Když byly An Anovi (pseudonym) téměř čtyři roky, všimla si jeho matka problému: chodil nejistě, nereagoval na své jméno a jeho pozornost vydržela pouze několik sekund, když se soustředil na jediný předmět.
»Tehdy jsme nevěděli, že je autista, ale mysleli jsme si, že se opožďuje v mluvení, a doufali jsme, že na jeho řeči zapracujeme,« řekla An Anova matka. Po třech měsících rehabilitačního výcviku v Centru speciálních služeb pro děti Sing-kuang (Hvězdný svit) poprvé v životě řekl slovo »máma«. Když ho matka slyšela vyslovit toto slovo na záznamu, rozplakala se.
»Od zoufalství k naději to jde ráz naráz,« řekla.
Čchen Č‘-fang je ředitelkou a učitelkou centra ve městě Sin-ťing, hlavním městě severozápadní čínské provincie Čching-chaj. Říká, že ačkoli jsou děti v tomto středisku uzavřené a někdy trochu odlišné, v jejích očích září jako hvězdy a všechny jsou jedinečné.
51letá Čchen má syna, kterému byl diagnostikován autismus. Stejně jako mnoho rodičů dětí s autismem se potýká s obtížemi a tvrdě pracuje na tom, aby jim pomohla.
Autismus je neurovývojová porucha charakterizovaná různým stupněm narušení komunikačních schopností a sociálních interakcí. Dětem s autismem se v Číně někdy říká »děti hvězd«, protože jsou často vnímány jako osamělé a mohou mít netradiční emoční reakce, jazykové schopnosti nebo sociální dovednosti.
Zpráva o vzdělávání v oblasti autismu ukázala, že v roce 2019 bylo v Číně více než 10 milionů osob s poruchou autistického spektra, z toho asi dva miliony dětí ve věku do 12 let.
Hledání služeb
Čchenbylo 30 let, když si poprvé všimla, že vývoj jejího syna je neobvyklý.
Bylo to v roce 2002. Jejímu synovi Siao Čchiangovi (pseudonym) byl více než rok a neřekl ani slovo. Myslela si, že je prostě introvertní, ale situace se po určité době nezměnila.
Vyhledala lékařskou pomoc a modlila se za něj, ale bylo to marné. »Vyzkoušela jsem všechny metody, které jsem viděla v televizi a na internetu. Nic nezabíralo,« vzpomíná. Jednoho dne viděla v televizi pořad o rodině s autistickým dítětem. Uvědomila si, že dítě v televizi se chová úplně stejně jako Siao Čchiang, a sebrala odvahu a oslovila redakci pořadu.
Během rozhovorů se dozvěděla, že Siao Čchiang pravděpodobně není introvertní, ale může mít autismus a potřebuje rehabilitační cvičení a intervenční léčbu.
V roce 2004 byl Siao Čchiangovi diagnostikován autismus. O rok později dala Čchen výpověď v zaměstnání a doprovodila syna do města Lan-čou, hlavního města severozápadní čínské provincie Kan-su, aby vyhledala rehabilitační cvičení, protože v Čching-chaji takové služby nebyly k dispozici.
Naštěstí Siao Čchiang během roku tréninku udělal rychlé pokroky a brzy byl schopen mluvit v celých větách.
Dokonce se zúčastnil vystoupení s dalšími dětmi s autismem.
Když zpívali a tančili na jevišti, jejich rodiče plakali, řekla Čchen. »Bylo to poprvé, co jsem se cítila šťastná od chvíle, kdy jsem se o něj začala bát,« řekla. »Zpívala skupina dětí a můj syn byl jedním z nich, ne jen přihlížejícím.«
Tento okamžik přiměl Čchen k založení centra služeb pro autisty ve svém rodném městě Sin-ťing.
»Díky tomu získají děti s autismem v Sin-ťingu přístup k rehabilitačnímu výcviku přímo ve svém bydlišti a rodiče budou mít možnost vidět své děti, jakmile přijdou každý den domů,« řekla.
