Bývalý vynikající hokejový útočník a poté i úspěšný trenér Vladimír Růžička dnes slaví 60. narozeniny. Jen s rodinou a přáteli, žádnou velkou akci mistr světa a olympijský vítěz neplánuje. Životní jubileum pro Růžičku není ani důvodem k většímu ohlédnutí za úspěšnou kariérou. Věří, že ho další úspěchy ještě čekají. Momentálně je bez angažmá, ale trénovat chce i nadále.
»Nejsem na nějaké oslavy. Je jedno, jestli je mi 56 nebo šedesát,« řekl Růžička. »Každý člověk, kterému je šedesát, toho má hodně za sebou. Má zkušenosti. Nejsem ale ten, který žije ze vzpomínek. Koukám na život tak, jak je a jak bude. To je to, co mě zajímá,« uvedl. Věk považuje jen za číslo, energii mu dodávají i manželka s pětiletou dcerou Lejlou. »To jsou pro mě dvě nejdůležitější osoby,« podotkl.
Růžička vstoupil do velkého hokeje v Litvínově. »Začínal jsem tam a člověk na to samozřejmě vzpomíná rád. Ale jak říkám, nežiju vzpomínkami. V Litvínově jsem se narodil, udělal jsem tam první kroky a taky první kroky na ledě,« řekl Růžička.
Gól při prvním střídání
V nejvyšší soutěži debutoval již v šestnácti letech a hned při prvním střídání dal gól. »Dostal jsem šanci a asi jsem ji chytl za pačesy. Jsem rád, že to pak šlo dál. Že to nebylo jenom na jednu nebo dvě sezony, ale že pak kariéra šla pomalu dál. V Litvínově jsem hrál nějakých devět deset let,« uvedl Růžička.
Po vojně v Trenčíně a návratu do Litvínova v roce 1990 zamířil do NHL. Pomohla mu listopadová revoluce, po které se pravidla pro odchod hokejistů do zahraničí změnila. Přestože do Edmontonu odletěl na začátku ledna, hektické Vánoce prý neměl. »Kanaďané vše rychle vyřídili. Smlouvu jsem podepsal 14. prosince, pak ještě odjel s Litvínovem na turnaj do Německa a 2. nebo 3. ledna jsem letěl,« zavzpomínal.
Musel si rychle zvykat na jiný styl hokeje i rozměry kluziště. »Musím říct, že mi vůbec nevadilo, že hřiště bylo menší. Bylo tam více kontaktů, ale zase bylo dobré, že když jste udělal kličku, byl jste brzy u brány,« pousmál se Růžička.
Jinak měl ale z angažmá v Oilers smíšené pocity. »Bylo to takový divný. Nevím, co za tím hledat, a nechci se k tomu ani vracet. Když jsem přišel, tak jsem odehrál 25 zápasů a play off jsem nehrál,« řekl Růžička. Přišel tak o triumf ve Stanleyově poháru, který v roce 1990 Edmonton získal. »Stačilo, kdyby mě trenér jednou postavil. Ale co by se změnilo? Chcete být napsaný na Stanley Cupu, když nehrajete? Pro mě vnitřně bylo hlavní to, že jsem chtěl hrát.«
Na začátku další sezony putoval do Bostonu, kde byl maximálně spokojený. »Zaplaťpánbůh, že se to stalo. Přišel jsem tam a viděl, že je to o něčem jiném. Trénoval tam Mike Milbury a to byl výborný kouč, hrozně mi pomohl. Odehrál jsem tam dvě a půl sezony, než jsem šel do Ottawy. Moje kariéra v NHL nebyla dlouhá, ale v Bostonu jsem byl hodně spokojený. Líbilo se nám tam,« uvedl.
Slavia druhým osudovým klubem
V roce 1994 se Růžička vrátil do Evropy a po krátkém angažmá v Zugu zamířil do Slavie, která se po Litvínovu stala jeho druhým osudovým klubem. »Stoprocentně. Ve Slavii jsem byl maximálně spokojený. Odehrál jsem tam šest sedm sezon a pak jsem nastoupil jako trenér a sportovní manažer. To mi vyhovovalo a byl jsem spokojený,« řekl Růžička, jenž pomohl pražskému klubu k postupu do extraligy.
Držitel kompletní sady medailí z mistrovství světa, který byl kapitánem na zlaté olympiádě v Naganu, ukončil aktivní kariéru jako sedmatřicetiletý v roce 2000. A hned po pár měsících se stal trenérem Slavie. »Jako první jsem šel trénovat mládež, šestou a sedmou třídu. Hrozně mě to bavilo. Pak jsem se ale posunul k áčku. Hodně mi pomohlo, že jsem tam byl s Ondrou Weissmanem, který byl zkušený trenér. No a pak se to nějak rozvíjelo dál a dál,« řekl kouč, který pražský klub dovedl ke dvěma titulům a sedmi extraligovým medailím.
Pokuta za zpronevěru? »Mám svůj pohled, jak to bylo…«
Na střídačce červenobílých skončil v roce 2014 a převzal reprezentaci. O rok později od národního týmu odešel kvůli korupční kauze, která se týkala jeho působení ve Slavii. Za to, že podle soudu nepředal klubu sponzorský dar od podnikatele Miroslava Palaščáka v celkové výši půl milionu korun, byl odsouzen k pokutě 400 000 korun za zpronevěru. »Jak říkám, nežiju tím, co bylo. Takhle to dopadlo. Mám svůj pohled, jak to bylo. Ten, kdo mě zná, ví, co jsem ve Slavii dělal… Neřeším to. Pořád tam mám kamarády, lidi, se kterými jsem tam dělal. Rád na to vzpomínám. Byla to hodně dobrá éra,« řekl Růžička.
Následně působil v Chomutově, Hradci Králové, první lize a naposledy v Litvínově, kde předčasně skončil na začátku minulé sezony. Aktuálně je bez angažmá, ale vypomáhá druholigovému Mostu. »Mám tady kamarády a chodím na led s klukama, trošku jim dělat nějaká cvičení. A hledám si angažmá. Zvažuji nějaké nabídky. Uvidíme, co bude,« řekl Růžička.
S ohledem na věk a rodinné zázemí v Česku už zřejmě nebude trénovat v zahraničí. V minulosti přitom několik nabídek odmítl. »Teď už je jiná doba. Tenkrát jsem možnosti měl a nešel jsem. Každý se nějak rozhodne. Člověka by to posunulo, ale na druhou stranu nevíte, jak by to dopadlo,« uvedl. Svých rozhodnutí nelituje. »Měl jsem možnost třikrát trénovat národní mužstvo, což je nejvíce. A jsem strašně rád, že se mi to povedlo. Někdo to štěstí nemá,« podotkl kouč, který dovedl českou reprezentaci ke dvěma titulům na mistrovství světa.
(koz, čtk)
FOTO – commons.wikimedia.org/CC BY 3.0/Jarba – Vlastní dílo