Na Západě, především v oblasti protičínské propagandy a diskuzí o autokratických režimech a morálním úpadku, kterému vždy následuje přímá a nepřímá ztráta teritorií a vlivu, tj. i ztráta obchodních příležitostí, lze často slyšet tvrzení, že čínská ekonomika je už na vrcholu a dál bude nepřetržitě klesat.
Současně se nikde v EU nenabízí ani odchodová strategie z angažmá tzv. kolektivního Západu, které charakterizují sankce USA a EU proti Rusku, dnes již ve 13 sankčním balíčku dokonce namířené i proti čínským společnostem a cca 200 osobám, pokud jsem pravdivě informován.
Vezmu-li v potaz životní zkušenost, dostupná fakta a všeobecnou pravdu – podle sebe, soudím tebe – tak lze tvrdit, že evropská ekonomika dosáhla před sankcemi vrcholu a dál bude jenom padat. Co se týče čínské ekonomiky tvrdím na základě zkušenosti, dokumentů IMF (Mezinárodního měnového fondu) a dostupných politických a hospodářských informací z ČLR, že růst zpomaluje, rizik je mnoho, ale k hospodářskému a finančnímu kolapsu nedojde. Proč?
IMF dokument: Finance & Development
Eswar S. Prasad, profesor na Dysonově škole na Cornellově univerzitě, vedoucí pracovník Brookings Institution a autor knihy The Future of Money (Budoucnost peněz) zveřejnil v prosinci 2023 obsáhlý analytický pohled na čínskou ekonomiku a její budoucnost v představitelné době pod názvem-China Stumbles but Is Unlikely to Fall (v neautorizovaném překladu autora příspěvku: Čína klopýtá, ale je nepravděpodobné, že by padla je i citát).
V závěru IMF dokumentu mimo jiné píše (v neautorizovaném překladu autora tohoto článku): Čínská vláda prokázala podivuhodnou schopnost zvládat vážné ekonomické a finanční tlaky, které se nahromadily v důsledku vysoce neefektivního a riskantního růstového modelu, který si osvojila…Vláda nyní čelí řadě politických dilemat: jak pokračovat ve snižování dluhu při zachování růstu, jak snížit energeticky náročnou výrobu, zatímco ekonomika je nadále závislá na těžkém průmyslu, jak přimět trhy, aby uplatňovaly finanční disciplínu, i když se vláda snaží posílit státní kontrolu, jak omezit nerovnost bohatství a zároveň se spolehnout na to, že soukromý sektor bude vytvářet více bohatství, jak povzbudit inovace v soukromém sektoru a zároveň snížit velikost úspěšných soukromých podniků…
Opory čínského růstu se z historického i analytického hlediska zdají křehké. I kdyby se žádné krize nenaplnily, nepříznivý demografický vývoj, vysoké úrovně zadlužení a neefektivní finanční soustava omezí čínský růst. Bude-li však vláda hrát se svými kartami správně, lze si stejně dobře představit příznivější budoucnost čínské ekonomiky – s mírným růstem, který je udržitelnější z ekonomického, sociálního a ekologického hlediska.
Hra vlády s kartami
Ekonomická výkonnost Číny byla v posledních třech desetiletích téměř neuvěřitelně vysoká, s pozoruhodným a vytrvalým růstem, který pozvedl ekonomiku z nízkopříjmového do vyššího středně příjmového statusu. Měřeno tržními směnnými kurzy činil čínský HDP v roce 2022 18,3 bilionu dolarů, což je 73 procent HDP Spojených států a 10krát více než 7 procent amerického HDP, které zaznamenala v roce 1990.
Čínský příjem na hlavu je dnes zhruba 13 000 dolarů, což je přibližně 17 procent příjmu na hlavu v USA – ve srovnání s méně než 2 procenty v roce 1990. V posledních patnácti letech byla Čína hlavním tahounem světového hospodářského růstu, když se na celosvětovém růstu nominálního HDP podílela 35 procenty, zatímco Spojené státy 27 procenty.
