Zrušení Senátu je reálné. Ale SPD tam nekandiduje jen s tímto cílem, říká poslanec Tomáš Doležal

Senát označuje za destabilizační prvek českého parlamentarismu a na toto téma napsal již několik statí. Politolog a poslanec SPD Tomáš Doležal dlouhodobě prosazuje myšlenku jednokomorového parlamentu. V rozhovoru pro iportaL24.cz vysvětluje, proč podle něj má horní komora příliš silné pravomoci, jak může relativně malá skupina senátorů zablokovat ústavní změny a proč by se podle něj měla o budoucnosti Senátu vést vážná debata.

Senát bývá často označován za pojistku demokracie. Proč to tak nevnímáte i vy?

Podle mého názoru je problém už v samotném ústavním nastavení českého parlamentarismu. Máme dvě komory, které vznikají na základě odlišných volebních systémů a v různých časových obdobích. Poslanecká sněmovna je rozpustitelná a má přímý vztah k vládě, protože jí může vyslovit důvěru nebo nedůvěru. U Senátu nic takového nelze.

To samo o sobě vytváří mezi oběma komorami určité napětí, které se ještě prohlubuje ve chvíli, kdy má Senát jiné politické složení než většina v Poslanecké sněmovně. Pak může docházet nejen k prodlužování legislativního procesu, ale v některých případech i k úplnému zablokování zásadních změn.

V čem je tedy podle vás síla Senátu nepřiměřená?

Především v jeho postavení při schvalování ústavních a volebních zákonů. U běžných zákonů může Poslanecká sněmovna nesouhlas Senátu přehlasovat. U ústavních změn nebo změn volebních zákonů to ale možné není.

Senát má v těchto případech v podstatě absolutní veto. Může tedy zabránit přijetí změny, která má velmi silnou podporu v Poslanecké sněmovně, případně byla součástí volebních programů stran, které získaly ve volbách výrazně větší podporu než jednotliví senátoři.

Vezměte si jednu takovou anomálii. Poslanecká sněmovna i Senát jsou usnášeníschopné už při účasti jedné třetiny svých členů. Pro schválení ústavního zákona je potřeba souhlas tří pětin všech poslanců a zároveň tří pětin přítomných senátorů.

Pokud tedy Senát zasedá pouze v minimálním počtu potřebném pro usnášeníschopnost, může přijetí ústavního zákona zablokovat nesouhlas pouhých jedenácti senátorů. I při plné účasti Senátu stačí k zablokování dvaatřicet senátorů.

Považuji za problematické, že i velmi malá část horní komory může zabránit změně, pro kterou by hypoteticky hlasovalo všech 200 poslanců.

Nehraje v této debatě roli také rozdílná volební účast?

Určitě. Průměrná účast ve volbách do Poslanecké sněmovny se pohybuje kolem 60 procent oprávněných voličů. U senátních voleb je účast výrazně nižší, zejména ve druhém kole, kde často dosahuje jen 15 až 20 procent.

Proto považuji za problematické, když může skupina senátorů s výrazně nižší volební legitimitou zablokovat změny, které podporuje ústavní většina ve Sněmovně. Takové nastavení může podle mého názoru dlouhodobě snižovat důvěru občanů v ústavní instituce i v celý politický systém.

Vaším řešením je tedy zrušení Senátu a vznik jednokomorového parlamentu?

Ano. Myslím, že jediným zákonodárným orgánem by mohla být Poslanecká sněmovna. Jednokomorový systém přitom není v Evropě žádnou výjimkou. Naopak, funguje ve většině evropských států.

Zrušením Senátu by navíc zcela nezmizely kontrolní mechanismy. Prezident republiky by i nadále mohl využívat právo veta vůči zákonům schváleným Poslaneckou sněmovnou. Toto veto by přitom bylo možné přehlasovat pouze nadpoloviční většinou všech poslanců.

Co by se stalo s dalšími pravomocemi, které dnes Senát vykonává?

Tyto kompetence by bylo možné převést na Poslaneckou sněmovnu. Týká se to například souhlasu s nominacemi prezidenta republiky na soudce Ústavního soudu, volby členů rad veřejnoprávních médií nebo návrhů kandidátů na veřejného ochránce práv.

Existuje samozřejmě také otázka, co by se dělo v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěná. V současnosti může Senát v naléhavých případech přijímat zákonná opatření na návrh vlády, která pak musí potvrdit nově zvolená Poslanecká sněmovna.

I pro tuto situaci by ale podle mého názoru bylo možné najít jiné řešení. Jednou z variant by bylo převedení této pravomoci na prezidenta republiky.

Je podle vás zrušení Senátu v českém prostředí reálné?

Samotný fakt, že je jednokomorový parlament běžným modelem v řadě evropských zemí, ukazuje, že nejde o žádnou neproveditelnou nebo výjimečnou variantu. V Evropě funguje jednokomorový systém přibližně v 68 procentech států.

Nevidím proto žádný zásadní důvod, proč by Česká republika nemohla jít podobnou cestou. Přinejmenším bychom o tom měli vést otevřenou a věcnou diskusi, která nebude vycházet jen z aktuálního politického složení Senátu, ale především z otázky, jak má být dlouhodobě nastaven celý český ústavní a politický systém.