V roce 2015 bylo založeno Centrum speciálních služeb pro děti Sing-kuang. Tato nezisková organizace poskytuje včasný rehabilitační výcvik a intervenci pro děti s autismem, mentálním postižením a poruchami řeči.
V současné době centrum poskytuje služby 132 dětem a má 38 učitelů. Na každé z dětí ve věku od dvou do šesti let dostává měsíční státní příspěvek ve výši 2000 jüanů (asi 277,83 amerických dolarů), na každé z dětí ve věku od sedmi do 17 let 800 jüanů. Prostory centra poskytuje Svaz zdravotně postižených osob v Sin-ťingu, vše zdarma.
Nabídka naděje
Čchen má vysokoškolský titul v oboru předškolní výchovy a vycestovala do Pekingu a východočínského města Čching-tao, aby se naučila, jak vzdělávat děti s autismem.
»To, co děti s autismem nejvíce potřebují, není soucit nebo lítost, ale vzdělání,« řekla a dodala, že rehabilitační cvičení jim má pomoci začlenit se do společnosti jako ostatní děti.
Čchen uvedla, že její organizace poskytuje kurzy šité na míru různým dětem podle jejich schopností a nadání. Pokud jsou jejich sportovní schopnosti slabé, centrum pro ně zajistí tělesná cvičení. Pokud jsou jejich praktické schopnosti slabé, zorganizuje různé aktivity, jako je malování a skládání papíru.
Po vybudování pevných základů v raném věku se děti ve vyšších třídách učí především společenskou etiketu a společenská pravidla prostřednictvím cvičení a výuky v terénu, což je v budoucnu připraví pro běžné školy a normální život, uvedla.
Při jedné z nedávných hodin byly po stranách třídy rozmístěny stoly a židle a uprostřed byla ulička, kterou vyučující se studenty simuloval jízdu autobusem.
»Můžeme si sednout na prázdná místa. Pokud jsou sedadla obsazená, měli bychom si vedle nich tiše stoupnout,« řekl vyučující. »Pokud se cítíme špatně, měli bychom se zeptat: ‚Může mi někdo nabídnout místo? Za nic netahejte, neškubejte ani do ničeho nemlaťte‘.«
Někdy může být vyučování nebezpečné.
Jednou v jazykové třídě jedno dítě nedokázalo správně vyslovit slovo. Dítě postupně zneklidnělo a koplo Čchen do prsou. »V takových chvílích musíme předstírat, že se nic nestalo, abychom neposilovali násilnické sklony,« řekla. »Postupem času se děti naučí vyjadřovat své emoce slovy a prostřednictvím jiných úkonů.«
Nesčetněkrát přemýšlela o tom, že to vzdá, řekla. »Jsem jen matka. Stojí to za to?«
»Ale pokaždé, když vidím, jak se dítě naučí nějakou činnost, například sbírat hůlkami fazole, nebo říct pár jednoslabičných slov, mám pocit, že všechna ta dřina stojí za to.«
Mnoho dětí, které v centru absolvují rehabilitační výcvik, se dokáže samostatně najíst, dojít si na toaletu, nakoupit a odjet domů autobusem.
Některé děti se vrátily do běžných škol. Občas si zavolají přes videohovor s učiteli ve středisku, aby se dozvěděly, jak se jim daří.
An An se dobře přizpůsobil. Nyní devítiletý chlapec chodí do třetí třídy základní školy.
Siao Čchiang se také dobře přizpůsobil. Nyní dvaadvacetiletý chlapec vykonává výpomocné práce, například vyrábí aktovky. Za práci dostává zaplaceno – někdy i více než 100 jüanů – pokaždé, když ji dokončí.
Čchen doufá, že díky jejímu úsilí bude této zvláštní skupině věnovat pozornost více lidí a více autistických dětí se bude moci začlenit do společnosti.
(Xinhua)