Patnáctého května 1935 se v Praze narodila Madeleine Albrightová. Není tomu dlouho, co jsme při příležitosti jejího úmrtí v českém tisku mohli číst oslavné tirády. Nemíním v nich pokračovat. Zvolil jsem si jeden citát, který, alespoň si myslím, nám dostatečně osvětlí nejen její myšlení, ale i praktické kroky ve funkcích americké velvyslankyně při OSN a ministryně zahraničí v Clintonově vládě. Podle ní »Účelem zahraniční politiky je přesvědčit druhé, aby dělali, co chceme, nebo ještě lépe, aby chtěli, co chceme my.« Machiavelistické pojetí se pak prolínalo celým jejím politickým působením. Proto si jen zopakujme, jak se jím sama řídila. A připomeňme si jejích nejvýraznějších osm let (1993-2001).
První období – léta velvyslankyně… Žádost o zásah ve Rwandě, kde probíhala občanská válka a došlo ke genocidě, prezident Bill Clinton na její doporučení ignoroval. Prý pro nedostatek informací, ale spíše proto, že vítězící strana byla více nakloněna Spojeným státům. V devadesátém šestém roce prosadila po konci první války v Zálivu ekonomické sankce na Irák, jež ve svém důsledku znamenaly smrt více než půl milionu iráckých dětí vlivem podvýživy. Když se jí zeptala televizní stanice CBS na její názor, odpověděla, že »sice šlo o těžké rozhodnutí, ale myslíme si, že se to vyplatilo« (?). Tento výrok byl později (2001) využit jako ospravedlnění sebevražedného zářijového teroristického útoku na »newyorská dvojčata« a další cíle v USA.
Druhé období – ministryně… Její jednání s velitelem Kosovské osvobozenecké armády (UCK) Hashimem Thacim začalo ještě před nastoupením do funkce. Vyvinulo se postupně v jednoznačnou podporu teroristů, kdy Albrightová dokonce prosadila zapojení NATO, když OSN to odmítlo, a bombardování Srbska natovským letectvem. Výsledkem bylo několik tisíc mrtvých srbských civilistů a velké materiální ztráty. Na Balkáně se od té doby říkalo o Thacim, jenž měl pověst masového vraha a příkladného teroristy, »miláček Albrightové«. Zásah Aliance způsobil, že Srbsko ztratilo kontrolu nad svoji kosovskou provincií. Mimochodem, po skončení tamní války firma paní už bývalé ministryně Albright Group získala podíl v kosovském mobilním operátoru Ipko. Později ho s velkým ziskem prodala.
Kromě Kosova se její zájmy jako ministryně zahraničí obrátily na východ Evropy. Nešlo při tom o nostalgii ke svému původu, ale o jednoznačný záměr proniknout i vojensky co nejblíž k ruským hranicím. Rusko se totiž znovu začalo jevit jako brzda světovládných zájmů Spojených států. Nastupující Putin zkřížil plány Clintonovy administrativy. Proto prosadila přijetí prvních zemí bývalého socialistického bloku do NATO a to dokonce v době bombardování Bělehradu a dalších cílů v Srbsku. Ani podpis na tzv. dohodě z Kumanova a stažení jugoslávské armády později nezabránily tomu, aby se Kosovo osamostatnilo a pod ochranou Spojených států vytvořilo stát vytlačující původní obyvatelstvo, tedy Srby. To už u toho však paní Albrightová nebyla. Její následovníci však šli v jejích stopách.
Dnes za své profesní zapojení bývalá česká občanka, mající vazby na exprezidenta Havla a vzhledem k tomu i patřičně glorifikovaná, možná dostane své ulice či »lavičky vzpomínání«. Přitom se velkoryse zapomene na její válečnické výroky a konkrétní snahy, které vedly k válkám nebo je prodlužovaly. Budoucnost si ale pamatuje a dnešní sláva se obrátí v opak. Ani americký sekvojovec obrovský, který bývá hodně vysoký, prý někdy dosáhne až osmdesáti pěti metrů, ještě nevyrostl do nebe. Stejně tomu bude se snem o americké světovládě, který tak věrně prosazovala česká rodačka Madeleine Albrightová.
Jaroslav Kojzar