Vysoká inflace trápí miliony Čechů i velkou část světa. Představte si ale, že rodinný rozpočet v době prudce rostoucích cen musíte sestavovat z příjmu nižšího než 1,90 dolaru (46 korun) na osobu a den, kterým je celosvětově definována extrémní chudoba. Právě to je rébus, který dnes a denně řeší velká část obyvatel největšího afrického slumu Kibera, v němž v keňské metropoli Nairobi žije a někdy jen sotva přežívá až milion lidí.
»Nemůžete to dělat jako dříve, musíte se vždy snažit najít to úplně nejlevnější. Musíte stále hledat a porovnávat (ceny),« vysvětluje svou strategii osmadvacetiletá Winnie Rebecca Achiengaová. Pro své tři děti, které vychovává sama, takto pátrá hned několikrát do týdne. V malé temné chatrči z desek z vlněného plechu totiž stejně jako drtivá většina obyvatel Kibery nemá ledničku, a potraviny jí tak nevydrží déle než pár dní.
Vedle pečlivého srovnávání cen je pro Achiengaovou také velmi důležité nepodlehnout touze své nebo dětí koupit něco, co nebylo dopředu naplánované. »Musíte přesně sledovat, kolik máte v kapse, nemůžete něco koupit jen tak z náhlého popudu. Když chcete použít 100 keňských šilinků na cukr, tak je skutečně musíte utratit za cukr,« zdůrazňuje.
Ten za poslední rok stejně jako většina dalších základních potravin zdražil o desítky procent. Třeba toustový chleba, který loni touhle dobou stál 80 šilinků (16 Kč), se teď v jednom z krámků v úzkých a křivolakých uličkách slumu prodává za 120 šilinků (24 Kč). Tradiční pokrm z kukuřičné mouky ugali v obchůdku na jedné z hlavních ulic nechvalně proslulé části 4,4milionového Nairobi stojí místo 30 šilinků 50 (místo šesti korun deset).
Hlavu to dělá i Lucy Wairamu Ngureové, kterou právě prodej tohoto jídla živí, respektive až donedávna živil. »Prodávat je teď tak složité,« stěžuje si žena s malým dítětem v náručí. Od roku 2014 jí prodej ugali dával spolehlivý příjem, ale covidová pandemie a především teď prudce rostoucí ceny na její obchůdek a miniaturní restauraci tvrdě dopadly. Ugali za 50 šilinků si prostě může dovolit mnohem méně místních obyvatel. Ngureová se tak už musela vzdát jedné ze dvou místností, které si pronajímala. Přesto jí ale někdy měsíční výdělek nepokryje ani nájem za tu zbývající. Jestli to takhle půjde dál, bude zřejmě muset zavřít úplně.
Obchůdky, jako je ten její, doplácejí mimo jiné na to, že většina obyvatel Kibery nemá stálý příjem. Je to i případ samoživitelky Achiengaové, která se každý den vydává za prací mimo tuto chudinskou čtvrť. »Vstávám v pět hodin, abych stihla připravit děti do školy a do školky. A pak prostě pěšky vyrazím hledat práci. Někdy mi to trvá i hodinu a půl, než dojdu, kam potřebuji,« popisuje. Často pak hodiny zkouší své štěstí a hledá domácnost, která by potřebovala její pomoc. »Vezmete samozřejmě cokoliv – zahradničení, praní oblečení, uklízení. Cokoliv vám ten člověk dá, uděláte, protože to potřebujete,« říká.
Když má dobrý den, vydělá si Achiengaová 500 až 1000 šilinků (102 až 203 Kč), když špatný, tak nic. Ani slušný den s příjmem kolem 500 šilinků však pro čtyřčlennou rodinu neznamená bezproblémové přežití. Kolem 200 šilinků (40 Kč) ukrojí každý den školné pro dvě starší děti, na zhruba 100 šilinků (20 Kč) vyjde nájem v chatrči bez tekoucí vody a jakéhokoliv hygienického zázemí rozpočtený na dny. Na jídlo, zdravotní náklady, oblečení a vše ostatní tak zůstane kolem 200 šilinků denně.
Ušetřit se dá všelijak. I na jídle. K snídani je vždy kaše, tedy na dřevěném uhlí ohřátá voda smíchaná s moukou, někdy oslazená špetkou cukru. K večeři pak ugali, tedy znovu moučný pokrm s trochou té nejlevnější zeleniny, jako je kapusta. Oběd mají děti ve škole, Achiengaová ho stejně jako velká část dospělých obyvatel Kibery vynechává.
I kvůli takovým podmínkám si mladá žena přeje, aby se jí někdy splnil sen a stala se číšnicí, která bude mít, když ne dobře placenou, tak alespoň stabilní práci. Nejdřív ale musí našetřit kolem 20 000 šilinků (4000 Kč), aby si mohla dovolit zaplatit základní kurz. To je ovšem úkol na několik let. Achiengaová ale věří, že když se jí to povede, dokáže svým dětem zajistit lepší život, než měla a má ona, která se v Kibeře narodila. »Nechtěla bych, aby žily ve stejném prostředí jako já. Chci jim dát víc.«
(čtk)