Čína toho dosáhla bez mnoha atributů, které západní ekonomové identifikovali jako klíčové pro růst – dobře fungující finanční soustava, silný institucionální rámec, tržně orientovaná ekonomika a demokratický a otevřený systém vlády. Čínská ekonomika procházela obdobími domácích i globálních turbulencí zdánlivě bez úhony a současně vytáhla na světlo dne následující skutečnosti:
Pro západní oči obrovský domácí dluh, ztrátu devizových rezerv ve výši 1 bilionu dolarů v letech 2015-16 a vysoce kolísavé ceny akcií, nemovitostí a dalších aktiv.
Západní kritici proto už dlouho tvrdí, že čínský hospodářský kolaps je na spadnutí a poukazují na četné křehkosti. Přitom používají skutečnost, že růst země byl poháněn především investicemi do fyzického (a ne ekonomického) kapitálu, zejména nemovitostí. Ty byly financovány neefektivním bankovním systémem. Vzhledem k tomu, že úroveň domácího zadlužení je vysoká a stále roste, trh s nemovitostmi se rozpadá.
Tento jev není nic nového a již vůbec ne typický jenom pro Čínu. Ve svém životě jsem zažil tři krize investic do nemovitostí (dvě v Německu a jednu ve Velké Británii), proto vím, o čem píši a proč takové krize nejenom očekávám, ale i pojednávám v semináři věnovanému Plánování a řízení extrémních situací.
Jestliže druhá největší developerská společnost podle tržeb, China Evergrande Group, která byla založena v roce 1996 Hui Ka Yan je bankrot, přestože byty prodávala převážně obyvatelům s vyššími a středními příjmy a pracovní síla se zmenšuje, představuje to pouze symptom kapitalistického systému řešení bytové problematiky pomocí spekulace privátních společností s minimální nebo žádnou státní regulací a naivitu občanů. Proto západní analytici vzdělaní a pracující v zájmu kapitalistickém systému tvrdí, že nastal den zúčtování.
Fakta a reálný život dovolují mi tvrdit, že s pravděpodobností hraničící s jistotou se mýlí. Proč?
Objektivně nevyvážené reformy, které byly většinově neorganické, místo toho, aby byly organické, tj. beroucí v potaz zákony přírody, vznikly podle západních učebnic, metodiky a praxe. Neorganické reformy udržují institucionální strukturu slabou, podporují naivní přístup k úloze trhu versus státu a napětí na finančních a realitních trzích. Prohrává vždy občan a hra vlády s kartami neorganických reforem by proto mohla v nadcházejících letech vyústit ve volatilitu. Nic z toho však neznamená, že finanční nebo ekonomický kolaps je nevyhnutelný. A o to tu jde: kolaps nebude. Nabízí se otázka: Jaké jsou důvody k tomuto tvrzení?
Role vlády
Čínská vláda si uvědomila, že její růstový model je neefektivní a finančně riskantní, a stanovila si za cíl obnovit rovnováhu ekonomiky. To znamená především:
1) Snížení závislosti na růstu založeném na investicích a zajištění toho, aby se spotřeba domácností stala klíčovým přispěvatelem k růstu HDP.
2) Větší růst ze sektoru služeb než z výroby s nízkou kvalifikací a nízkými mzdami.
3) Odklon od růstu náročného na fyzický kapitál způsobem, který zlepšuje růst zaměstnanosti.
Připomínám a mohu potvrdit vlastním srovnáním z pracovních pobytů v Číně, že v posledních letech se totiž spotřeba domácností stala hlavním přispěvatelem k růstu. Sektor služeb nyní představuje více než polovinu ročního HDP a téměř polovinu celkové zaměstnanosti. Proto, i když trajektorie byla nerovnoměrná, došlo k významnému pokroku směrem k cíli obnovení rovnováhy růstu, přičemž spotřeba domácností se stala klíčovou hnací silou růstu a sektor služeb se stal významnějším než zpracovatelský průmysl.
