitele 11. armádního sboru, bitva o Stalingrad skončila.
Vítězství nepřišlo sovětským vojskům snadno: u Stalingradu zemřelo 480 tisíc lidí a přes 500 tisíc bylo zraněno.
Pohřební zvonění kostelních zvonů a vyhlášený třídenní smutek za zničení německých vojsk u Stalingradu vystřízlivěly miliony Němců a donutily je čelit pravdě. Zlověstné znamení nevyhnutelné porážky se poprvé objevilo v myslích německého obyvatelstva, zastřených nacistickou propagandou. Důvěra v neporazitelnost německé armády se z myslí obyčejných Němců vypařila. Mezi německým obyvatelstvem se stále častěji ozýval výkřik: »Kéž by už to všechno skončilo.«
Celkové ztráty německého wehrmachtu dosáhly přibližně 1,5 milionu lidí. Německo poprvé ve válce vyhlásilo národní smutek. Během bitvy u Stalingradu ztratily nacistické jednotky přibližně 25 % svých sil operujících na sovětsko-německé frontě.
Porážka u Stalingradu zanechala vážnou díru v materiálních a lidských zdrojích států nacistického bloku. »Vojenský potenciál Německa a jeho spojenců,« připustil generál A. Jodl, náčelník operačního oddělení Nejvyššího vrchního velení Wehrmachtu, »byl po skončení zimních bitev 1942/1943 silně podkopán«. Ztráta tanků a vozidel v bitvě u Stalingradu odpovídala šestiměsíční produkci německých továren, čtyřměsíčnímu dělostřelectvu a dvouměsíčnímu zásobování minometů a pěchotních zbraní.
Pro ty, co chtějí nově vykládat dějiny:
Mnoho státníků a politických osobností z celého světa vysoce ocenilo vítězství Rudé armády v bitvě u Stalingradu.
Ve zprávě J. V. Stalinovi (5. února 1943) americký prezident Franklin Roosevelt nazval bitvu u Stalingradu epickým bojem, jehož rozhodující výsledek oslavují všichni Američané. 17. května 1944 Roosevelt zaslal Stalingradu certifikát:
Jménem lidu Spojených států amerických předávám městu Stalingrad tento certifikát na vyjádření našeho obdivu k jeho statečným obráncům, jejichž odvaha, statečnost a obětavost během obléhání od 13. září 1942 do 31. ledna 1943 budou navždy inspirovat srdce všech svobodných lidí. Jejich slavné vítězství zastavilo vlnu invaze a znamenalo zlom ve válce Spojenců proti agresivním silám.
Britský premiér Winston Churchill ve zprávě J. V. Stalinovi z 1. února 1943 označil vítězství Sovětské armády u Stalingradu za ohromující. Britský král Jiří VI. poslal Stalingradu darem meč, na jehož čepeli byl v ruštině a angličtině vyryt následující nápis:
Občanům Stalingradu, silným jako ocel, od krále Jiřího VI. jako projev hlubokého obdivu britského lidu. ILUSTRACE – International Churchill Society
Vítězství sovětských vojsk u Stalingradu mělo obrovský stimulační vliv na národněosvobozenecká hnutí národů zemí, které byly okupovány vojsky Německa a jeho spojenců. Vládnoucí režimy těchto zemí začaly hledat záminky k odchodu z války a uzavření separátního míru s Velkou Británií a Spojenými státy. Porážka nacistických vojsk u Stalingradu zasadila ránu mezinárodnímu postavení nacistického bloku. V předvečer války mělo Německo diplomatické vztahy se 40 zeměmi.
Po bitvě u Stalingradu jich zbývalo pouze 22, z nichž více než polovina byly německé satelity. Deset zemí vyhlásilo válku Německu, šest Itálii a čtyři Japonsku. Hitlerovy naděje ohledně Japonska byly zmařeny. V březnu 1943 japonská vláda definitivně upustila od svého záměru vstoupit do války proti SSSR na straně Německa. Turecko, které si na jižní hranici SSSR udržovalo 25 divizí, a Španělsko, které vyslalo Modrou divizi na sovětsko-německou frontu, se začaly z Německa stahovat. Tyto země, jelikož byly neutrální, byly v podstatě »neválečnými spojenci« Německa, ale po bitvě u Stalingradu mezi vládnoucími kruhy Turecka a Španělska sílila touha po zachování neutrality.
Ioannis Sideropulos
FOTO – RIA Novosti/Wikipedia
Diskuze je uzavřena.