Donald Trump a Si Ťin-pching se společně procházeli zahradami Čung-nan-chaj, popíjeli čaj, zúčastnili se oficiálního pracovního oběda a zdálo se, že jsou odhodláni prezentovat image stability ve vztazích mezi USA a Čínou. Jak ale poznamenává Economist, za choreografií diplomacie se zdá, že se obě strany vrátily s velmi odlišnými interpretacemi toho, na čem se skutečně dohodly – a zejména toho, co zůstává nevyřešeno.
Britský časopis v podstatě hovoří o »dvou různých vrcholech«: jednom pro kamery a jednom pro realitu.
Obraz »stability«
Oba lídři schůzku rychle označili za úspěšnou. Si Ťin-pching hovořil o »důležitém konsensu« v udržování stabilních hospodářských a obchodních vztahů a dokonce spojil Trumpovo heslo »Make America Great Again« s jeho vlastním cílem »velkého omlazení čínského národa«.
Trump zase označil Si Ťin-pchinga za »přítele«, řekl, že na něj Čína udělala dojem, a hovořil o »fantastických obchodních dohodách« a čínského prezidenta na podzim pozval do Spojených států.
Obraz, který chtěli sdělit, byl jasný: dvě největší mocnosti na planetě stále dokážou jednat a řešit své spory.
Jak však poznamenává Economist, několik hodin po skončení summitu zůstávalo zcela nejasné, zda bylo dosaženo hlavního cíle rozhovorů: prodloužení obchodního příměří dohodnutého v loňském roce.
Zatažená krajina tarifů
Obchodní fronta zůstává nejkritičtější – a nejvíce nejistá. USA způsobily globální ekonomice vážný šok, když uvalily cla až do výše 145 % na čínské zboží, na což Peking reagoval protiopatřeními a omezeními vývozu vzácných zemin.
Ještě před summitem americký ministr financí Scott Bessent naznačil, že se jedná o mechanismech deeskalace: o »obchodní radě« pro postupné snižování cel a o »investiční radě« pro usnadnění čínských investic v USA.
Čínská strana potvrdila, že se o takových strukturách spolupráce diskutovalo, ale zdržela se představení konkrétních závazků nebo časových harmonogramů.
Jak poznamenává Economist, je pozoruhodné, že sám Trump později prohlásil, že o clech s Si Ťin-pchingem ani nejednal. Tento rozpor odráží hlavní závěr summitu: obě strany chtěly ukázat pokrok, ale bez objasnění, zda došlo ke skutečné dohodě.
Boeing, sójové boby a politické přežití
Washington se také snažil prezentovat konkrétní ekonomické výhody. Američtí představitelé uvedli, že Čína koupí 200 letadel Boeing a také zemědělské produkty v hodnotě přes 10 miliard dolarů, jako je hovězí maso a sója.
Pro Trumpa mají tyto dohody zvláštní politický význam před volbami v polovině volebního období, protože se zaměřují na klíčové skupiny, jako jsou farmáři a průmyslové státy.
Jak však upozorňuje Economist, Peking se oficiálnímu potvrzení několika z těchto dohod vyhýbá.
To posiluje pocit, že se americká strana pokusila prezentovat návštěvu jako větší úspěch, než jakým ve skutečnosti mohla být.
Írán, Hormuz a geopolitický stín
Další kritickou oblastí byla válka na Blízkém východě. Trump prohlásil, že on a Si Ťin-pching mají »podobný postoj« k Íránu a že oba chtějí ukončit konflikt a znovu otevřít Hormuzský průliv.
Také naznačil, že čínský prezident se zavázal, že nebude Íránu dodávat zbraně, dokud bude pokračovat válka s USA.
Čínská verze však byla znatelně opatrnější. Peking hovořil obecně o dialogu, míru a potřebě jednání, aniž by vůči Teheránu zaujal tvrdou americkou linii.
Tato diferenciace je klíčová. Čína chce stabilitu z energetických a obchodních důvodů, ale nechce působit dojmem, že je plně s Washingtonem v otázce Íránu.
Tchaj-wan je skutečné minové pole
Pokud existuje jeden problém, který vystihuje skutečnou hloubku konfrontace, je to Tchaj-wan.
Podle čínské strany Si přímo varoval, že nesprávné řešení této otázky by mohlo vést ke konfliktu mezi Čínou a USA. Peking se před summitem snažil omezit nebo zpomalit prodej amerických zbraní Tchaj-wanu a zajistit veřejnou rétoriku proti nezávislosti ostrova.
Trump po summitu přiznal, že otázku zbrojení Tchaj-wanu probral »velmi podrobně«, ale vyhnul se upřesnění, zda schválí nový zbrojní balíček v hodnotě 13 miliard dolarů. Ve skutečnosti tuto záležitost popsal jako »velmi dobrý vyjednávací argument«.
Pro Economist tato fráze odhaluje něco hlubšího: Trump vnímá Tchaj-wan méně jako strategický závazek a spíše jako vyjednávací nástroj s Pekingem.
Čína vidí svět po americké dominanci
Snad nejzajímavějším prvkem summitu bylo jeho ideologické pozadí. Si Ťin-pching zopakoval svůj známý postoj, že svět prochází »změnou, která se děje jednou za století« – frází, kterou často používá k popisu úpadku americké globální dominance.
Zmínil se také o slavné »Thukydidově pasti«, teorii, že konflikt je téměř nevyhnutelný, když rostoucí mocnost zpochybňuje dominantní mocnost.
Trump dokonce poznamenal, že Si Ťin-pching »velmi elegantně« popsal USA jako potenciálně »upadající mocnost«, a dodal, že tím naznačoval Bidenovu éru.
Jak poznamenává Economist, za zdvořilostmi a úsměvy se zdá, že obě strany mají zcela odlišnou představu o budoucnosti svého vztahu.
Čína usiluje o nový rámec »strategické stability«, v němž by se USA vyhýbaly krokům, které Peking považuje za provokativní – zejména v souvislosti s Tchaj-wanem.
Washington naopak nadále považuje Čínu za klíčového strategického konkurenta 21. století.
Obrazy byly teplé – realita byla mnohem chladnější
Pekingský summit nabídl působivé záběry a dočasné uvolnění napětí. Za pečlivě zinscenovanou atmosférou se však zdá, že oba vůdci stále sledují zcela odlišné scénáře.
A to je možná nejdůležitější závěr schůzky Trumpa a Si Ťin-pchinga: Washington a Peking chtějí ukázat, že spolupracují, zatímco ve skutečnosti se nadále připravují na dlouhou soutěž, která se dotýká obchodu, technologií, energetiky, bezpečnosti a v konečném důsledku i samotné podoby světového řádu.
(is)
Diskuze je uzavřena.