Prognózy růstových vyhlídek nejenom Číny, ale i jiných států především v době antropologické války jsou ožehavé. Skutečností ale je, že Čínská pracovní síla, populace ve věkové skupině 15–64 let, se zmenšuje. Nedávno jsem psal na toto téma. Očekává se, že do roku 2030 bude klesat asi o 1 procento ročně. Vyšší růst investic by mohl část nevyužitých kapacit zaplnit, ale to s sebou nese řadu rizik, o kterých se dne nebudu rozepisovat. Nedávný pokles růstu nevládních investic indikuje, že soukromé podniky se obávají zvyšování investic a považují ekonomické a politické prostředí za nepříznivé přesně ve smyslu myšlení kapitálu. Pro korektnost informace připomínám, že státní investice tvořily v roce 2022 velkou část růstu celkových investic do fixních aktiv mimo sektor nemovitostí.
Navzdory všem známým a neznámým neefektivitám, které prostupují nejenom čínskou, ale i západní ekonomikou, dosáhla Čína v posledních několika desetiletích v průměru tříprocentního růstu celkové produktivity výrobních faktorů. To představuje růst, který nelze připsat pouze zvýšeným vstupům, jako je práce a kapitál, ale který je současně obecným ukazatelem efektivity. Na druhé straně je skutečnost, že růst produktivity se v posledním desetiletí zpomalil na přibližně jedno procento ročně. Proto je cílem vlády růst produktivity.
Vláda si plně uvědomuje potřebu zvýšit produktivitu a odklonit se od výroby s nízkou kvalifikací a nedávno formulovala růstovou politiku dvojího oběhu. Takoví politika posiluje pokračující angažovanost v globálním obchodu a finančnictví s větší závislostí na domácí poptávce, technologické soběstačnosti a domácích inovacích.
Západní obavy, že čínská ekonomika směřuje ke krachu podobnému tomu, který zažily jiné ambiciózní asijské ekonomiky – například Malajsie a Thajsko se mi jeví liché, přestože krach je vždy spojen s dluhem Proto krátce k dluhům.
Úroveň dluhu
Úroveň dluhu se nevymyká úrovni jiných velkých ekonomik, jako jsou Spojené státy a Japonsko. Veřejné půjčky vyjádřené jako procento nominálního HDP jsou navíc v Číně nižší než v jiných velkých ekonomikách. Čína má vysokou úroveň korporátního dluhu – asi 131 procent HDP. Většina z nich je však denominována ve vlastní měně Číny a je vlastněna domácími bankami a investory. To představuje menší hrozbu než dluh vůči zahraničním investorům a denominovaný v cizích měnách, jako je americký dolar. Důležitou skutečnost představuje celkové zadlužení domácností, které je nižší než celkové vklady domácností v bankovním systému. Vzhledem k tomu, že akumulace dluhu v Číně byla financována převážně z domácích úspor, celkové finanční riziko je omezené.
Stát vlastní mnoho klíčových věřitelů a dlužníků, což znamená, že finanční šok s pravděpodobností hraničící s jistotou nevyvolá finanční krizi nebo kolaps růstu. Relevantnějšími problémy jsou velká neefektivita a plýtvání kvůli nefunkčnímu systému alokace kapitálu. Oba problémy jsou spojeny s korupcí a požadavkem na to, jak jsou dluhy a aktiva rozloženy v ekonomice.
Systémové zhroucení však není na pořadu dne. Většina velkých čínských bank je pod státní kontrolou a může poskytovat finanční injekce problémovým korporacím, i když to jen odsouvá problémy do budoucnosti. Klopýtnutí jsou nevyhnutelná, protože Čína se snaží dát tržním silám volnější ruku, ale vláda má dostatek kontroly a zdrojů, aby zabránila širším finančním krachům.
Vnější rizika
Mnoho rozvíjejících se tržních ekonomik se dostalo do potíží kvůli vysoké úrovni vnějšího dluhu, zejména dluhu v cizí měně. Takový dluh může způsobit problémy v rozvahách, když se ekonomika země a směnný kurz zhoršují současně. Zahraniční dluh Číny se však odhaduje na skromných 16 procent HDP, a méně než polovina z něj je denominována v cizích měnách.
