Americký ministr zahraničí zahájil v neděli cestu po Africe návštěvou Jihoafrické republiky, kdy všechna média světa se shodují v tom, že jde o obnovené úsilí nalákat spojence do svých výlučných mocenských kruhů k rozpoutání něčeho na způsob někdejší Studené války za účelem ohrazování a izolace Číny a Ruska. Je to jen další z řady takových pokusů z dnešní doby, kdy k takovému počínání nezlomili ani řadu členů G20 nebo NATO, zrovna tak jako své bývalé v podstatě satelity na Středním východě.
Všude to naráží na skutečnost, že prakticky všichni jsou s Čínou ekonomicky spjati více než s USA, a význam Ruska je též značný. A zapojování se do úzkých kruhů izolace od těch nesprávných, jen zbavuje příležitostí k vzájemně výnosné partnerské spolupráci, za kterou USA nemají protihodnotu k nabídnutí.
Afrika je navíc region velmi nadstandardně provázaný s Čínou, ale i s Ruskem, daleko více než s USA. Přidat se k nim by tedy bylo dost sebepoškozující. Teď jsou všechny tamní země natěšené na hospodářské zotavení s pomocí Číny v průmyslu a s ruskými hnojivy pro své zemědělství. Dobře vědí, jak se Studená válka nevyplácí, v části světa, kde jsou hojné místní regionální konflikty v neklidných oblastech, často řešené místními vládami s ruskou podporou, a kde je neslušné jimi otravovat diplomacii, zírají vyjeveně, když je někdo zkouší zatáhnout do globálního ekonomického konfliktu, kvůli úplně stejnému »kmenovému« sporu na Ukrajině, jako by Afrika třeba zkoušela udělat globální konflikt z bojů v etiopském regionu Tigre.
Ani zaříkání nějakými hodnotami demokracie a lidských práv, jak to mívají USA ve zvyku, nevnímají jako moc odlišné od pokusů o zaklínadla místních džu-džu kouzelníků.
Blinken už předtím zkoušel na Afričany svoji vábničku během okružní cesty přes Keňu, Nigérii a Senegal loni v listopadu, teď však musí přijet zase, aby zkusil uhasit vznikající ohniska rostoucího vlivu Ruska a Číny. Zvláště když chvíli před ním Afrikou putoval jeho ruský protějšek Sergej Lavrov, který navštívil Egypt, Etiopii, Ugandu a Konžskou republiku.
Diplomacie ve stylu Studené války
New York Times to komentuje: »Jsme zase zpět ve strategické diplomacii ve stylu Studené války, v níž supervelmoci zkouší africké země přesvědčovat, že jejich povídačka je ta správná a svádět je k podpoře své strany.«
Americká média přiznávají, že sváděním Afričanů do různých táborů tehdy v oblasti vznikla neblahá situace, která rozvrátila ekonomickou spolupráci a rozvoj. A Afričané si to dobře pamatují a vůbec se jim nechce historii opakovat. Zvláště když Amerika byla v 21. století k Africe dost odtažitá, zatímco z Číny se stala hlavní lokomotiva afrického ekonomického růstu. Od nástupu Bidenovy administrativy se ale Bílý dům pokouší s Afrikou sbližovat. Letos v prosinci chtějí USA dokonce svolat africký summit s účastí Ameriky, kde odhalí novou strategii pro kontinent, aby se zde zase chytily s vlivem a mohly konkurovat Číně a Rusku. Blinkenova současná návštěvy je tedy zahájením strategického dialogu se subsaharskou Afrikou, v jehož rámci proběhne i ten summit.
Jihoafrická republika je silně provázána s anglosaskými zeměmi Západu, zejména s Británií a s USA, se kterými má pozoruhodnou směs pozitivních i negativních zkušeností, kterou by USA jistě rády nalákaly mezi »přátele přátel« do svých úzkých kruhů. Tyto země mají ale Jihoafričané dost realisticky přečtené, jejich prosperita a naděje na budoucnost pramení spíš ze spolupráce s Čínou a ze zapojení do skupiny BRICS spolu s Brazílií, Ruskem, Indií a Čínou. Možnost, že by se Afrika změnila na rozvrácený kontinent, kde by mělo soupeření cizích mocností větší váhu než vzájemná pragmatická spolupráce nezatěžovaná ideologickými džihády za ty správné hodnoty a za vylučování těch nesprávných ke své škodě ze spolupráce, je pro Jihoafričany asi nejhorší noční můrou, takže míra úspěšnosti Blinkenovy snahy podle toho asi bude vypadat. I jihoafričtí činitelé se vyjadřují, že jejich země vede a nadále povede nezávislou zahraniční politiku, což je, doufejme, i příslib, že se nechce nechat zatáhnout do nějakých úzkých mocenských kruhů.
Jihoafrický velvyslanec v Číně se k tomu vyjádřil: »Náš přístup je takový, že věříme v mír, věříme v řešení všech konfliktů mírovými prostředky, věříme v řád systému OSN, který spravuje nás všechny dohodnutými pravidly, která bychom všichni měli respektovat,« k čemuž ještě dodával, že země BRICS mají společné ideály zaměřené na mír a růst.
Blinken diskutoval i se svým jihoafrickým protějškem ministrem Naledi Pandorem o klimatické změně, což Jihoafričané často vnímají jako pokus přiškrtit jejich ekonomický růst nedostatkem energie, a o potravinové krizi, kdy na počátku Ukrajinské krize USA vyděsily Afriku pokusy o odklon od ruských hnojiv, což by mělo katastrofální dopady na produkci potravin s návraty k hororovým africkým hladomorům.
Afrika má své vlastní problémy
Média na Západě spekulují, jestli se Blinkenovi podaří africké země jako Jižní Afrika přesvědčit, aby odsoudily ruskou vojenskou operaci na Ukrajině. Čínské experty obeznámené dobře s tamní situací takováto otázka ale spíše pobaví. Ti vědí, že africké země chtějí hlavně řešit své problémy, ne se nechat zavlékat do jiných vzdálených záležitostí, zvláště takových, ve kterých vidí podružný místní konflikt, jakých je Afrika plná, ale nikoho jimi neobtěžuje.
Ke skutečným prioritám Afričanů se vyjádřila ředitelka sekce Afrických studií při Institutu západoasijských a afrických studií v rámci Čínské akademie společenských věd He Wenping: »Afrika se potýká se třemi hlavními krizemi – s potravinovou krizí, s finanční krizí a s energetickou krizí. A africké země se drží přístupu založeného na jejich vlastních zájmech.«
K dokreslení situace je nutno rovněž vzít v úvahu, že v Jižní Africe je před volbami. Vládnoucí strana Africký národní kongres vybírá svého vůdce a kandidáta na prezidenta. Všichni jsou tam tedy zaměřeni na domácí otázky a na ekonomické zotavení. Zkouška zapojovat zemi do něčích geopolitických her ve prospěch zámořských zájmů by asi nikomu ze současných politiků moc přízně nepřinesla. Všichni v Jižní Africe vědí, jaké zapojování do různých širších geopolitických konfliktů mělo neblahé dopady na jejich zemi i celý kontinent v nedávné historii.
Karel Pavlíček, zvláštní korespondent CMG