Nevím, jak detailně čtete internetové diskuse, ale často se tam příznivci současné sněmovní opozice vyslovují ve smyslu »ještě že máme Senát, protože je hrází proti populistům«. A že SPD, a není v tom zdaleka sama, hovoří o zrušení Senátu, protože v něm nemá zastoupení. Opravdu byste nemluvil jinak, kdyby mělo vaše hnutí v horní komoře, dejme tomu, třetinu všech zákonodárců?

Ne, určitě ne, já jsem už několikrát publikoval text na téma Senát, a to i před delším časovým úsekem. Jako SPD jsme se stavěli od samého počátku proti existenci Senátu a to bylo ještě v době, kdy byl ovládaný sociální demokracií, která za těch 10 nebo 12 let z parlamentu úplně zmizela. Čili tato kritika, to je ad hoc instrumentální pojetí, že se nebavíme o principech, o ústavním nastavení a rizicích fungování Senátu pro demokratické uspořádání, ale účelově to používáme jako klacek na svoje oponenty.

Složení Senátu se může změnit. Za čtyři roky tam může mít většinu naše současná vládní koalice. A kdyby byla vyšší volební účast, tak je sestava senátorů taky úplně jiná.

Nic by to nezměnilo na tom, že nastavení kompetenci Senátu a jeho role v politickém ústavním systému je z našeho pohledu negativní.

Změnili by podle vás ti diskutující, co se nyní zastávají Senátu, názor, pokud by v něm měla většinu, jak jste řekl, současná koalice?

Já myslím, že část z nich ano. Anebo by se minimálně bavilí o tom, že musíme změnit volební systém nebo kompetence Senátu. Neříkám, že by tvrdili, že se má zrušit, ale určitě by tahle debata vznikla tak, jako se účelově vede a vedla debata o přímé prezidentské volbě. Jsme svědky toho, že spousta politiků i komentátorů přiznává, že změnila názor na přímou volbu. Fandili jí před rokem 2012 nebo 2013, než byla zavedena, ale po vítězství Miloše Zemana otočili. A mluvím tím o velké části dnešní opozice, to se dá dohledat. Už tvrdí, že to je špatný instrument, že to je neorganické v našem ústavním systému a že by se přímá volba měla zrušit. Takže to je taky čistě účelové podle toho, kdo je do té funkce zvolen.

Tím jste mi nahrál na otázku: jaký má tedy Tomáš Doležal názor na přímou volbu hlavy státu? Protože už jsem slyšel řadu názorů v tom smyslu, že je současné rozdělení společnosti způsobeno právě díky ní.

Prezidentskou volbou to určitě není… Ale na vaši otázku odpovím přímo. V tomhle mám disentní názor v rámci SPD a už tehdy jsem byl proti přímé volbě. Z toho důvodu, že pokud se nezmění nastavení a kompetence prezidenta směrem k poloprezidentskému systému, tak vzniknou přesně ty třenice, spory a dohady o kompetence, kterými jsme svědky posledních 10 nebo 15 let. Že prezident, ať už to byl Miloš Zeman nebo Petr Pavel, budou legitimně argumentovat, že mají silnější mandát než většina politických stran ve Sněmovně, a proto by měly jejich pravomoci být buď posíleny, anebo si ty stávající vykládají tak různě, expanzivně.

Vůbec nejsem odpůrce přímé volby jako takové a poloprezidentského systému, ale jsem odpůrce toho hybridu, jaký je teď. Pokud se zaváděla přímá volba, měly se posílit kompetence prezidenta anebo se zavádět neměla, což přestavuje určitý konzervativní přístup ve smyslu – neměňme, co fungovalo, protože každá změna může být jen k horšímu.

Dobrá, vrátím se tudíž k Senátu. SPD kandiduje v sedmnácti obvodech, počítám-li dobře. Jaký je to vzkaz voličům, když se ucházím o nějaké místo, které chci zrušit? Není to marketingová chyba?

Rozumím vaší otázce, ale i v souvislosti s tím, o čem se bavíme, tedy zrušení Senátu, je nutná změna Ústavy. A ta může proběhnout jenom tehdy, když ji odhlasuje Sněmovna i Senát souhlasně. Nemůže dolní komora přehlasovat horní. Čili bez pozitivního stanoviska Senátu se Senát nezruší – úplně bonmotem, jen Senát může zrušit existenci Senátu. A proto v něm musí získat většinu odpůrci existence Senátu, aby vůbec bylo to zrušení reálné.

A k vaší připomínce o marketingové chybě, musím namítnout, že my tam nekandidujeme jenom s touhou zrušit Senát, ale ještě s další důležitou věcí: abychom umožnili, když tam získáme většinu jako vládní strany – ANO, SPD a Motoristé – změnu některých volebních zákonů a změnu Ústavy, konkrétně zákon o referendu. A ten bude jako ústavní změna schválen zase jenom tehdy, když ho schválí ústavní většina ve Sněmovně i v Senátu. A proto tam musíme být.

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková