Pocházejí z různých koutů světa, ale spojuje je stejná odvaha vytrvat v těžkostech a zazářit v obyčejném životě. Ženy přepisují definici síly svými inspirativními příběhy napříč kontinenty a kulturami.
Jejich příběhy překračují hranice a jazyky a utvářejí společný příběh o odolnosti, kreativitě a naději, který rezonuje s duchem Globálního setkání lídrů o ženách. Jejich cesty nejsou jen poznámkami pod čarou jedné éry, ale také srdcem společné lidskosti.
Dělat malé věci s velkou láskou
Před malým řemeslným obchodem s názvem »Blue Sheep« v Čcheng-tu, hlavním městě jihozápadní čínské provincie S‘-čchuan, se konala speciální rozlučková oslava. Čestným hostem byla starší britská žena, Rachel Grace Pinnigerová, která posledních padesát let zasvětila svůj život práci v zahraničí.
Pinnigerová se narodila v roce 1945 v anglickém Shaftesbury do lékařské rodiny jako nejmladší dcera. Po absolvování univerzity v Bristolu v roce 1968 se vzdala dobře placené a stabilní kariéry a vydala se na odyseu napříč konfliktními zónami a oblastmi postiženými katastrofami v Asii a Africe, kde se věnovala lékařské kariéře v oblasti zdravotní péče a vzdělávání v 15 rozvojových zemích.
V roce 2008 přijela do jihozápadní čínské provincie S‘-čchuan, aby pomáhala s humanitárními akcemi po zemětřesení ve Wenchuan a s programy vzdělávání pro postižené přeživší. Když přemýšlela, jak by jim mohla dále pomoci, našla inspiraci v jejich jemných ručně vyráběných řemeslných výrobcích bohatých na etnický charakter a rozhodla se pro ně vytvořit udržitelné prodejní kanály.
V roce 2013 založila Pinnigerová v Čcheng-tu skromný obchod Blue Sheep, který prodává ruční výrobky vyrobené lidmi se zdravotním postižením nebo rodinami v tíživé situaci. Když poprvé navrhla otevření obchodu, mnozí ji odrazovali. »Všichni říkali: ‚Nedělej to, selže to,‘« vzpomíná. Ale ona se nenechala odradit. »Říkala jsem si, že pokud to po roce nebo dvou selže, není to žádná tragédie.«
O více než deset let později její obchod nejen přežil, ale i prosperuje. V obchodě je vystaveno asi 20 000 ručně vyráběných výrobků od 13 etnických skupin. Za posledních deset let obchod podpořil více než 1000 znevýhodněných osob v S‘-čchuanu.
Rachel Grace Pinnigerová (druhá zprava) poslouchá příběh o životě zdravotně postiženého řemeslníka v Čcheng-tu, v jihozápadní čínské provincii S‘-čchuan, 19. dubna 2025. (Xinhua/Xu Bingjie)
»Lidé si myslí, že charita znamená rozdávat věci zdarma,« řekla Pinnigerová, »ale to, co opravdu potřebují, je důstojnost, aby byli vnímáni jako schopní, ne litovaní.« A dodala, že sledovat, jak lidé získávají sebevědomí díky přijetí a jak rozkvétají, když jsou ceněni za to, jací jsou, je to, co skutečně mění lidské životy.
Ve svém rozlučkovém dopise Pinnigerová citovala Matku Terezu: »Ne všichni můžeme dělat velké věci, ale můžeme dělat malé věci s velkou láskou.«
Posílena tím, že je ženou
Uvnitř rušné továrny na zpracování kávy v Kinshase, hlavním městě Demokratické republiky Kongo (DRK), se 33letá Tisya Mukuna ladně pohybovala mezi řadami hučících pražících strojů. Její zářivé pestrobarevné šaty tvořily živý kontrast k průmyslovému prostředí. Jako zakladatelka společnosti La Kinoise – »žena z Kinshasy« – je Mukuna místními obyvateli láskyplně přezdívána »kávová královna« země.