Ekonomická a politická nejistota přesto vyvolala obavy z úniku kapitálu, který by mohl způsobit pád finančního systému a zhroucení hodnoty měny. To je však nepravděpodobný scénář, protože velká část bankovní soustavy je ve vlastnictví státu a vláda by v případě finanční paniky pravděpodobně zaručila všechny vklady. Navíc vzhledem k tomu, že vláda přímo ovládá velkou část bankovní soustavy, může zadusit kanály pro velký odliv kapitálu.
Zdá se, že vláda pochopila potřebu reforem finančního sektoru a liberalizace, aby podpořila lepší alokaci zdrojů. Náprava finanční soustavy není jen o řízení rizik a předcházení katastrofám, ale také o alokaci kapitálu do produktivnějších, dynamičtějších a zaměstnanost vytvářejících částí ekonomiky. Čínskému finančnímu systému stále dominují banky, jejichž úvěrová portfolia jsou soustředěna v sektoru státních podniků. Náprava bankovní soustavy vyžaduje proto rozpoznání a odstranění špatných úvěrů z bilancí bank, jakož i reformu samotných státních podniků, včetně jejich odvykání závislosti na bankovních úvěrech.
Výlučně tržně orientované reformy se navíc mohou vymstít, zvýšit volatilitu a generovat větší rizika, nebudou-li doprovázeny širšími, a především organickými reformami v procesu tvorby politik, správy a řízení společností, účetních standardů a větší provozní nezávislosti centrální banky a regulačních orgánů.
Sladění dvou protichůdných vládních impulsů – větší svobody pro trhy, ale s tvrdou rukou vládních intervencí s cílem udržet stabilitu a pořádek – představuje obtížnou výzvu, se kterou se může vypořádat pouze centrální vláda, v daném případě pod vedením KS Číny, fungující na a vyžadující od všech subjektů státu bezpodmínečné plnění mj. i etických a morálních principů.
Zdroje, kterých si ceníme – čas, peníze, práce, nástroje, půda a suroviny – existují totiž v omezeném množství. Tuto skutečnost se snaží ignorovat kapitalistický systém založený na expanzi válkami, vládními převraty nebo barevnými revolucemi. Zdrojů na uspokojení všech našich potřeb a tužeb prostě není nikdy dost. Tento stav je známý jako nedostatek. Každý občan by si měl uvědomit, že v každém okamžiku je k dispozici konečné množství zdrojů. Vzhledem k tomu, že tyto zdroje jsou omezené, je omezený i počet zboží a služeb, které s nimi můžeme vyrábět. Zkombinuji-li to s faktem, že lidské potřeby se zdají být prakticky nekonečné, je pochopitelné, proč nedostatek je problémem. Řešit tento problém je úkolem sociální politiky.
Závěr
Růst Číny byl poháněn investicemi do fyzického (ne ekonomického) kapitálu, zejména nemovitostí, které byly financovány neefektivním bankovním systémem. Téměř anarchické prostředí posledních dvou, tří desetiletí vedlo k takovým rysům, jako je předlužený realitní sektor, částečně insolventní systém správy majetku, nejasné finance místních vlád, úvěrová portfolia komerčních bank pochybné kvality a chamtivá elita.
Čínská vláda si plně uvědomila základní ekonomické problémy: Co vyrábět. Jak vyrábět. Pro koho vyrábět. A že existenci nedostatku čelí každá společnost, bohatá i chudá. Proto si dala za cíl realizovat řešení, dovolující co nejlépe využít omezené výrobní zdroje k uspokojení lidských potřeb, přání a důstojnosti člověka.