Mukunina cesta byla globální. Studovala marketing ve Francii a získala titul MBA v Šanghaji. Její rodiče si kdysi představovali, že bude pracovat v nadnárodní společnosti v New Yorku, ale ona se místo toho vrátila domů, odhodlaná založit vlastní podnik.
V roce 2018 se zaměřila na kávový průmysl. »Jako konžská žena jsem chtěla přispět k rozvoji své země.«
Podnikání však nebylo vůbec snadné. Čelila mnoha výzvám, včetně nedostatku finančních prostředků, nestabilního zásobování elektřinou, nespolehlivého vybavení a špatné infrastruktury. Ještě obtížnější bylo to, že byla ženou-podnikatelkou.
Mukuna přiznala, že zpočátku o sobě pochybovala, protože byla v tomto odvětví »nováčkem«, a poznamenala, že v kávovém průmyslu, který je ovládán muži, s ní často zacházeli povýšeně.
Tisya Mukuna, zakladatelka kávové značky »La Kinoise«, hovoří se svým zaměstnancem v továrně v Kinshase v Demokratické republice Kongo (DRK), 29. září 2025. (Xinhua/Zheng Yangzi)
Mukuna však tuto nevýhodu proměnila v privilegium. »Někdy si mě lidé lépe zapamatují právě proto, že jsem žena. Může přijít deset mužů, aby představili svou kávu, ale jen jedna žena s květinou na hlavě. Věřte mi, že na konci dne si lidé zapamatují právě tu ženu s květinou.«
Jako žena, která se snaží o změnu a chce ukázat, že konžská káva patří k nejlepším, byla Mukuna odhodlána obnovit pozici DRK jako předního světového vývozce kávy. V roce 2023 získala její káva Robusta ocenění na Mezinárodním zemědělském veletrhu v Paříži, čímž obnovila hrdost a pozornost věnovanou konžským zrnům.
Prostřednictvím svého programu obnovy starých plantáží Mukuna vyškolila farmáře, oživila opuštěné plantáže a nakoupila zrna za spravedlivé ceny. Tvrdí, že »Mladí lidé nemusí houfně odcházet do velkých měst, aby našli naději, mohou si ji vybudovat na místní půdě.«
Život je silnější než smrt
Za úsvitu procházela Somaya Shomerová úzkými uličkami uprchlického tábora al-Nuseirat, kdy její bílý plášť vlál jako brnění. V Gaze je to její uniforma i štít – tichý vzdor uprostřed zkázy.
Uvnitř polní nemocnice al-Awda 34letá porodní asistentka a gynekoložka, sama matka, přiváděla na svět nové životy uprostřed ruin. Pláč novorozenců se mísil s ozvěnou dělostřelecké palby.
»Každý den přijímáme více než 200 případů a jejich počet se s vysídlením výrazně zvýšil,« poznamenala.
Podmínky v nemocnici odrážejí širší humanitární krizi. Ženy se tlačí v úzkých chodbách a čekají na plastových židlích, až na ně přijde řada.
Zvuk sirén sanitek se mísí s pláčem dětí. Sestry zapisují jména nově příchozích, zatímco lékaři poskytují péči s minimálním vybavením.
Přesídlené palestinské dítě trpící podvýživou a mozkovou obrnou uvnitř školy přeměněné na útočiště v severozápadní části města Gaza, 25. července 2025. (Foto: Rizek Abdeljawad/Xinhua)
Ve slabém světle jediné lampy položila Shomerová jednoduchý ultrazvuk na břicho matky. Obraz blikl, slabý, ale živý. Venku se mísil zvuk výbuchů s pláčem novorozenců.
»Můj manžel je také lékař,« řekla. »Někdy jsme oba ve službě a necháváme naše děti samotné. Je to velká zodpovědnost, ale pokračujeme dál.«
Každý pláč, který slyší, je vzdorem proti beznaději. Proto se snaží ho zachránit.
»S každým porodem cítíme, že naděje je stále možná, že život je silnější než smrt,« řekla Shomerová. »Každé dítě narozené v Gaze je poselstvím, že náš lid se navzdory všem obtížím drží života.«
(Xinhua)
Diskuze je uzavřena.