Ekonomie ve smyslu umění vést domácnost, poukázala na to, že potřeby člověka nemohou být naplněny. Čím více jsou naše potřeby naplňovány, tím více přání se časem vyvíjí. Z definice vyplývá, že nedostatek znamená omezené množství zdrojů, a že ekonomický problém nemůže být nikdy vyřešen, protože základním ekonomickým problémem je nedostatek. Bez ohledu na to, kolik hmotných předmětů člověk dostane, jeho požadavky nikdy neskončí.
I proto každá společnost musí rozhodovat o tom, jak bude využívat své zdroje: Půda, včetně vody, stromů, rostlin, zvířat atd., ekonomický (ne finanční) kapitál, lidské zdroje fyzické a intelektuální (v západní terminologii lidský kapitál) a podnikání, jako schopnost někoho rozpoznat příležitost k zisku, organizovat ostatní výrobní faktory a přijmout riziko.
Rodiny se musí rozhodnout, zda utratí své peníze za nové auto nebo luxusní dovolenou. Města si musí vybrat, zda dají větší část rozpočtu do policie a požární ochrany, nebo do školství. Státy se musí rozhodnout, zda věnují více prostředků na národní obranu, nebo na ochranu životního prostředí. Ve většině případů prostě není v rozpočtu dost peněz na to, aby se udělalo všechno.
Proto je povinností médií pomáhat občanům porozumět rozhodnutím, která jednotlivci, rodiny, podniky nebo společnosti činí, vzhledem k tomu, že nikdy není dostatek zdrojů k uspokojení všech potřeb a tužeb. Povinností je nešířit bludy ä strach. A to ani z odlivu kapitálů nebo odchodu zahraničních investorů. Proč?
Data poradenské společnosti Henley and Partners (H&P) ukazují deset milionáři nejvíce opuštěných, a naopak deset nejvyhledávanějších destinací. Jen za minulý rok společnost odhaduje, že například z Velké Británie se odstěhovalo přes tři tisíce dolarových milionářů. Nejhůře na tom ale za rok 2023 je Čína. Podle H&P přišla o 13,5 tisíce milionářů. Přes dvojnásobek oproti druhé Indii (6,5 tisíce) a více než čtyřnásobek vůči Rusku (tři tisíce).
Lidé s majetkem přesahující milion dolarů se pak nejčastěji stěhují do Austrálie (5,2 tisíce), Spojených arabských emirátů (4,5 tisíce) a Singapuru (3,2 tisíce). V žebříčku oblíbených destinací je také Řecko. Země totiž nabízí status rezidenta a po 180 dnech pas Evropské unie pro všechny, kteří jsou ochotni zde investovat 250 tisíc eur do nemovitostí. Osobně Řecko nedoporučuji z mnoha objektivních důvodů.
Cílové destinace mají jeden společný ukazatel – pro movité nabízejí vysokou míru ekonomické svobody, mírnější daňové zatížení nebo snadnější investování. Bohatí se navíc stěhují čím dál častěji. Odhad pro loňský rok je, že své občanství změnilo 122 tisíc dolarových milionářů. O více než 70 tisíc více než v roce 2013, kdy společnost začala migraci sledovat.
Celkem je nejvíce dolarových milionářů v USA, 22,7 milionu – 40 % z celého světa. Druhá je Čína, třetí Francie. Pokud vynechám Indii a Brazílii, patří top 10 zemí s nejvíce milionáři mezi 10 největších ekonomik světa. A jak se vloni meziročně změnil majetek nejbohatších?
Například Elonu Muskovi podle Forbesu vzrostl o 83 % na 250,4 miliard USD. Marku Zuckerbergovi o 173 %. Nejvíce si ale polepšil indonéský magnát Prajogo Pangestu. Meziroční nárůst necelých 50 miliard znamená růst o 971 %. Za většinu zisků vděčí vstupu jeho geotermální energetické společnosti Barito Renewables na burzu v říjnu 2023. Přes čtyři pětiny nejbohatších má majetek v hodnotě od jednoho do pěti milionů dolarů, přes 10 milionů USD se dostala necelá dvacetina. I proto Čína klopýtá, ale nepadne, Souhlasu netřeba.
Jan Campbell